Binne

Nová obyvatelka panelového domu se po nastěhování začne aktivně soustředit na upadající mezilidské vztahy mezi lidmi, kteří spolu sdílejí jeden dům, nicméně jejich životy jsou uzavřeny v malých vesmírech, kam nikoho nepouštějí. Idealistka se pokusí tyto vesmíry otevřít tím, že odstraní hranice ve vnitrobloku a s představou, že se všichni společně chytnou za ruce a budou tančit se začíná aktivně zabývat prosazením svého nápadu. Dlouholetí obyvatelé její nadšení nesdílejí a jsou k novému nápadu pasivní, než si původně myslela - protože takových už tam bylo. Dokument vypráví o tom, jak jsme si vzájemně cizí, člověk nezná souseda, který s ním sdílí jednu stěnu. Dalo by se říci, že je to smutné nicméně to už přecházíme do oblasti sociologie a už bychom se museli zabývat lidskou povahou. Kdo žil někdy na malém městě popř. vesnici moc dobře ví, jak se kolikrát blízké vztahy se svými sousedy nevyplácí. Krásný a názorný příklad bylo období 50. let u nás, v Československu, kde sousedé na sebe vzájemně donášeli - samozřejmě byli i tací, kteří si pomáhali ale kolik jich bylo? Máme v sobě zabudovaný "pud", který v nás probouzí až patologický zájem o životy druhých lidí (viz. bulvár). V životě to ale přeci může fungovat i přirozenou cestou, dva lidé se potkají, rozumí si, povídají si a stanou se z nich přátelé, později blízcí - není na to potřeba jeden sdílený vnitroblok.

Někdo pode mnou to už shrnul fantasticky: "svět by se bez herečky Jane Fonda obešel, bez osobnosti jakou byla ne". Nebývale upřímný snímek (s ohledem na pasáže o své rodině), ve kterém Jane Fonda odhaluje své nazírání na svět, své sny, motivace, přání. Můžeme nahlédnout do světa ženy, která milovala muže, které vnímala pouze skrze poškozený vztah ke svému otci. Krásně bylo řečeno: Nejodvážnější žena, kterou jsem znal s neuvěřitelnou touhou být mužem ovládána. Líbilo se mi i jakým způsobem mluvila o sobě - příliš se prožívala a to byl primárně problém jejích vztahů k okolí především. Nebyla schopna skrze sebe vidět druhé, tudíž si připadala stále vnitřně opuštěná. Vztah k dětem popisovala o poznání chladněji než vztah k sobě samotné. Jane na mě působí jako velmi sebestředný člověk, který umí být velmi laskavý a ochotný vůči svému okolí - nicméně vždy jen ve vztahu sama k sobě. Jsem přesvědčena o tom, že je to jedna z nejlepších lhářek - sobě samé, které jsem měla tu čest nahlédnout (byť velmi zkresleně) do života. Neznamená to ale, že je špatný člověk. Zpracování filmu bylo velmi zajímavé, systematické. Ústřižky s filmů a rozhovorů krásně doplňovali kontext jejích slov, progres jí jako takové. Nemyslím, že jsem schopna to hodnotit úplně objektivně.

Film pojednává o dívce jménem Dorota, která vyrůstá v romské osadě na Slovensku, je to obyčejná dívka, která má své sny, touhy a naděje. Chtěla by mít hezké maturitní šaty, chtěla by jít na příjemné rande se svým přítelem, chtěla by mít peníze a bavit se. To vše jí nabízí město Aš, kde si najde práci a kam odjíždí žít své sny. Po příjezdu do Aše přijde vystřízlivění. Spřátelí se s dívkou, která stejně jako Dorota touží žít jiný způsob života - nicméně je o něco více průbojnější a dominantnější. Dorotu vlivem neschopnosti pracovat propustí z práce a tím pádem dostává vyhazov také z ubytovny. Narychlo hledá se svou novou kamarádkou bydlení a rozjíždí se kolotoč událostí, které nelze zastavit. Dorota se dostává do spáru vidiny rychle vydělaných peněz a zábavy v podobě probděných večerů na diskotéce nebo v mužské posteli, kde dostane cigarety a alkohol zadarmo. Rozhodně souhlasím, že jako dokument by to byl jedinečný náhled do procesu pozvolného úpadku jedné lidské bytosti. Snímek je smutný, nepříjemný...

Jaromír je bezpochyby velmi talentovaná, uvědomělá persona české kulturní scény, opravdu plodný autor, který má mnoho oblastí zájmu a dokáže si s nimi hrát tak, jak mu jeho nálady (které jej bezpochyby ovládají) dovolí. Je to samozřejmě jeho zásluha, vypracoval se, pracoval na sobě a jelikož je to schopný a inteligentní člověk - úspěch se dostavil. Další věc je, že se nám snaží Jaromíra ukázat nejen jako autora ale také jako člověka, to je druhá strana mince - kdy se před námi objevuje obraz sobeckého, egocentrického a egoistického samotáře, který se lidmi ve svém životě obklopuje pouze proto, aby nebyl zdánlivě sám. A přesto mu to kýžené štěstí nepřináší a čím více - zdánlivé a obdivované - lásky má, tím více se vlastně cítí sám, nemůže totiž přijít na to, kde vlastně ty jeho múzy leží. Jaromírův pohled na přírodu je krásný, vsuvky a pojednání o světě kolem jsou inspirativní a velmi přirozené. Dokument se mi líbil - když mluvil Jaromír. Když o něm mluvili druzí, připadalo mi to umělé.

Krátká a umělá sonda do života narkomanky bez peněz, motivace, povinností a stability. Sofie za maskou rádoby oduševnělé narkomanky objevující svět běžnýma očima neviděný se vydává povídat o tom, co v rauši prožívá. Nechtěla být jako ostatní, chtěla se vymezit standartu. Ano, ano...kde jsme to jen slyšeli? U Katky (od Heleny Třeštíkové), Děti ze stanice ZOO? Requiem za sen? Všude tam, kde si lidé zcela dobrovolně ničí životy a hledají si proto omluvy a výmluvy. Nakonec, skrze všechno nalhávání sobě samotnému dospějí do fáze, kdy si hroznou realitu vlastního života vůbec nepřipouští a jejich hranice se posunuli natolik, že hlouběji už spadnout nemůžou - vede to k absolutní ztrátě sebereflexe a reálného vnímání světa. Samozřejmě, nějaká má osobní zkušenost zcela zatemnila konstruktivní názor na Sofii, ale nejhorší na tom je pak fakt, že tito lidé ubližují společnosti nejvíce. Ztrátou emocí a morálních hodnot. Ne nadarmo se říká: Drogy kradou duši, prostituce tělo - co z Vás zbyde? Prázdná schránka čehosi, co potřebuje svou denní dávku nebo nepřežije. Smutné.

Hodnotím jej po velké časové prodlevě a přes to si stále velmi živě pamatuji své dojmy. Možná je i dobře, že jsem si nechala mnoho času, prošla jistým obdobím a poté se dostala zpět k tomuto dílu. Většina filmů - zvláště pak filmů typu "Dogville" se snaží předat myšlenku. Ne to krutě shrnout do podoby: lidi jsou svině - ale přinést myšlenku, že svět není černobílí. (Proto nebude hodnotit umělecké zpracování - nerozumím tomu natolik, abych si dovolila hodnotit práci někoho, kdo na to studoval a dostával se k tomu desítky let, ale pouze myšlenku a to, jak jsem ji pochopila) Ačkoli mě na konci filmu na malý moment postihl pocit určité satisfakce, vzápětí jsem toho litovala. Není jednoduché hodnotit lidskou povahu, jelikož už jen samo hodnocení napovídá, že se nějakým způsob vymezuji proti jeho vlastní přirozenosti a tedy - proti sobě samé. Vede to pouze k závěru, že postrádám patřičnou sebereflexi, což by mě činilo nedůvěryhodnou personou pro hodnocení a podání určité...zprávy. Problém filmu je, že jej vidíme z pohledu oběti, nikoli z pohledu osoby nezaujaté, nicméně žijící např. na okraji městečka. Z pohledu kohokoli průměrného. Ve filmu můžeme vidět většinu šedých charakterů, několik zlých...kolik dobrých? A kolik těch, kteří podlehnou vnějším vlivům nebo vnitřním tužbám? Je to skutečně krutý snímek, krutý a zdánlivě upřímný. K opravdové pravdivosti ale chybí pohled ještě někoho z jiné psychologické typologie - protože nemáme pouze dva základní druhy, a nejsou mezi námi jen ti ,kteří budou zlu nečině přihlížet, ti ,kteří jej budou bez svědomí činit, ti, kteří si jej nechají líbit...jsou mezi námi i ti, kteří řeknou to malé "ne" a pozmění tak tu rovnici.

Málokdy se mi u filmu stalo, že jsem chvíli nechápavě mrkala a následně se začala smát, nejen vtipu ale i sobě. Poté mi zase pro změnu bylo úzko, následně veselo a považovala jsem to za velmi povedenou komedii, poté zas za propracované psychologické drama. Myslím, že film ve mě vyvolával tyto pocity primárně z toho důvodu, že se dotýkal každodenního chování společnosti - ne společnosti jako takové (tedy ne pouze) ale i jednotlivců žijících v ní. Jak mě dokázala absurdita jednotlivých scén naštvat a pobavit zároveň svědčí o tom, že jsem stále jen lidi, kteří selhávají a tento rozporuplný motiv nás ovládá od nepaměti. Neřídíme se striktně logickým uvažováním a jsme to prostě my. Nejsme ti druzí ale jednotlivci, kteří se jako mnoho dalších jednotlivců stávají sobeckými členy společnosti, která kráčí a neví kam. A jak je svět rád klamán! Že? Jedná se o nadčasový snímek, který bych jednoznačně jako "ART" nehodnotila. Ba naopak, výjimečné dílo popisující a zároveň zesměšňující každého z nás - s trochou sebereflexe, které se samozřejmě veze na tématu a atmosféře doby.

Začnu tím příjemnějším. Miroslav Zikmund je bezpochyby výjimečný, zcestovalý, inteligentní dobrodruh, věřím, že i dobrý a čestný člověk. Po lidské stránce na mě působil velmi mile a laskavě. Jeho život je velmi zajímavý a je hoden zdokumentování - klidně i celovečerního filmu, kterým bychom si připomněli, že jsou mezi námi tací, kteří obětovali vlastní pohodlí ve jménu objevů a hledání - já to tedy obdivuji velmi, jelikož tato vlastnost mi chybí. Další věc je období socialismu a pražského jara. Nevím, co si o tom myslet. Znělo mi to velmi uměle - potom především jakási část s STB. A to už se dostáváme na méně příjemnou vlnu, kterou je samotné zpracování dokumentu. To hodnotím jako otřesné. Věrný fanoušek, který má svůj absolutní idol v podobě pana Zikmunda se rozhodne natočit dokument, kde z něho dělá kult osobnosti bez špetky jakékoli objektivity nebo prostoru pro názor diváka. Manipulativní otázky v kombinaci s neustálým vyzdvihováním pana Zikmunda na mě působili přinejmenším podlézavě. Zpracování mi ale vadilo natolik, že nejsem schopna zhodnotit život a osobnost pana Zikmunda tak, jak by si jistě zasloužil - naštěstí hodnotím dokument jako takoví a proto se takto neobjektivnímu a jednostrannému pohledu musím ostře vymezit. Pan režisér točil spíš o sobě a svém pohledu na věc, nikoli o panu Zikmundovi.

Mallory jsem strašně fandila. Hrozně jsem si přála aby to ustála a dostala se ze všeho špatného, co jí v životě potkalo. Je to přesně ten typ zfilmovaného obrazu, který mám ráda. Ten typ, kde jde vidět "pravost" lidského charakteru, ty hezké i ošklivé momenty a reakce osobnosti. Marcela je citlivá, vnímavá a pracovitá. Dokument je zaměřen hodně jedním směrem, není úplně jednoduché si na něj udělat objektivní názor. Asi je logické (a bylo to pravděpodobně též účelem) aby nepřinášel nějaké zásadní zamyšlení ale primárně lítost, smutek, naději - hodně si hraje s emocemi. Jak s pocity diváka tak i pocity hlavní aktérky. Spousta scén bylo hodně umělých (když Mallory volá Heleně domů a v záběrech je natáčen Nuselský most shora), nějak mi to tam nesedělo - primárně proto, že ten obrázek na Marcelu jsme si měli vytvořit sami, ne na základě vidění světa režisérky, která jakoby v křeči není ani schopna věřit tomu, že objektivní zachycení Marcely by přineslo ucelený pohled společnosti na tuto společenskou vrstvu a proto nám její obraz podává pouze z úhlu pohledu, který se jí hodí. Přijde mi to skoro jakoby předpokládala, že divák není dostatečně inteligentní nebo vnímavý.

Vůbec bych si nedovolila Karolínu nějak soudit, je naprosto evidentní, že povětšinou nebyla zcela upřímná. Zajímalo mě ale velice, jak to s ní dopadne. Je to pro mě mnohem napínavější dokument, než Ester (2021). Karolína je bezpochyby velmi umíněná žena, temperamentní, velmi sympatická, dokážu si představit s ní prosedět několik hodin v hospodě nebo u kávy. Spousty slov, které ve filmu řekla - nevěřila jsem jí. Měla jsem pocit, že jsou to pouze pózy. Nevybrala si zrovna jednoduchou cestu a jsem si jistá, že si toho byla vědoma - nikdy to ale nepřiznala, ač možná mezi řádky. Strašně jsem jí ale přála, aby to všechno zvládla, aby našla to štěstí, po kterém tolik toužila. A dokázala to. Takové dokumenty jsou přes to velmi důležité. Mám raději Reného, ne proto, že je to silný příběh, ale proto, že způsob uvažování toho charakteru je tam v mnohem ryzejší podobě. Občas mi přišlo, že je Karolína do čehosi tlačená - to mi na dokumentu vadilo. Nepřipadalo mi, že plyne z její přirozenosti, v tomhle byl dokument "Ester" autentičtější. Myslím, že to mělo pojednávat primárně o průměrném člověku dnešní doby, o soukromém světě kohosi, kdo dýchá, má touhy, sny, miluje své děti, svého muže, má rád zvířata a přírodu - místo toho to byl dokument plný: Ale vždyť já to zvládnu, vždycky to zvládnu. Jsme lidé a prostě občas selháváme - ač to možná myslela vážně, já jí to nevěřila.