MrCreosote

Jeden z těch filmů, jehož stopáž je sice na první pohled velkolepá, ale po dokoukání si uvědomíte, že nějaká ta hodinka navíc by vůbec nebyla na škodu. Některé scény tak jsou zbytečně utnuty a spousta členů tehdejší elitní herecké skvadry si na plátně moc nepobude. Jinak je ovšem Nejdelší den špičkou válečného žánru, kdy je pozornost věnována všem válčícím stranám a národnostem. Na filmu je také vidět dostatek peněz, takže bojů na plážích se účastní stovky vojáků a člověk má pocit, že se opravdu ocitl uprostřed bitvy. Dočkáme se i několika dlouhých lahůdkových záběrů, kdy je zobrazeno dobývání města v jednom jediném kamerovém nájezdu. Žádné zbytečné okecávačky, ale několik hodin akce, taktiky, bojů a přestřelek na plážích, ve vesnicích a městech. Stylem a strukturou se Nejdelší den podobá o čtyřicet let mladšímu válečnému filmu Černý jestřáb sestřelen - spousta hereckých hvězd bojujících se svými týmy na vlastní pěst uprostřed válečné vřavy - zkrátka lahůdka. Prozatím 4,5*, ale časem možná hodnocení zvednu.

Mám rád válečné filmy z přelomu 60. a 70. let a když se navíc tvůrci nebojí míchat žánry nebo brát válku s nadhledem, je u mě úspěch zaručen. Na Donalda Sutherlanda a jeho hippísáckou jednotku vagabundů budu vzpomínat ještě dlouho.

Jak by to asi dopadlo, kdyby se dvě vedlejší postavy z Shakespearova Hamleta dočkaly vlastního filmově-divadelního zpracování? Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi je film, který mě okouzlil především proto, že se dá vnímat jako jakási esej o Shakespearově díle, zároveň jako jeho jemná parodie a navíc rozvíjí jednotlivé zápletky a dobarvuje charaktery přesně v tradici hravého dramatikova jazyka. Hlavně je to ale film, který vás takříkajíc intelektuálně obohatí, aniž byste měli pocit, že se jedná o elitářskou patlaninu, kterou pochopí pouze pár vyvolených - jak totiž velí britská tradice, i v tomto filmu je přítomný suchý humor a narážky pochopitelné jenom tehdy, pokud víte, o čem se hovoří. Takže se před zhlédnutím rozhodně vyplatí přečíst si "originálního" Hamleta, a to alespoň třikrát tam a zpátky.

Těžko říct, do jaké míry Pontecorvo a spol. stranili arabským teroristům a revolucionářům, pravdou ale je, že se Bitva o Alžír snaží podat celou pohnutou historii co nejobjektivněji a ze všech stran, v čímž jí pomáhá i vhodně zvolený polodokumentární styl natáčení. Hrůzné metody používají obě strany, každá ale ale za svým účelem, který chápeme - u arabských obyvatel je to snaha o odtržení, u Francouzů zase udržet si svou kolonii za každou cenu. Oba nepřátelské tábory mají své zbabělce a hrdiny, záleží tak především na divákovi, do jaké míry bude sympatizovat buď s jedněmi, nebo s druhými. Já byl napjatý od začátku do konce - velký podíl na tom má i hudba složená společně Pontecorvem a Morriconem.

Nic ve zlém, ale tohle je obyčejná ochotnická šmíra, ve které se utopila i jindy naprosto suverénní Katherine Hepburn. Obchodník s deštěm sice jakž takž funguje v dramatických pasážích, kdy herci nepřehrávají, zbytek je ovšem teatrální šaškování o ničem. Se ctí z toho vyšli jenom Burt Lancaster a Lloyd Bridges.

Pěkná pohádka o staré dobré osudové lásce aneb Když ji miluješ, není co řešit. Romantické a akční scény jsou smíchány v rozumném poměru a ačkoliv je osud lidstva řízen partou zamračených chalanů s kouzelnými klobouky, film se nikdy nestane nechtěně směšným. Ba co víc, když se v jedné minutě ocitneme zároveň uprostřed ulic New Yorku, rozlehlého stadionu nebo u podstavce sochy Svobody, nejde si nevzpomenout na multirealitní a hlavu zamotávající Nolanův Počátek. Škoda jen že celé to uhánějící dobrodružství je zbytečně rozkouskováno a dokola opakováno, načež jej tvůrci zakončí stylem "už toho bylo dost, radši to skončíme, než lidi snědí všechen popcorn". I díky nadprůměrným hereckým výkonům skvěle obsazených herců si ale Správci osudu 4* zaslouží.

Žánrový průměr, který se zaujetím dokoukáte do konce, po skončení filmu si ale nevybavíte žádnou filmařsky nebo příběhově nápaditou scénu (v první půlce jsem si všiml prapodivného střihu, který způsoboval ztrátu tempa a celý film jenom zbytečně natahoval) . Poslední vlak z Gun Hillu je minimalistický western o pár postavách, John Sturges nicméně nebyl žádným mistrným psychologem, ale "pouze" šikovným řemeslníkem schopným ukočírovat zábavné dobrodružné filmy se spoustou postav a akce. Tady mě zaujali pouze oba hlavní představitelé, kteří dokázali dát mnoha scénám potřebnou šťávu a jejich dialogové výměny patří k vrcholům snímku.

Tak trochu jiná (skoro)biografie, která lehce plyne v tempu vynikající Hamlischovy hudby a která se na problematiku podvodů, podrazů a vydírání z prostředí velkých amerických firem dívá odlehčeným pohledem. Občas jsem měl na tváři stejný výraz jako na první pohled naivní a vykulený, přitom ale ďábelsky vychytralý Matt Damon.

Častokrát mě jako diváka napadlo, jaké by to bylo mít možnost vstoupit do filmu a užívat si s ostatními filmovými postavami života na plátně. Woody to ale vzal z opačné strany: co když smyšlenou postavu přestane bavit stále se opakující tajtrlíkování a zatouží zakusit "opravdový" život? Purpurová růže z Káhiry je zároveň fungující romantickou komedií i poctou filmu jako takovému - když si nespokojené charaktery stěžují na nepřítomnost jedné z hlavních figur a glosují přitom dění ve filmu i mimo něj, člověk musí být nutně okouzlený. Smekám před Jeffem Danielsem i Miou Farrow, rolí se zhostili opravdu bravurně a zvláštní zmínku si zaslouží i Danny Aiello, který mluví a vypadá jako Robert De Niro.

Solidní vztahové drámo s několika explicitnějšími sexuálními scénami, které se ale vyskytují jenom občas a rozhodně nemá cenu dívat se na Poslední tango v Paříži jenom kvůli nim. V nitru je to totiž velmi slušný výlet do psychologie jednoho neobvyklého páru, kdy On se snaží vypudit z mysli vzpomínky na mrtvou manželku a Ona si spíše užívá vztah s jedním neznámým chlapíkem, přičemž sama je ještě nezkušená a svým chováním dokáže zraňovat. Film si pro sebe nepřekvapivě krade samotný Marlon Brando, kdy je sice v několika jeho monolozích poznat, že luští předepsaný dialog z papírku kdesi mimo záběr, ale když se do toho opře, rozehraje opravdové herecké galapředstavení. Bravo. Nebýt konec poněkud odfláknutý a zjednodušený, šel bych s hodnocením výš.