Binne

Už jsem si toho o Ester přečetla hodně relativně nepěkného. A to se dokument nedávno narodil - v celé své kráse. Opět přemýšlím, jak je jednoduché odsoudit něčích přes 30 let života, kdy si každý, o jehož životě nevíme vůbec nic sedne k počítači a napíše nějaký oduševnělý názor na člověka, který evidentně nikomu ve svém životě neublížil - maximálně sobě. Ester je v mnohých situacích, polohách velmi definitivní - což je obzvlášť překvapující, že se tento fakt nemění ani po letech. Ester je vstřícná, přátelská, upřímná, obětavá a uvnitř krásná. Je ale také zbabělá čelit nepříjemným "pravdám" o sobě a o svém okolí, snaží se si ulehčit život tím, že v mnohém nečte mezi řádky - což jí pomáhá nepřemýšlet nad komplikovaností života. Tento dokument se mi líbil, ale úplně stejně, jako v případě Karolíny z něho čišela určitá dávka neupřímnosti ze strany obou aktérek.

Temple má velké štěstí, že svou odlišnost nevnímá jako cosi, co by jí selektovalo od společnosti - naopak lidské společnosti nevěnuje přílišnou pozornost, má ráda tu zvířecí. Myslím, že její asociální povaha jí dodávala odvahu činit nepopulární a pro ostatní nepochopitelné kroky, které byly zdrojem jejího úspěchu. Je těžké hodnotit takového člověka, jelikož si nejsem úplně schopna představit složitost jejího vnímání. Bezpochyby se ale jednalo o fascinující lidskou bytost, která byla schopná vidět to, co jiní nevidí. Největší inspiraci čerpala sama ze sebe - a to je obdivuhodné. Claire Danes mi byla v prvních minutách velmi nesympatická později - když se začala v plném rozsahu odkrývat podstata jejího pochopení Temple byla schopná zahrát téměř ryzí charakter a čistotu povahy, která byla v kombinaci s protivným stylem Temple, jsem si jí oblíbila. Měla jsem ale stále pocit, že takových filmů jsem viděla hrozně moc.

Je vždy velmi těžké hodnotit život někoho jiného - zvláště pak, jedná-li se o politika. V případě, že se odhodlám hodnotit život politika musím se zbavit své zaujatosti vůči názorům někoho, kdo pochází z jiného politického spektra. Nejsem si jistá, zda se mi to u Ann povedlo. Zároveň je důležité se koukat více na souvislosti s osobním životem než-li hodnotit to, co říkají lidé kolem (z politického života). Lidé závislí na přízni druhých zřídka odkrývají své slabé stránky - nebo se jich snaží násilnou formou zbavit - a ač se to nezdá, je to i případ Ann. Dozajista se jednalo o velmi inteligentní a obdivuhodnou ženu. Myslím, že ačkoli se proti mužskému světu vymezovala - což považovala za nutné - rozuměla mužům lépe, než ostatní ženy. Tento fakt jí dodával sebejistoty a vtipu. Nevybrala si jednoduchou cestu a byla si toho dobře vědoma, myslím, že jediný, kdo na tom trpěl nejvíce bylo její okolí (v rámci osobního života). Myslím, že to byl prostor, kde se Ann mohla nadechnout, vyplakat a povídat o tom, co vidí v sobě, než kolem sebe. V tehdejší době, bylo potřeba takových žen. Nebylo to tak, že upřednostňovala ženy před muži (v rámci kariérního života), upřednostňovala schopné lidi - ať už pocházeli z chudých či bohatých poměrů, nezávisle na rase a pohlaví. A to je důležité si pamatovat i dnes.

Je to jeden z dokumentů, ze kterého mi je úzko ještě teď. Jedná se o komplikovaný příběh, který je velmi jednoduché odsoudit, stejně jako paní Bartošovou - mnohem těžší je zamyslet se nad naší společností jako takovou. Iveta se mi jeví v mladí jako velmi křehká dívka, inteligentní a bez sebevědomí. Nejen evidentně komplikovaný vztah, který dívka chová sama k sobě ale zároveň i k mužům se nepěkně odrazil na jejím budoucím životě. Fakt, že se jedná o zajímavou osobnost, které se v životě stali příběhy, které se prostě "prodávají" svědčí o tom, proč se Iveta stala tolik oblíbenou obětí médií. Fakt, že dívka nebyla sebevědomá a média tomu moc nepomáhala neustálým hledáním chyb a skandálů dopomohlo k tomu, že o sobě Iveta neustále pochybovala. To a velmi špatný vztah k mužům vedli k tomu, že si připadala méněcenná a bohužel své problémy řešila alkoholem. Nebyla to ale jen alkoholička, která má špatný vkus na muže. Byla to nesmírně talentovaná, krásná, milá žena, která milovala svého syna. Na dokumentu mě překvapilo hned několik situací, ale nejvíce ta, kde k Ivetě k domu přijde kdosi, kdo působí jako alkoholik žijící několik let na ulici a začne tam před médii Ivetu soudit - a oni mu poskytují prostor. V záběru se objevuje Iveta, která k muži přistupuje velmi mile a tolerantně, chce znát jen vysvětlení jeho názoru na ni. PROČ? Proč sis Iveto myslela, že tenhle člověk má právo tě vůbec soudit? Tohle není jen o jednom člověku, je to příběh o našem světě, o našem charakteru a o naší společnosti.

Docela jsem přemýšlela, jakým způsobem dokument uchopit. Nechtěl jsem se snižovat ke zbytečnému a neoprávněnému souzení člověka, o jehož smýšlení nevím zhola nic - Lída se mi i v pokročilém věku zdála lidsky "nepropustná", chladná. Myslím, že je velmi složité proniknout k její citlivé schránce - o všem mluvila s lehkým odstupem a o sobě a svém uvažování v mladém věku toho moc neřekla. Přijde mi, že neznala skutečný význam lásky (jestli vůbec nějaký je), Většina partnerů, které měla ji byli nějakým způsobem užiteční. Připadalo mi, že v její lásce je spousta vypočítavosti ale i naivity. Nedokázala predikovat budoucnost, držela se daného momentu - což je překvapující jelikož se zároveň jednalo o velmi ambiciózní ženu. Věřím tomu, že v životě neměla mnoho přátel. Obklopovali jí primárně muži - nevím zda pouze na základě vzhledu nebo i jejího duševního bohatství. Je zcela nesporné, že zažila kruté chvíle, které ji poznamenali. Více ji ale poznamenalo to, co se bezprostředně stalo její osobě spíš, než co to znamenalo pro její rodinu. Obviňovala z vlastního neštěstí kohokoli - nikdy sebe. Ať už šlo o její matku nebo sestru - ačkoli neštěstí se stala primárně kvůli jejímu románku s mistrem propagandy třetí říše. To, co následovalo a jakým způsobem jednal socialistický režim je absolutně špatně - to už se ale dostáváme do obecného hodnocení válečného a poválečného dění, kdy na sebe okolnosti vzájemně navazovali. Lída nebyla schopná vidět souvislosti, predikovat, vyhodnocovat situaci - lidé se jí prostě jen hodili - ale vždy jen v danou chvíli, na určitou dobu. Myslím, že nebyla příliš inteligentní, velmi vypočítává, velmi ambiciózní a velmi krásná.

Doslova se jedná o svět podle Dalibora, doslova. Dalibor je jedinec, kterého více, než cokoli jiného formovalo prostředí, ve kterém vyrůstal. Prostředí bez otce, bez finančních prostředků, bez morálního vzoru, bez patřičného vzdělání a bez kohokoli, kdo by mu tyto hodnoty (jako je morálka, vzdělání či finanční gramotnost) vštěpovali. Dalibor, ve svém postavení, kdy vidí život druhých lidí, kteří případně svou pílí si žijí nad poměry jeho a jeho okolí hledá přirozeného viníka této situace. Nenabízí se pouze politici ale také kapitalismus či multikultura - díky čemuž Dalibor nepřebírá odpovědnost za svůj život ale předává ji na každého, koho určí jako viníka svého nepříliš šťastného života. Zároveň v tomto postoji vůči světu vidí vlastní smysl života - takže může svému životu přikládat vyšší význam a považovat se ve své blažené naivitě za "vyvoleného". Samozřejmě si Dalibor neuvědomuje ani jeden z aspektů jeho postoje vůči světu jelikož do těchto mezí (vlastní sebereflexe) jeho intelekt nedosahuje. Jako víceméně nejkladnější postavou filmu je matka, která si pravděpodobně jako jediná na nich nehraje. Dalibora omlouvá jeho hloupost a omezenost, přičemž nepředstavuje žádnou hrozbu pro společnost protože věřím, že je absolutně neškodný. Pravděpodobně nejzápornější postavou je přítel jeho matky, který je lhář a manipulátor - není o nic inteligentnější než Dalibor ale je dominantní a majetnický. To jej činí pro společnost nebezpečnějším než kohokoli jiného ve filmu. Zároveň na konci, kdy dochází na konfrontaci je on tím, kdo mlčí. Na rozdíl od Dalibora, který rozvíjí konverzaci, která sice nikam nevede a není přínosná - on - který celou dobu manipulovat Dalibora, měl radikálnější postoje najednou mlčí a nebo ve svém postoji otáčí. Myslím, že nastavuje tvář naší společnosti víc, než kdokoli jiný v celém dokumentu.

Jsme konzumní společnost a tento krátký film reflektuje naše smýšlení. Smýšlení společnosti a její chování k věcem, které nepotřebujeme. Napadá mě, jak to působí až komicky kastovně: když režisérka říká: "kdo by chtěl zajíce od popelnice? No nic, vyperu jej a o tom, že je od popelnice nikomu neřeknu." Ano, kdekomu by se spousty věcí od popelnice hodilo ale z principu si je nevezmou. A na druhou stranu spousta lidí by mohla věci darovat - zadarmo, ale z principu tak neučiní. O čem v nás to vypovídá? Jak nazíráme na materiální věci? Co si do nich promítáme? Vypovídá to více o našem vztahu k materiálním věcem, nebo o našem vztahu k lidem?

Jediné, co se nabízí je pojednání o stáří jako takovém, nikoli o dokumentu jako takovém. Člověk prožije celý život v tom, že před sebou něco má. V dětství budoucnost, která určí jeho směr v dalším životě, v dospělosti je užitečný pro společnost a ve stáří - smrt. Jak se ale vyrovnat s tím, že už nás nic "velkého" nečeká? Těžko. Můžeme se smířit s tím, že budeme jezdit s ostatními důchodci na sjezdy k léčivým vodám a budeme se obklopovat pouze debatami na téma "moje kyčel" nebo být zavření doma, koukat na tapety a přemýšlet, kde jsme na té cestě udělali chybu. Přemýšlet nad tím, jaký to mělo všechno smysl, nad rychlostí života, kterou jsme si nebyli schopni uvědomit v každodenním shonu. Smířit se s tím, že jsme jen zrnko písku v té obrovské poušti, že jsme absolutně zanedbatelný a nepatrný kousek čehosi, co dýchá, mluví ale nemá to zdánlivě žádný význam. A že na konci, se každé z těch miliard slov a myšlenek ztratí a náš život bude pouze malou stopou na životě těch, kterými jsme se v životě obklopovali. Člověk najednou mnohem lépe chápe to, proč mají senioři v oblibě svá vnoučata více, než své vlastní děti.

Daniel žije smutný život plný nepochopení a strachu. Pravděpodobně (čehož si je velmi dobře vědom) bude navždy sám a bez jakéhokoli sexuálního života. Snaží se o to, aby na něho společnost nenazírala nutně jako na někoho, kdo může ohrožovat bezpečí malých dětí ale jako na někoho, kdo se tak narodil - kdyby to mohl změnit, vybrat si a narodit se jinak, učinil by to. Ale bohužel, smýšlení široké veřejnosti je v tomto ohledu nemilosrdné. Jediné, co mi v dokumentu chybí je důvod. Proč je člověk schopen se zamilovat do dítěte (myšleno partnersky). Je tam zmiňována sexuální stránka problematiky ale citová jen jen ze strany Daniela. Respektive, Daniel upřímně hovoří o tom, že chce být svému idolu pouze nablízku, přítelem ale ne důvod, proč se do něho zamiloval - po citové stránce. Láska je pro mě mnohem více než sexuální přitažlivost, je to jakýsi balíček, souhrn pocitů, který z druhého člověka máme. Dítě není schopno předat informaci o sobě samém v takové podobě, abychom si dokázali vykonstruovat hloubku jeho pocitů ohledně sebe samého, tak zároveň nás a jeho vztahu k nám. Není to dostatečně ucelená osobnost. To je jeden z hlavních aspektů, proč na pedofilii - ač z pohledu nesobeckého a otevřeného Daniela - nevím, co si o této formě lásky myslet. Jak k ní přistoupit.

Je to téma, které se dotýká života každého z nás. Volba partnera, volba života bez partnera - ale co potom? Děti, kariéra, manželství, důchod, klid, odpočinek. A nakonec člověk zjistí, že jediné po čem touží je láska. A jednou ráno se probudí a přijde na to, že se oženil jen proto, že se domníval, že už je nejvyšší čas. A proto, že se ve 30 letech domníval, že je nejvyšší čas trávil 30 dalších let v manželství, které pro něho znamenalo osobní celu a celoživotní přetvářku a ještě v 60 letech má potřebu kontaktovat na internetu ženy a domlouvat si s nimi schůzky. Jak moc komplikované a subjektivní toto téma je. Jak moc je udržitelná forma lásky a vztahu v manželství jakou bychom všichni chtěli. Ta vášnivá, plná touhy, obdivu, uchvácení protějškem, touhy chránit a pečovat o toho druhého a zároveň jej nemilosrdně pomilovat na místě. A jak to mám vědět? Vím jen, že manželství je obrovský hazard, že člověk, který do něho chce vstoupit s čistým svědomím musí být primárně upřímný sám k sobě. Nic neočekávat, nevybírat si partnera kvůli jakýmkoli výhodám, penězům, jistotám ale kvůli lásce. Vše ostatní je jen forma prostituce - je to ekonomický vztah. Nutně to neznamená, že je to špatné, ale nemůžeme od toho očekávat nic jiného, než ekonomické chování protějšku. Něco za něco. Člověk, který si zvolí tuto cestu, nemůže dělat po celý vztah nic jiného, než si zametat před vlastním prahem.