Binne

Na hlavního hrdinu se moc hezky koukalo. Film sám o sobě byl pochopitelný, nicméně nebyl dobře zpracovaný (dle mého názoru). Spíše, než abychom se dostali pozvolna k důvodům sebevraždy a závěrečnému pocitu smutku a tragédie, jsme se dostali k pocitu, že hlavní hrdina spáchal sebevraždu z nudy, stejně jako jsme o tom přemýšleli my. Některé pasáže byly ale precizní, například jiné postavy, které fungovaly spíše jako myšlenkoví oponenti ústředního hrdiny. Měla jsem u většiny dialogů pocit, že Arnošt promlouvá skrze druhé sám k sobě. Upřímně, na film se znovu nepodívám. Téma, doba, prostor i prostředí skvělé ale zpracování se mi dobré nezdá.

Film je zábavný do té doby, dokud v něm nepoznáváte realitu dnešní doby. Každý v něm pravděpodobně najde kritiku čehokoli, co je na společnosti špatně. A každý bude spokojen. Ti, kteří film kritizují jej pravděpodobně pochopili přesně tak, jak jej chápu i kladní recenzenti nicméně s tím rozdílem, že postrádají dostatečnou sebereflexi. Na snímku se mi primárně líbilo, že to nebylo svalování viny na jednotlivce ani konkrétního viníka, pouze kritika systémovosti dnešní doby. Od časů, kdy naším největším problémem bylo shánění potravy a přežití samotné jsme se posunuli do doby, kdy jsme zahlceni informaci z různých nepodložených zdrojů, kdy masa touží po jakékoli senzaci a skandál někoho slavného mu prostor pro ukojení svých potřeb přímo nabízí. Vytváříme z hloupých lidí slavné a vlivné a ty skutečně inteligentní přehlížíme. Jsme zahlceni problémy, které nejsou vnější ale vnitřní a na rozdíl od těch existenciálních již nejsou tak snadno řešitelné. Tohle všechno a mnoho dalších faktorů nakonec vede k tomu, že se lidé uzavírají do svých soukromých vesmírů. Cokoli kritizovat je vždy jednodušší nežli nabídnout řešení, tento film dozajista upozorňuje na problematiku dnešní konzumní společnosti ale řešení není nasnadě. Doba se posouvá vpřed a je důležité mnohých výhod, které z ní plynou využít.

Čas od času mám problém pochopit, proč lidé tolik prahnou po silných příbězích. Ne každý je zajímavý ale každý je jedinečný - ano, někteří z nás velmi snadno zapadají do různých stereotypů, nicméně jejich smýšlení je jejich osobním tajemstvím, tomu je tak vždy. Pro Anny její životní příběh není silná káva, není pro ni ani příliš zajímavý ani jedinečný, je to jen příběh. Anny jej vypráví s kuráží jí vlastní, se smyslem pro humor a obrovskou lehkostí. Tato dáma mě neobyčejně zaujala. Snímek plynul bez zvláštních zvratů, bez neuvěřitelných situací a bez tragédií...i bez neobvyklého konce (smutného ale nikoli neobvyklého). A přesně takový je život všude kolem nás. Helena Třeštíková neudělala nic jiného, než že s trpělivostí a dobrým úmyslem sledovala někoho, kdo zdánlivě žije na okraji společnosti. Ostatní už bylo na Anny. Každý by si zřejmě přál vidět druhou Marcelu, která každým krokem, který v životě ujde trpí, kde je smrt krutou realitou a konec bude hořký. Jsem ráda, že jsem mohla vidět příběh ženy, která se se svou životní situací vyrovnala fakticky, nehořekovala ani si nestěžovala. Jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout do příběhu Anny. Snímek hodnotím **** pouze pro to, že jsem za poslední dobu viděla řadu velmi propracovaných filmů, které si zaslouží nejvyšší hodnocení. Opět děkuji paní Třeštíková.

Nechci hodnotit film jeho zpracováním, jelikož filmařině a její technice nerozumím. Chci uvažovat nad tím, co se nám film snaží předat za myšlenku. Předpokládám, že pro většinu národa bude toto téma citlivé a vždy bude fungovat jakési "ale". Omlouvání si toho, čeho jsme jako lidé schopni jen proto, že se něco špatného stalo nám. Myslím, že pakliže to vezmeme z toho úhlu pohledu, že se nás snaží film přimět přemýšlet i nad něčím, co se jako národ snažíme podvědomě vytěsnit tak film uspěl. Ukazuje totiž, že svět zkrátka není černobílý. Tento film není o zlých a dobrých lidech, mezi kterými je nepropustná hranice. Tento film pojednává lidech, kteří umí být krutí, zlí, dobří, bezpáteřní, milující, ochotní. Zkrátka vše, co boří naše mýty z dětství, kdy jsme měli vidinu světa o hrdinech a zločincích. Každá víra, každý idealismus, každý obětní beránek byl vždy v minulosti pouze argumentem na naše "proč" a "ale". Ano, i takové události se skutečně staly. Film svým zpracováním není o tolik odlišný např. od "Je třeba zabít Sekala", který sklidil podstatně lepší ohlas než jmenovaná "Krajina ve stínu". Je jen s tím rozdílem, že v prvním jmenovaném snímku je jasně patrné, že největším nepřítelem není nacista nýbrž lidská povaha. To se nám snaží poodhalit i Krajina ve stínu. I v tomto tématu ale přebíráme roli soudců (jak příhodné) a snažíme se poukazovat na to, že je snímek nespravedlivý, jednostranný a podobně. Do té doby, dokud nepřestaneme tyto části našich osobností a chyb minulosti omlouvat, tak se nebudeme umět ani poučit.

Petra Špalková si mě získala v Pustině, je to velmi kvalitní herečka se smyslem pro mimické vyjádření pocitů. Jsem ráda, že se s ní setkám i v relativně zapadlém filmu, jako je "na krátko". Obecně mohu říct, že výběr herců byl velmi dobrý. Pointa filmu spočívá především v tom, že si hlavní hrdina myslí, že něco zásadního postrádá. Mužský vzor. Matka je stále unavená z práce, sestra je podstatně starší, procházející pubertou - bratr jí jen obtěžuje. Zároveň mají oba rozdílné otce, přičemž sestra toho svého zná, věnuje jí pozornost a posílá dárky. Co ale otec Jakuba? Velká námořník žijící v daleké a chladné Skandinávii...velký, ač imaginární vzor pro malého kluka. V podstatě celý film se točí kolem naděje střídající nedorozumění a hledání sebe samotného. Pakliže se jedná o ideály a iluze malého kluka je situace v rodině podstatně komplikovanější. Chování jednotlivých postav je více než realistické. Není afektované ani příliš chladné a odměřené. Paradoxně místo ani roční období mi nepřipadá depresivní, možná naopak. Film působí nezvykle útulně.

Krásný, zábavný a smutný film pojednávající nikoli o socialistické společnosti, ale i o té naší. Lidé se příliš v základu nemění. Pakliže dostanou příležitost, jsou schopni být hrdiny, pakliže dostanou příležitost, ta...jak víme, dělá i zloděje. Krásný příklad je touha po senzaci (když hoří tak to musí vidět každý - celý kulturní dům). Některé scény narážejí na lidskou hamižnost, soutěživost a vůli "ulovit" co nejvíce. Jiné skutečně odrážejí smýšlení socialistického ducha - konkrétně scény s hořícím domem a solidaritou zprostředkovanou lístky z tomboly. Závěrečná scéna, kde stařík, který celý večer trpělivě čeká na svou cenu, které se mu nakonec nedostane - nicméně on to mlčky přejde (ať už si jeho výraz i mlčení každý vyložil po svém) mě upřímně dojal. Tento film ve mě neprobouzí žádné lámání hole nad lidským druhem ani nad starší generací. Naopak, mnoho lítosti ale i porozumění.

Dobrá talk-show, především pak proto, že dá velký prostor divákovi, aby si udělal na hosta názor. Několik výtek by zde bylo: "Tak tohle ale není pořad primárně o názorech slečny Lili, že?", někdy mi přijde až neuvěřitelné, jak je Lili neschopná reagovat na skutečně dobré argumenty některých svých hostů. Říkám si v takových momentech, že někteří by si zasloužili mnohem rovnocennějšího oponenta, než je slečna moderátorka - a to i tací hosté, kteří jsou mi velmi nesympatičtí (Ema Smetana, která mě velmi mile překvapila), Lili se snažila být ofenzivní, nicméně na to neměla náboje. Několik dílů bylo ovšem za plný počet hvězd a to především kvůli výběru hosta (Horák, Sedláček...), kteří dostali velký prostor a zároveň bylo zcela evidentní, že Lili umí do vnést jistý pocit bezpečí a dobré atmosféry, což je v podobném žánru důležité.

Myslím si, že je seriál docela nespravedlivě haněn ve zdejších komentářích. Dokumentární pořad ukazuje zejména různé podoby lásky bez ohledu na sociální zařazení, společenské, vzhled nebo rozdílnost názorů - zkrátka, kde všude lze na světě vidět lásku. A odpověď? No všude přeci. Vtipně, někdy cynicky ale vždy zábavně podané téma ohledně mezilidských vztahů. Mimochodem - úvodní znělka mi opravdu vadí, jednou ano ale vícekrát...

Nebývale upřímná a pravdivá lidská bytost, která žila autenticky. Olga může být nesympatická, nenáviděná ale rozhodně si zaslouží absolutní respekt - ačkoli, ona proto, jaká byla nevynaložila žádné úsilí, prostě jiná být ani neuměla. Samotné zpracování dokumentu se mi líbilo, archivní záběry v kombinaci s rozhovory působily fakticky. Nemyslím, že je dobře vytvářet z lidí modly - a to nikdy. Ani Olga by neměla být idealizovaná jako někdo, kdo postrádá veškeré lidské chyby - obecně to nemám ráda na obdobných dokumentech, nicméně a protože je většina dokumentu tvořená archivními záběry, divák si udělá vlastní obrázek a v konečném závěru se "podtext" pana Janka ztratí.

Když jsem přečetla poprvé knihu (bylo mi cca 15) tak jsem z ní měla velmi rozporuplné pocity. Nepřišla mi dostatečně "silná" na to, jaké břímě sebou Sophie nese a s čím se musí vyrovnávat. Knize jsem dala druhou šanci pár měsíců nazpět a líbila se mi podstatně více. Neuměla jsem v 15-ti docenit umělecké zpracování a vnímala jsem to ženskou perspektivou - namísto mužského vnímání situace. Když jsem knihu dočetla, čirou náhodou jsem shlédla dokument o Meryl Streep, kde herečtí kolegové mluvili o jejím "intelektuálním hraní", došlo mi, že tolik filmů s ní, abych byla schopna to objektivně zhodnotit jsem neviděla tak jsem se tedy podívala na - příhodně - Sophiinu volbu. A bylo to krásné, Meryl Streep byla krásná. Chvílemi mi připadalo, že nedostává takový prostor, jaký by se k jejímu příběhu hodil - naopak prostor věnovaný nesympatickému a nezáživnému výkonu Petera MacNicol byl až moc velký. Nicméně psychické stavy Sophie, mlžení ohledně své minulosti, určitá plačtivost v kombinaci s afektovaností byli působivé.