MrCreosote

Další film ze slavného studia Ealing, který pobaví svou upřímností, nenuceností a představí nám další z řady podivných a skvěle zahraných postaviček. Tentokrát se strhne bitka mezi vlakaři a autobusáky, takže dojde na prostřílené nádrže, vykolejení vlaku či krádež lokomotivy, se kterou si hlavní hrdinové udělají výlet po anglických dvorcích a parcích, přičemž všechno nakonec dobře dopadne. Ideální oddech, jenom se divím, že hlavního hrdinu nehrál komediální expert a favorit studia Alec Guinness

Narozdíl od předchozích filmů zabývajících se Earpovým působením v Dodge City a Tombstonu (Můj miláček Klementina, Přestřelka v O.K. Corralu, Tombstone) se Wyatt Earp věnuje především hlavní postavě a její proměně z bezstarostného mladíka v zahořklého a brutálního, nicméně čestného ochránce zákona. Lawrence Kasdan si dobrého dialogu cení víc než akčních pasáží, takže někomu může snímek připadat roztahaný, mě ale jednotlivé rodinné hádky a citové problémy hlavních hrdinů neskutečně bavily. Není také bez zajímavosti, že zatímco ústřední přestřelka funguje v již zmíněných westernech jako dramatické vyvrcholení, zde působí jako příčina dalšího umírání a utrpení. A abych nezapomněl, Dennis Quaid je vedle Kirka Douglase nejlepším filmovým Docem Hollidayem všech dob.

Fred Zinnemann postupuje při režírování stejně jako Šakal při pokusu o atentát - tedy pragmaticky, nemilosrdně a bez zbytečných řečí či emocionálních výlevů. Podobně jako v knize se jedná o téměř dokumentární záznam atentátu, u kterého klidně uvěříme, že se mohl stát. Edward Fox má navíc charismatu na rozdávání, takže mu skoro až přejete úspěch. Závěrečná desetiminutovka navíc neuvěřitelně graduje, takže i když víte, jak to celé dopadne, nejspíš budete napětím zadržovat dech až do konce.

"I even lost my cat." Elliott Gould je přesně ten typ odrbaného šupáka se smyslem pro humor, jakého si představím při četbě kterékoli Chandlerovy detektivky. Dlouhé loučení (překládané taktéž jako Loučení s Lennoxem) se své románové předlohy drží jenom velmi volně, jelikož Altman a spol. řadu věcí pozměnili. A dobře udělali. Příběh je odsunutý na vedlejší kolej, zde totiž hlavní roli hrají skvěle vystavěné dialogy doplňované zajímavými kamerovými hrátkami (časté prolínaní obrazu, většinou s vodní hladinou). Všichni herci si své role vyloženě užívají, takže se dočkáme psychopatického gaunera Marka Rydella - jakýsi mix Al Pacina a Joea Pesciho - nebo Sterlinga Haydena, jenž prozměnu vypadá jako dvoumetrový George Bernard Shaw. Přihoďte k tomu typicky zamlžený obraz Vilmose Zsigmonda, zvláštní melancholickou atmosféru podmračené Kalifornie či nekompromisní závěr, a dostanete další mimořádný a do sebe zahleděný film Roberta Altmana, kterému zažínám pomalu přicházet na chuť.

Největší nevýhodou Waterloo je z mého pohledu vytrhnutí z historického kontextu - je to film, který nemá ani začátek, ani konec. Jako kdyby se jednalo o jednu epizodu z minisérie o Napoleonovi, i když velkolepě natočenou. V paměti utkví především jízdní útok maršála Neye a výborný Christopher Plummer jako generál, kterého nemůže nic rozhodit. Naopak přehrávající Steiger mi byl často protivný - jeho oči kulící a nevyrovnaný Bonaparte je postava, jaké snad ani nejde držet palce.

Musím říct, že je pořádná odvaha natočit velkolepý válečný film, kde ti "zlí" nakonec zvítězí nad těmi "hodnými". Vše vystihuje poslední scéna Anthony Hopkinse - z výrazu jeho tváře poznáte zbytečnost a krutost celé války.

Co se vlastně stalo v městečku Black Rock - v místě plném podivných individuí od primitivního násilníka až po slabošského a vysmívaného šerifa? To se společně se Spencerem Tracym dozvídáme postupně, bystřejším divákům ovšem nebude dělat rozluštění oné záhady moc velký problém. Ten bych ovšem viděl v absenci postupně gradovaného napětí - první polovina filmu se nese v příjemně zneklidňujícím duchu "co se tady hergot děje?", ovšem v momentě, kdy má hlavní hrdina na kahánku, zůstává atmosféra stále stejná, namísto definitivního a zoufalého "teď už je to definitivně v loji". Další chybu bych pak viděl v několika zdánlivých maličkostech, například co dělali zbývající obyvatelé města celý den? Vyjeli si k horám na piknik? Nenechte se ale zmást, i přes tyhle výhrady je Černý den v Black Rock slušným thrillerem s bezchybným hereckým obsazením a zajímavým námětem.

Zatímco u ostatních žánrově spřízněných filmů bývá častým problémem určitá statičnost a monotónnost vyprávění, Zátah na Jižní ulici překvapuje nezvykle dynamickým režijním přístupem, zálibou v detailních záběrech obličejů a pečlivým vedením herců, kteří bez výjimky předvádí uvěřitelné, civilní herecké výkony - skoro jako by za kamerou stál Elia Kazan. Stejně působivě vypadá i realistická a surová akce, takže když někdo dostane ránu do obličeje, svalí se na zem a už nevstane. Až se mi z toho nejspíš ani nehraného násilí chvílemi svíral žaludek. Pokud by zápletka nebyla tolik naivní a některé situace podivně useknuté, jednalo by se o žánrový klenot.

Další důkaz nezměrného komediálního talentu Aleca Guninesse (o čemž se můžete dále přesvědčit ve filmech Vražda na večeři a Pět lupičů a stará dáma), který se jako vysmívaný bankovní úředníček rozhodne ukrást náklad zlatých cihel. Obzvlášť vtipné je, že všichni jeho komplicové jednají jako dokonalí gentlemani, a to včetně druhořadých, zavšivených zlodějíčku odkudsi z londýnské galérky. Charles Crichton postupně stupňuje tempo, takže divák se od originálně natočeného sestupu Eiffelovy věže až po Guinnessův poslední monolog prakticky nemá šanci nadechnout. Teď už vím, proč byla Crichtonovi nabídnuta režie Ryby jménem Wanda :)

Patton je určitě dobrý film, na můj vkus se ale až příliš spoléhá na excentrickou povahu slavného generála a zbytek snímku pak působí nekonzistentně a zbytečně rozkouskovaně: africké tažení spojené s bojem proti "pouštní lišce" Rommelovi; boje o Sicílii, kde se dva egocentrici Patton a Montgomery pokouší předhonit jeden druhého (kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti) a nakonec Pattonovo vítězství v Ardenách + konec války. Spíš bych ocenil větší sevřenost nebo soudržnost, takhle se sice pokocháme pěknými exteriéry, ale moc si jich neužijeme. Hlavní postava je naštěstí natolik výživná a dobře napsaná, že s ní celou tu válečnou anabázi projdete bez náznaku nudy, k čemuž přispívá i vynikající výkon Gerge C. Scotta (je celkem zajímavé porovnat tento jeho výkon s tím z Doktora Divnolásky). 3,5*.