Binne

Pan Doležal by se jistě velmi rád viděl jako člověk, který trpí jistou formou psychické poruchy. Dle mého názoru je to člověk, který byl vychován v tom, že jeho názor je jediný správný, že je perfektní a nemá chybu. Zcela jistě za tento aspekt na povaze může problém ve výchově - Což uznávám, pan Doležal je schopný to přiznat. Rozhodně nekritizuji jeho postoj k marihuaně, k ženám apod., co kritizuji je jeho postoj k názoru kohokoli jiného. Působí dojmem, že pakliže se jednou rozhodne, že něco není správné, tak to prostě není správné. Ačkoli jej neznám myslím, že je to velké, přerostlé a egoistické dítě, které potřebuje být chváleno. A nerozporuji, že se jedná o inteligentního muže s určitým (já jej osobně nevidím) druhem charismatu, který může kdekomu imponovat. Co se týče samotného dokumentu, připomíná mi snímek "Století Miroslava Zikmunda", kdy režisér je pravděpodobně obdivovatelem či přítelem dokumentované osoby (osobnosti chcete-li) a proto nedává příliš prostoru pro názor diváka.

Některé díly vůbec nejsou špatné - naopak. Člověk spadne ze svého pomyslného mráčku a opět se dozví, že některé věci se sice stávají "pouze těm druhým" ale pro ty druhé jsme to zase my. Neviděla jsem všechny díly - pouze ty, na které jsem narazila "omylem" - času tráveným sledováním nelituji ale nejsem cílovou skupinou obdobně vyprávěného "dokumentu". Rozhodně si jej nevyhledám, nenarazí-li na mě v momentě zoufalství nad výběrem čehosi edukativního. Obecně nemám ráda komentování podobných témat v kombinaci s vyhraněným názorem komentátora. Upřímně ale nerozumím některým opravdu špatným hodnocením - možná to bude tím, že jsem neviděla všechny díly a některé skutečně mohou mít politický podtext, nicméně z těch, které jsem viděla (Exekuce, V nejlepším zájmu dítěte a obdobná sociální témata) se to politiky téměř nedotýká a pokud ano, tak zcela objektivně. Hodnotím průměrem.

Mladá dívka, dosud vyrůstající pouze s matkou se po její smrti rozhodne, že nastal čas poznat také svého druhého rodiče. Otec se povinnosti v podobě alimentů nikdy nebránil, tudíž není problém jej na základě toho nalézt. Vlaďka se tak přesouvá na nehostinný sever, kde se poprvé v životě setká s Janem Veselým (Josef Vinklář). Filmařsky se jedná o krásnou práci, kterou bych nazvala téměř precizní. Kamera vypráví zcela jiný příběh, než který je znám na první pohled a stejně tak i střih. Závěr je kompletní a není zbytečně kýčovitý. Jednoduchý ale výborný pokrm. Herecky, Ústřední trio je plné elánu a lásky k herectví. Karel Heřmánek předvádí herecký výkon hodný Hanzlíka v Žertu - překvapivé, svěží a na vysoké úrovni. Josef Vinklář má poněkud rozpačitý výkon, nemá ale jednoduchou roli. Kladla jsem si otázku, zda je to tím, že roli takto pojal nebo nesouladem mezi herci, každopádně, některé opilecké výstupy byly zvláštně nedůvěryhodné. Celkový dojem je ale fantastický a činí tak z "Hadí jed" můj nejmilejší film. Příběh o mladé dívce, která vyhledá svého otce, ten je zatrpklý, skeptický opilec, který se nesnaží předstírat, že pro svůj alkoholismus potřebuje důvod. To všichni ostatní se snaží jeho problém povznést na vyšší úroveň. Vlaďka přichází za Josefem se vší naivitou a touhou poznat toho, kdo se podílel na ní samotné. Bohužel záhy přichází trpké vystřízlivění a vysvětlení toho "proč" nám tento film nabízí. Není to o ztracených iluzích, zoufalství ani nekonečném niterním utrpení. Je to o zvířecí touze, animální potřebě a prachobyčejné závislosti, jejíchž neukojení přivádí k šílenství. Větší poselství nebo vyšší smysl to přestalo mít již někdy na začátku. "Co by udělal, kdybych odešla?" - "Udělal?! Prostě by měl jen další důvod, proč pít." 

Příjemný dokument, který poodkrývá smýšlení budoucích zdravotních sestřiček nebo minimálně slečen, které si zdravotní školu vybraly jako vstup do života. Nemůžu říct, že nějaká z dívek mi byla nesympatická. Byly to mladé slečny, které stály na prahu svého života a netušily, co mají očekávat. Odsuzovat někoho takové, kdo se potýká s prvními strastmi a nesnázemi života dospívajícího jedince je krátkozraké a hloupé. Oproti tomu můžeme porovnávat s dospělým jedincem, který má již za sebou nějakou cestu, ukotvené myšlenkové pochody a jasné životní postoje - to nám nabízí úžasná Helena Třeštíková v pokračování osudu dvou sestřiček - Ester a Karolína. Není to dokument o zdravotní péči, úrovni zdravotnictví nebo práci sestřiček jako takové. Je to dokument o dívkách, které stály před volbou, měly možnosti a svět byl plný tolika dosud neochutnaného. Každá si zvolila svou cestu a každá se s ní popasovala po svém. Obecně nemůžu vystát, jak jsou lidé schopni hodnotit život druhého člověka, aniž by tušili, jaké emocionální pochody za tím jsou. Jak moc velká láska mísící se s čímkoli (ať už dobrým, tak zlým) z dětství, co nám druhý dává (viz. Ester). Touha po celoživotní nezávislosti mísící se s neschopností přiznat si pravdu - ale poté se s tou skutečností vypořádat velmi silně (viz. Karolína), přes to jsme schopni odsoudit ženy, které za sebou něco budovaly, o něco se snažily spíše, než odsoudit Mallory ačkoli si svou cestu životem vybrala také cíleně a vědomě. Proč? Protože je to silný příběh, protože se s tím setkala pouze hrstka z nás a je pro nás těžší si říct: Já bych to udělal/udělala jinak. Přestaňme odsuzovat životy druhých lidí, začněme se z nich učit máme-li tu možnost, začněme se učit toleranci a přestat se stavět do role nemilosrdných soudců. Není to fér - stejně jako není fér život...a o tom to je.

Na filmu je fascinující, do jaké nálady diváka okamžitě vrhne. Vždy je báječné podívat se na film, který si s atmosférou i mimo plátno dělá doslova co chce. Valerie a týden divů je poetický snímek, který je skládán z malých střípků a okamžiků plných lásky, dokonalosti, nepochopení a smrti. Fakt, že je snímek poetický definuje jeho podstatu samo o sobě: Každý si jej může chápat po svém - stejně tak nemusí. Já se zamilovala do obrazů, do kostýmů, do herců, do atmosféry, do nálady filmu a především do krásné Valerie.

René je zrovna jeden z těch ukázkových případů, kterému jsem měla problém věřit jeho postoje. Je to ten případ člověka, který nenalhává tolik sobě jako spíše ostatním. Z části je to typický pozér, který své chyby svádí na druhé a z jiné strany je to enormní sobec, kterému nezáleží na nikom jiném - pouze na sobě. Helenu měl rád kvůli tomu, že mu naslouchala a dávala mu prostor, což egoista jako on potřeboval. A přesto mi byl René sympatický a oblíbila jsem si ho - tu hru jsem s chutí hrála s ním. Co se týče konce, za mě báječný. Přesně takhle chutná život., není kýčovitý a zvraty nejsou zásadní. Změny se odehrávají v naší hlavě a až poté, po delší době jsou patrné i z vnější. René si volil cestu, která pro něho byla nejjednodušší, byl schopen vypnout morální zásady a kvůli touze po penězích a rychlému zisku se neštítil téměř ničeho. A ačkoli to vedlo pokaždé ke stejnému konci, byl to pro něho vždy stejný začátek. Heleně patří hlasitý potlesk za způsob, jakým se k Renému i k celému dokumentu postavila. Její profesionální přístup a značný odstup dali vyniknout Reného snaze "nějak vypadat". Je fascinující pozorovat způsob, jakým se Helena staví k jednotlivých osobnostem ze svých dokumentů - má na to odhad a ví, co si může dovolit a kam až může zajít. Je to patrné především u Reného, Mallory, Marcely a Katky.

Dle mého názoru je Katka jedinečným dokumentem Heleny Třeštíkové. Nikoli z toho důvodu, že by byla jediným člověkem v ČR, který užívá drogy a cíleně si v životě volí cestu k brzkému zániku ale proto, že Katka jako jediná se nesnaží něco nalhávat nám - pouze sobě. Máme tady dokumenty jako je René, Karolína nebo Ester - také cyklus "Řekni mi něco o sobě" - ve všech výše zmíněných dokumentech se snaží ústřední hrdinové cokoli předstírat, malovat na růžovo, tu pravdu si nepřipouští - až zpětně, po několika letech. Katka tohle nedělá, nezáleží jí na tom, jak ji uvidí lidé kolem - v tomto ohledu je to velmi čistý člověk. Věří a střídavě věřit přestává ale svět kolem bere velmi fakticky. Nebudu zastírat, že z jejího osudu mi bylo velmi smutno. Bylo zajímavé sledovat, jak se její hranice pomalu zvedají, její morální hodnoty (které Katka jistě měla) se mění a to, co pro ni bylo ještě před týdnem nepředstavitelné, je nyní každodenní realita (prostituce). Tohle znamenají drogy, drogy jsou stroj času, který je neúprosný v tom, že nelze cestovat zpět, pouze dopředu a to mílovými kroky pouze za krátkodobý pocit absolutní euforie, která nám pouze bere a jediné co nám dá je chvilková iluze. Ale ta iluze je iluze všeho. Iluze světa, který leží v našich dlaních, výbušného orgasmu a jak by řekla Katka: příjemného chvění. Přijde mi, že většina dlouhodobých uživatelů tvrdých drog má později, po letech pohled vyplašeného zvířete, drogy jim oploštili emoce do té míry, že jsou najednou schopni vnímat pouze velmi malou škálu emocí - kam např. soucit či empatie většinou nepatří. Katky proces k "vyplašenému zvířeti" byl velmi pomalý. Myslím, že kdyby v sobě našla obrovskou vůli (na začátku, dnes už ne) byla by z ní báječná žena a skvělá matka. Čas od času si vyhledám jméno: Katka Bradáčová jen abych věděla, že ještě žije...Heleně Třeštíkové patří obrovské "děkuji" za tento dokument.

Na tento film jsem se podívala cíleně kvůli kapele Čechomor, nicméně od začátku mě odrazovala přítomnost pana Nohavici. Jarek Nohavica se mi přestavil v úplně novém světle a opět se za sebe stydím, že čas od času propadnu vlivu veřejného mínění a bez jakýchkoli znalostí o daném člověku jsem schopna jej odsoudit. Film je nebývale optimistický, úsměvný a je natočen velmi promyšleně a zajímavé. Okouzlil mě. Exploze Karla Píhala přišla v tu nejlepší možnou dobu, tak přirozeně, že by člověk i věřil tomu, že je skutečně anděl. Perfektní! Tenhle film je důkazem, že některé filmy stojí za druhou šanci a předsudky ochuzují pouze toho, kdo je má.

Eh, na tohle nemám asi dostatečně vyvinuté "třetí oko"...

Oh, tady to bude komplikovanější. Na dobu veřejné diskuze ohledně radarů si pamatuji jen velmi matně tudíž tento dokument byl zajímavým oživením daného tématu - vezmu-li v potaz, že si aktuálně libuji v dokumentech ohledně porevoluční historie našeho národa - bylo to více než zajímavé. Ohledně vybudování amerických radarů nemám jasný názor, osobně bych s tím problém neměla ale absolutně rozumím lidem, kteří ano...a to je ono. Proč nejsou schopni lidé mezi sebou vyjádřit aspoň minimální míru pochopení? Neříkám souhlasu - klidně obrovského a hlasitého nesouhlasu, ale minimálně té snahy o pochopení. V dokumentech je několik momentů, kdy se jedna strana snaží rozvést diskuzi (pouze diskuzi!) a druhá strana to kategoricky odmítá...a z toho mi je úzko. Nemyslím, že je to cosi vepsaného do charakteru českého národa, je to v lidech, nicméně naše bohatá zkušenost z autoritami nás nutí v sobě probouzet jakýsi puberťácký vzdor, kdy nevidíme a neslyšíme, pouze budeme nesouhlasit se vším, co je nám nabídnuto a souhlasit s čímkoli, co se jeví jako cesta "rebelů" - protože jak jinak si vykompenzovat pochroumané sebevědomí národa? Za všech okolností budeme hodní, nadřízenému v práci nikdy neřekneme, že je idiot...před manželkou/manželem si nedupneme a nebudeme upřímní...ale v momentě, kdy policista bude plnit svou práci, tak mu začneme nadávat...na silnici budeme na každého troubit, co to jde, jen proto, že náš čas je dražší než čas druhého. A pak především! Když se nás někdo zeptá na náš názor, tak stačí říct velmi hlasité a velmi "chlapácké" NE! Aby všichni na návsi slyšeli, jací jsme hrdinové! A ohledně dokumentu - skvělá práce...jsem ráda, že neměl pan Klusák tendenci zářit jako morální maják a nechal mnoho prostoru druhým.