Binne

Na dokumentech mám ráda, že mě donutí přemýšlet nejen nad tématem jako takovým ale také nad souvislostmi. Poté si sednu a píši, rozebírám a analyzuji téma, poté až dokument jako dílo samotné. Když je dokument dobrý, tak mě donutí přemýšlet intenzivněji, zasáhne mě, rozvíjím myšlenky a pracuji s nimi. Když dokument dobrý není - nemá zkrátka co říct, začnu tím, že napíšu: Čím jsem strávila sakra dnešní ráno?! A tohle je ten případ. Ano, hezké je, že i ve věznicích máme umělce, že jsou mezi námi talentovaní lidé...ale to snad mnozí vědí. Ale aby mě svým zpracováním dokument rozčiloval takovým způsobem, jako tenhle - to se mi zatím nestalo. Několik zajímavých pasáží bylo ohledně analyzování "portrétů" mrtvých spolužáků a tím to končí. Něco jsem očekávala a nic jsem si neodnesla.

Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji!

Spoustu iluzí, které plují po řece revoluce přímo z kanálu občanského fóra...elita národa. Líbil se mi způsob, jakým byl dokument pojatý. Velmi se mi líbil první díl s Michaelem Kocábem, kterého jsem do té doby neměla příliš ráda - působil na mě sympaticky, jako takové věčné dítě (jak správně řekla jeho maminka). Jevil se mi jako upřímný člověk, který si tak tím životem prochází, vše jej velmi rychle omrzí - proto nachází velkou útěchu v hudbě - a neustále hledá, co by mohlo přijít dál... Co se týče samotného tématu revoluce, jsem velkým obdivovatelem listopadových událostí 89, zastáncem všeho, co tehdejší revoluce představovala. O mnohých z těch, kteří stáli na piedestalu nemám ale valné mínění. Jistě toho obětovali dost v honbě za svobodou - stejně, jako každý jeden z řady těch, kteří stáli na pódiu pod nimi. Ti pod nimi ale neočekávali místa na ministerstvu kultury, nehonily je ambice, stačila jim vidina svobody a čerstvého vzduchu ve společnosti. Dokument nám ukazuje přesně to, co jednotlivci chtějí abychom viděli. Nelíčí dění v roce 1989 ani tehdejší postoje oněch jednotlivců - naopak. Dokumentární cyklus nepředstavuje portréty čtyř osobností sametové revoluce - jen cosi zkresleného, co má sice tvář těchto osobností, jména těchto osobností ale rozhodně se nejedná o realistický portrét.

"A nemůžeš být na chvilku zase táta?" No...holky žijí v představě, že mají velmi málo času a musí začít už od dětských botiček pracovat na vlastní image. Pod dozorem svého manažera, otce jedné z dívek se snaží být iniciativní, nepřibírat na váze, být upravené a hlavně všude ukazovat reklamní předměty aby to sponzoři dobře viděli. Jen mezi řečí upozorní Michala Davida, že víno, které mu koupili je placené z jejich velmi nuzného kapesného, že se na něj dívky složily. Žijí vlastně v neustálé iluzi a přetvářce - mají pocit, že vše co řeknou se automaticky stává pravdou jen proto, že autorita v podobě manažera, otce i ostatních dospělých lidí v "showbusinessu" to schvaluje - ba dokonce jim to radí. Některé z dívek budou mít problém tento rozjetý vlak opustit a naskočit zpět do reality života, kdy budou muset čelit skutečnému světu, kde lež není až tolik akceptovatelná a rozvoj člověka stojí na jeho vypěstovaných základech morálky a hodnotách. Nebudu brát vůbec v potaz, jaký vliv může tahle "éra" mít na budoucí mezilidské vztahy, které dívky budou v životě navazovat, každopádně mi jich bylo velice líto. Dokument vypovídá převážně o tom, jak to v tom našem malém rybníčku vlastně funguje, jací lidé chodí po jevištích a s hraným úsměvem na tváři mávají davům fanoušků, kteří vidí pouze kohosi slavného, kdo skrývá svůj charakter někde velmi hluboko uvnitř. Pravda je vše, co jako pravda vypadá - a to je hlavní. Učit se od dětství takovým základům mi přijde tristní.

Nejsem fanouškem pana Klusáka, přijde mi, že většinu filmů dělá primárně pro uspokojení vlastního ega - nikoli z důvodu osvícenského a edukativního (ačkoli jsem viděla 90% jeho děl - což mi nyní přijde zarážející), tak "V síti" jsem si nemohla nechat utéct. Téma samo o sobě je velmi komplikované, nikoli kvůli zpracování - dalo se to pojmout mnohem jednodušeji a ohlas by to mohlo mít stejný - ale především kvůli obsahu, který může mít velmi tvrdý dopad na část společnosti - především pak na oběti. Upozorňuji, že to hodnotím velmi kladně, je to nesmírně důležité probouzet ve společnosti toto téma, jelikož nejhorší zločin obecně je ublížení dítěti! A jedním ze způsobů je destrukce důvěry do té míry, že to ovlivní budoucí vztahy onoho jedince. A ne, není to vina "vyzývavých" 13-letých dívek, není to vina zaměstnaných rodičů! Je to vina dospělých lidí, kteří na úkor štěstí a důvěry někoho, kdo objevuje svět a nachází si cestu do společnosti uspokojují své zvrácené choutky jen proto, že doma pod peřinou u porna jim prostě nestačí! Není to nijak omluvitelné - a jako omluvu nejsem schopná akceptovat ani onu větu, kterou jsem slyšela už několikrát "Jsme přeci lidi"...ano, nevím, zda soused od vedle není něčeho takového schopen, nevím, zda můj přítel není něčeho takového schopen (koho v životě opravdu známe?) ale jsem přesvědčena, že ničeho takového nejsem schopna já! A tady začít je základ každé lidské bytosti, která má odvahu čelit a držet se niterního morálního zákona. A ještě jednou FUJ! Na každého slizkého úchyla!

Ehm, fuj! A fuj na každého, kdo se zastává tohoto odporného režimu - stejně jako nacismu! Dokument je velmi dobře zpracovaný a zajímavě pojatý. Má velkou vypovídající hodnotu a to i za předpokladu, že pasáže s rozhovory by se z dokumentu vynechaly. Co dál? Jak pokračovat...cokoli, jakýkoli režim, který přesáhne míru respektu a tolerance k odlišnému postoji je špatné. Jsem přesvědčena, že jakákoli víra, režim, názor, který brání druhému člověku svobodně činit to, co miluje, čemu věří (a co stejně tak neohrožuje kohokoli jiného) je špatné. Neubránila jsem se zaujetí v záběrech na rok 1948, kdy jsem se ptala sama sebe, zda bych byla pro komunisty...snažila jsem se nahlédnout do smýšlení lidí, kteří si vytrpěli hrůzy koncentračních tábor, hrůzy války, hlad...a najednou přijde spasitel, který řekne - všichni jsme celek a budujeme svět pro sebe, pojďme jej vybudovat, co možná nejlepší. A náhle jsem součástí čehosi většího, co přesahuje moji existenci, můj hlad není jen můj hlad a moje bída není pouze mou bídou - o vše špatné se dělím s Vámi a vše dobré sdílíme spolu též...jsem součástí každého dílčího úspěchu...ne. Ale rozumím lidem, kteří nejsou schopni nést odpovědnost za vlastní názor, děti, majetek...za vlastní já. Nerozumím ohromné míře zloby, neúctě k lidskému životu (proč lidé, kteří si vytrpěli tak závažné hrůzy toužili po tom, aby se zabíjelo dál? - řečnická otázka), nepřejícnosti...nejhorší je, že stejně jako po roce 1945 nebyl v Německu žádný nacista, po roce 1989 nebyl v Československu jediný komunista. Komunismus, socialismus může fungovat v rodině, kde si lidé vzájemně přejí a jsou schopni se podělit o svůj kousek tak, že jim možná ani nic nezbyde...nemůže fungovat ve společnosti...Ne ve zkratce - některé názory musí být definitivní! Ehm, fuj! A fuj na každého, kdo se zastává tohoto odporného režimu!

Dokument pojednává o rodině žijící na Šumavě v opuštěné oblasti. Hlava rodiny - otec vede své děti a manželku přísnou a autoritativní rukou. On ani jeho žena nikde nepracují, mají devět dětí a žijí v maringotkách. Děti jsou vzdělávány doma, do školy chodí jen na zkoušky. Dva nejstarší synové rodině přispívají do rozpočtu hudebními vystoupeními.  Je to složité. Nechci hodnotit způsob života, jaký si člověk vybere - pokusím se tedy zhodnotit postoj ke společnosti. Otec vybírá dávky na své děti, neučí je základním hygienickým návykům, neučí je rozvíjet jejich talenty ani základní sociální interakce. Děti jsou nesamostatné, nekomunikativní a ve společnosti budou v budoucnu velmi asociální. Matka (Simona) je emocionální otrokyní svého autoritativního manžela (Petr). Petr se považuje za poloboha a prostřednictvím své rodiny si uměle vytváří kult osobnosti, číší z něho egocentrismus a pokrytectví. Považuje svůj příspěvek do společnosti za hodnotný - jelikož je profesionálním otcem. Ačkoli smýšlí tímto způsobem v momentě, kdy je konfrontován otázkou, jaký přínos to bude v budoucnu mít - nedokáže adekvátně odpovědět. Nepracuje, nevytváří nové členy společnosti, (kteří by byli užiteční)výše popsána povaha výchovy dětí) - pouze bere. Volbě tohoto způsobu života nerozumím, tudíž to nemohu objektivně hodnotit. Rozumím ale přístupu k dětem, kdy tuto výchovu (zejména otcem) nejsem schopna hodnotit jako "správnou" pro budoucnost jednotlivých dětí.

Rozhodně bych se nechtěla narodit jako člen rodu Kennedyů. Mnoho lidských osudů skončilo velmi neslavně vlivem ambic svých rodičů. Ale tlak, do kterého se narodili členové této rodiny musel být nezměrný. Život ve zlaté kleci, kdy vše čím se obklopujete je přetvářka a lež, do toho od dětství sledujete nehezké osudy svých příbuzných a víte, že jednou to můžete být právě vy. Není na místě se zaobírat politikou, jelikož tento dokument je spíše o rodinných peripetiích jedné velmi bohaté a vlivné rodiny, která spíše, než že chtěla změnit svět, chtěla nad ním mít moc. Několik velmi nepříznivých náhod zapříčinilo tragické osudy jejích členů a ukázalo hlavní protagonisty rodiny v pravém světle. Co se týče dokumentu jako takového - morální maják v podobě hlasu opatrovatelky mi vyloženě vadil. Obecně se mi příčí neobjektivní vypravěči - ale v momentě, kdy se pasují do role kohosi "z výšin" je pro mě nesnesitelné. Naopak se mi líbilo vylíčení Jacqueline Kennedy, kdy je nám představena jako kdosi, kdo měl zjemnit tvář rodu Kennedyů, jakýsi maskot. Je to díl do skládanky, který nám dává ucelenou podobu jedné rodiny, která si zakládá na dokonalosti, lesku a kráse, která jen a pouze skrývá přetvářku, násilí, drogy, nevěry, korupci, zločiny, pokrytectví a hnilobu uvnitř. Asi nikdo soudný by život v této zlaté kleci nechtěl.

Nezbytnou součástí života je umírání, důležité pro naší existenci je vědomí jakéhosi pomyslného časového horizontu, který dává našemu životu smysl v té pomíjivosti. Tragická je na tom naše lidská neschopnost se poučit z minulosti. Pozemšťana jsem viděla několikrát a ačkoli nejsem fanoušek filmů odehrávajících se v jedné místnosti, tohle doslova miluji. Každé slovo a každou větu. Krásné znázornění typologie lidí i výběr oné typologie do tohoto filmu. Krásná konfrontace ústřední myšlenky s myšlenkou zaryté křesťanky i vědců, kteří s absolutní rozvahou a klidem diskutují nad absurdností příběhu. Film více, než cokoli jiného nám dává nahlédnout do původu vlastního smýšlení. Do naší schopnosti upravit si dějiny, jak se nám zlíbí a každá tato nepatrná úprava nám nastavuje zrcadlo vlastního vědomí. Najednou si člověk uvědomí, jakou (bez ohledu na vyznání) máme tendenci být čímkoli, či kýmkoli ovládaní. Vždy jsem přemýšlela, proč jsou lidé tak vázaní na Bibli, když je to stále jen kniha, kterou napsali lidé - kde se v tom nachází ta absolutní pravda, které máme věřit? Tento film se nesnaží prolomit zatvrzelé lidské smýšlení, probourat stereotypy - snaží se nás donutit přemýšlet.

"Svět chce být klamán" řekl jeden moudrý muž. A je to tak. Abyste byl skutečně přesvědčivý lhář, musíte nejdříve uvěřit vlastní lži - politici věří neustále něčemu jinému a vyplácí se jim to. Každopádně, to nejchytřejší, co ďábel udělal bylo, že přesvědčil lidi, že neexistuje. A je v tom obrovský kus pravdy neboť! ti, kteří skutečně tahají za provázky stojí vždy nenápadně v pozadí, analyzují a na základě svým analýz financují. Tento národ je velmi nemocný, nevím, zda je tomu tak primárně kvůli socialistické minulosti, která srazila našemu národu sebevědomí a jakoukoli schopnost se nezávisle rozhodovat (je to i jeden z důvodů, proč nejsme schopni vyhodnocovat zprávy, které k nám plují z médií - neboť dříve vše, co bylo psáno, to bylo dáno) nebo je to proto, že se stále učíme plavat ve vodách kapitalismu, kde je pro nás příliš velká hloubka, do které se dá ledasco schovat a také spousty vln, před kterými je nutné být ostražitý. Každopádně jsem prožívala známý pocit znechucení mísícího se s opovržením nad chabými charaktery jednotlivců. A čemu věřit, komu věřit? Vždyť vůbec nezáleží na tom, kdo z těch lidí vytváří jakékoli hodnoty pro blaho tohohle národa, když to nakonec vyhraje pan Zeman, který je zainteresován v největších korupčních kauzách, nevýhodných obchodech, opoziční smlouvě či netransparentními obchody ze začátku tisíciletí (s Andrejem Babišem). Také to mohla vyhrát Jana Bobošíková, která by kandidovala i na bordel mámu bavorského hotýlku kdyby jí to dalo nějakou pravomoc ...