Binne

Historii píší vítězové a nejinak je to i v případě TGM. Pakliže by se osobnost jeho ražení nacházela v jiné situaci a na jiném místě, v rámci idealismu by mohl konkurovat V.I Leninovi - obzvlášť v otázkách, co je schopen pro svůj cíl udělat. Pakliže člověk uvěří důležitosti vlastního cíle, je ochoten obětovat vše - a tak je tomu i v tomto případě. Bez diskuze se jednalo o charismatického člověka, který měl ušlechtilé cíle. Nabízí se zde ale otázka, co je schopen člověk obětovat za předpokladu, že bude mít cíl, výmluvy i omluvy a odvahu? Cokoli. Každopádně si myslím, že tento kult osobnosti je správný - je dobré si někoho z historie své vlasti idealizovat do té míry, abychom byli patřičně hrdí a chovali se podle toho. Následující roky po smrti TGM znamenaly zásadní propad v sebevědomí tohoto národa, kdy se zde bohužel nenachází žádná morální autorita, jakýsi pomyslný kompas - a abychom jej hledali v sobě? To ne.

Ani nevím, zda je vůbec na místě někomu takovému cokoli z jeho slov vyčítat, když vidíte, jak urputně svému přesvědčení věří. Člověk, který je neschopen vystoupit s klece, kterou si pro sebe připravil ve své vlastní hlavě a veškeré argumenty tak padají na půdu, ve které dávno nic neroste. Soudruh Jakeš se všeho dopustil se zcela čistým svědomím a absolutním přesvědčením, což nevypovídá tolik o něm, jako o době, kterou on představoval. Věřím jeho vnukovi, že je to hodný a obětavý dědeček, který si přeje především dobro pro své potomky. Také mu věřím, že odsoudit někoho, kdo je mu blízkým a zároveň vědomí toho, co představoval v nepříliš dobré minulosti naší země, není nic lehkého. Soudruh Jakeš má pro všechno vysvětlení, vše je podle něho vina každého, jen ne strany, ve kterou tak urputně věří. Jednoduché smýšlení a černobílé vidění světa je mu vlastním - vše ostatní, počínají individualitou člověka je jen výdobytek moderní a prozápadní společnosti, kterou rezolutně odmítá - na druhou stranu má přeci právo říci svůj názor, protože žije v demokratické společnosti, no ne?

Jistě velmi zajímavá historická osobnost, která si nebrala servítky s tehdejší dobou. Přijal situaci zcela fakticky a následně vyhodnocoval, co se mu více hodí. Tento film jsem si pustila primárně z jednoho důvodu - kvůli Rudolfu Slánskému, o jehož charakteru a osobnostních rozhodnutích není mnoho zdrojů. Očekávala jsem, že mě pro mě budou hrát mnohem důležitější roli ostatní vyobrazené charaktery - nestalo se tak. Macháček, kterého mám zafixovaného jako slizkého tatínka z občanského průkazu byl neuvěřitelně charismatický v roli bezskrupulózního obchodníka, který se nezamýšlel nad dopady situace, nad politickým děním, nad právy a svobodami jednotlivce a ze všeho se snažil vytěžit maximum - což se mu úspěšně podařilo. Na své cestě nechal oběti, které bylo nutno obětovat ve jménu svého cíle - což byla primárně vlastní svoboda a vlastní prospěch. Jeho psychopatická osobnost se neohlížela nad případnými ztrátami a dbala jen vlastních zájmů. Historické osobnosti jsou tam velmi dobře ztvárněny - snad až na Klementa Gottwalda (přišlo mi, že se autor bojí jej tam vylíčit přesněji). Nikde jsem neviděla cokoli o Zdeňku Tomanovi tudíž nemohu říci, do jaké míry byl věrohodně ztvárněn - nicméně se mi v podání Macháčka postava velmi líbila. Za film tleskám - jakožto zdroj relevantních informací o Rudolfu Slánském či ostatních osobností nebyl příliš dobrý, nicméně to ani nebylo účelem filmu.

Věra Čáslavská mě hodně zaujala. Číší z ní velmi dobrá energie, žena, která milovala život takový jaký byl. Připadalo mi, že je velmi ráda, že se o ní točí dokument, moc ráda byla znovu tou uznávanou umělkyní, která patří národu. Má za sebou bezpochyby velmi zajímavý životů plný značných překážek a osobních krizí - nic s čím by se správný samuraj nepopral. Věra byla navzdory problémům jak v osobních tak profesním životě velmi optimistickou ženou, která ačkoli by mohla cítit křivdu a hořkost přetavila ji v cosi prospěšného (možná to zkusila a zjistila, že tudy cesta nevede - ale o tom se v žádných dokumentech nemluví). Nevím, co jaké míry naváděla Olga Věru - respektive do jaké míry určovala směr, kterým bude dokument plynout, každopádně mi přišlo, že z hlediska jakéhosi hlubšího vesmíru Věry Čáslavské je pro ni konkrétně mnohem zásadnější jakýkoli osobní nezdar - než ten sportovní. Dokument je moc zajímavě natočen, velmi citlivě a jde z něho cítit velmi pohodová atmosféra - celé to bylo laděno do jakého si "domova". Děkuji Věře za to, že nám otevřela srdce a také za to, že reprezentovala náš národ důstojným způsobem.

Je to složité hodnotit něčí víru - v cosi. Na rozdíl od Klementa Gottwalda jsem Slánskému jeho důvěru v ideologii věřila. Mám ovšem pocit, že více než víra ve Stalinismus Rudolfa Slánského - a jeho následné zločiny v jeho jménu se probíral samotný proces - pak je název dokumentu mírně zavádějící. Určitě by mě pro objektivní hodnocení zajímali spíše jeho jednotlivá rozhodnutí, osobní názory apod. Vezmu-jej fakticky, jako historickou osobnost, která se podílela na marastu 50. let načež také velmi nešťastně doplatil - je to až téměř symbolické. V tomto případě se mi zdá, že spíše než-li jej jako osobnost je na místě hodnotit ideologii komunismu jako takovou (oproti hodnocení osudu Milady Horákové, kde můžeme zhodnotit statečný a nerovný boj člověka proti něčemu mnohem většímu - slabost, strach a zloba). Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jakým způsobem je na místě hodnotit "zlo" a "dobro". Ve jménu víry se na světě dělali ohromná zvěrstva, která přesahovala zlo v jednotlivcích. Myslím, že Rudolf Slánský byl obětí ideologie, myslím, že Rudolf Slánský byl zmanipulovaný okolnostmi, myslím, že Rudolf Slánský si takový osud nezasloužil, myslím, že Rudolf Slánský si nezasloužil žádný prostor k prosazování vlastních myšlenek.

Takhle, upřímně, takhle doba mě úplně minula a jsem za to upřímně ráda. Navzdory zájmu o sociologii obecně si nejsem schopna vysvětlit fascinaci životy druhých lidí - obzvláště v takhle zkreslené podobě. Valná většina z těch, jsou velmi šikovní mladí lidé, kteří disponují marketingovými schopnostmi, mají jistě mnoho kvalit v oblasti medií (které dnes vládnou světu) ale co hodnoty? Vždy jsem si kladla otázku, jak moc si musí věřit lidé, kteří svým vlivem navádějí ostatní (směřují je na určitou cestu) - a měli by si případně věřit natolik, aby v tom pokračovali? A měli bychom jim to vyčítat pakliže budou dávat špatný příklad? Jak moc by měli odpovídat ti chytřejší, schopnější za ty, kteří snáze podlehnou vnějším vlivům? Člověk je odpovědný pouze sám za sebe, ne? A pakliže není ještě schopen, jsou za něho odpovědní zákonní zástupci, ne? Jak moc jako společnost musíme být tolerantní k nezodpovědnosti, hlouposti, ke slabostem jedinců? Jak moc, jako společnost potřebujeme "youtubery"? A jak moc potřebujeme generaci, která vyrůstá na takových hodnotách?

O Berdychově gangu jsem slyšela poprvé v legendách české kriminalistky (což velmi vřele doporučuji), kde byla celá minulost gangu popsána velmi konstruktivně a jasně. Na rozdíl od dokumentu Petry Nesvačilové. Zákon Helena ve mě nezanechal vůbec nic, ani informace o jednotlivcích, ani informace o fungování tohoto gangu v dobách jeho největší slávy. Všechny informace byly pouze okrajové a pochybuji, že někdo, kdo nikdy neslyšel o téhle partičce se z dokumentu vůbec něco dozví. Když už byla slečna Nesvačilová v přímém kontaktu s některými členy, mohla využít situace a ptát se jich na mnohem "hlubší" otázky než pouze na: Bojíte se pekla? ... Na druhou stranu si myslím, že volba zrovna tohoto gangu nebyla úplně šťastná, možná by mnohem zajímavější byl dokument o Kolínském gangu. Každopádně, jsem si vědoma toho, že mnohem důležitější byly rozhovory s paní Kánskou - u které mi přišlo, že mnoho prostoru nedostala. Připomínala mi většinu vyšetřovatelů, kteří se aktivně podíleli na dopadení největších zločinců 90. let (Orličtí vrazi, Kolínský gang, Otto Biederman) - klidná, rozvážná, bez unáhlených soudů a příliš rychlých závěrů. Dokument sám o sobě se mi nelíbil, nepřišel mi plnohodnotný - jako zamyšlení pro autorku asi dobré, jako něco, co bych s čistým svědomím pustila do světa nikoli. Mám-li se zamyslet nad jednotlivými členy gangu ... opakuje to opět onen známý vzorec: Touha po penězích zaslepila jakoukoli morálku či hodnoty člověka. Bagatelizování a omlouvání svých činů svědčí o nepříjemných výčitkách svědomí - což je dobře, na druhou stranu strach z toho, že jim budeme muset jednou čelit a naše potřeba se stavět do lepšího světla před námi samotnými může vést k něčemu mnohem nebezpečnějšímu...staneme si mistry v nalhávání si fikcí o sobě samých. Nakonec se z těchto fikcí stanou fakta a můžeme směle pokračovat ve své dosavadní činnosti. Nemyslím, že pánové se napravili, možná se jen bojí protože dostali přes prsty.

Film pojednává o dívce, která je úplně normální dospívající slečnou. O matce, která ve jménu lásky a bez jakýchkoli pochyb přijme svou dementní maminku do péče a nastěhuje ji dospívající dívce do pokoje. Problém je to "do péče", matka je zaměstnaná žena tudíž převážnou část péče o přebírá dcera. Dívka to samozřejmě vnímá jako obrovskou křivdu a vnitřně se s tím nedokáže vyrovnat - jak se ztrátou pozornosti ze strany matky tak s nedostatkem volného času vlivem péče o umírající babičku. Jsou to pocity, které jsou samozřejmě pochopitelné - kdo říká, že ne tak není schopen dostatečně vnímat druhé. Neříkám, že je pochopitelné chování dcery, říkám, že její pocity jsou pochopitelné. Dobrý úmysl nakonec vede k tomu, že dcera ztratí o kousek více ze sebe - o kousek více lidskosti. O tom ale film není, že? Film pojednává (dle mého) o lásce jako takové, o tom, co jsme schopni obětovat druhému člověku. Myslím, že je to právě čas, to nejcennější. Obzvláště pak čas "obětovaný" člověku, kterého milujeme může být neuvěřitelně očistný - bohužel dcera (i vlivem babiččina stavu) není schopna ji vidět jako člověka nicméně jako břemeno. Ti, kteří tady píší komentáře typu:,, No jo, mladá generace" jsou velmi krátkozrací - zvláště pak to jde vidět v této době. Není to o generaci, není to o době ale o jednotlivcích - vždy budeme mít v naší společnosti lidi, jako dcera, matka a bohužel i jako je babička - a už nezáleží na pohlaví, jméně či čemkoli jiném - je to o charakteru, a sahat někomu do svědomí? Kdo jsem? Nevím, největší vypovídající hodnota tohoto filmu byli oči - oči dcery, která stojí na prahu svého života a už je v nich tolik chladu, oči babičky, která stojí na prahu konce svého života a je v nich tolik života, tolik vlídnosti.

Film pojednává o bývalé učitelce - Ivě Janžurové, která se stará o svou umírající kamarádku a bývalou kolegyni - Eva Holubová. Žijí spolu v chatové oblasti, která je příznivým místem primárně pro seniory, které už velké město nebaví a chtějí mít kýžený klid. Nicméně vrchnost má jiné úmysly s danou oblastí a poslední, co se dá říci je, že je to klidné prostředí. Hospůdka hned vedle domku umírající Holubové nikomu ze sousedstva nedá spát, vše se stupňuje a předním manipulátorem celé situace je Hofmann. Na základě eskalující situace a několika dalších konfliktů se Iva Janžurová rozhodne spáchat vraždu ve jménu vyššího dobra (kde už jsem to jen slyšela?) a tak odjede za svým bývalým žákem, který pro ni byl pouze kriminální živel (Liška) a žádá jej o zbraň. Ve zkratce, co to má být? To jako proto, že někdo využívá lidské slabiny, není férový a upřímný a ještě k tomu je ulhaný - kombinace toho všeho z něho dělá špatného člověka, tak jej zavraždíme? Stupidní. Nebylo to vtipné, záživné, zábavné, smutné - nebylo to nic - ani špatné. Plytké a ztráta času? Ano možná - ale stojí zatím práce lidí, nedovolím si hodnotit krutě. Nedoporučuji.

Humor, který nabízí divadlo sklep je mi velmi blízký, počínaje Českou sodou a končívaje filmem "Kouř". Ano - výběr toho nejlepšího nicméně, za znalce každého vystoupení se nepovažuji. U dokumentu jsem se smála, byl optimistický, veselý. Také ale velmi pozérský a hrající si na "výjimečnost". Asi je to pouze velmi odlišným vnímáním jednotlivců nicméně mi připadalo, že způsobem svého smýšlení se snaží vymezit, až téměř povýšit nad smýšlení lidí, kteří nejsou ze "sklepa". Jakoby dokument říkal: My jsme sklep a co je víc?!. Samozřejmě, jednotlivci jsou skutečně zajímaví lidé, kteří jsou dobří v tom, co dělají. Bavila jsem se. V rámci představování jednotlivých herců ze "sklepa" jsem si ale říkala, no vždyť i tito lidé zapadají do nějaké typologie lidské osobnosti, vždyť jejich problémy se neliší od problémů ostatních - a přes to tam byla taková pachuť toho pozérství, té povýšenosti - neumím si to vysvětlit...možná můj problém se mnou samotnou.