MrCreosote

Po předchozí vesmírné noční můře, kvůli které se často o půlnoci budím zalitý potem, se konečně tvůrci ukáznili, vrátili se s Bondem zpátky na Zem a dali vzpomenout na časy, kdy Sean Connery sváděl ve vlaku lítou bitku s Robertem Shawem. Pokud by to neudělali, místo v Řecku se tenhle díl mohl odehrávat někde okolo Saturnova prstence. Je to opravdu osvěžující změna, takže 007 už není jenom hláškujícím strojem neustále rozepínajícím dámské podprsenky, ale opravdovým agentem s povolením zabíjet. Přibylo realistické akce, banda padouchů se svou výdrží rovněž vyšvihla (k jejich zneškodnění je nestačí jenom prohodit oknem, ale rovnou shodit ze sály) a zdejší bondgirl mi padla do oka nejen svou krásou, ale i chováním. Bond si tentokrát její srdce musel pracně vybojovat, ale stejně jako on, i divák nakonec dostal to, po čem celou dobu toužil. P.S. Roger Moore je na stará kolena charismatičtějším agentem, než byl při své první misi v Žít a nechat zemřít.

Roger Moore má asi úchylku na čluny a lodě, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se snad v každé jeho bondovce objevuje honička na řekách a v zálivech. Koncentrace dechberoucích akčních scén je ale vskutku vysoká a většinu času jsem u tohoto stylového následovníka Goldfingera či Žiješ jenom dvakrát vrněl spokojeností. Pak ale přišel start do vesmíru a sympaticky nadsazený Moonraker se začal měnit v čirou demenci pro předškolní děti a fanoušky laserových pistolí. Velká škoda, kdyby Bond zlikvidoval toho tučného vousatého strejdu už na naší planetě, bylo by z toho parádní (nad)pozemské dobrodružství. P.S. Onen ústřední padouch si svůj velkolepý plán na vyhlazení lidstva a vypěstování nové rasy v hlubinách vesmíru nejspíš vypůjčil od Dr. Divnolásky.

Stejně jako u o sedm let staršího válečného filmu Kam orli nelétají, i zde najdeme v titulcích jména scenáristy Alistaira MacLeana a producenta Elliotta Kastnera. A oba snímky jsou si v lecčems podobné, především zaměřením na dobrodružný příběh a dějové zvraty, kterým rozumí a dokáže je vyřešit jenom hlavní postava. Atmosféra v první části mi připomněla Vraždu v Orient Expressu, když ale počet mrtvol začne růst exponenciální řadou, vyšetřovací linie odbočí stranou a začne se bojovat, střílet a zápasit s nožem na život a na smrt. Ve výsledku mi z toho vychází napínavé a odlehčené westernové dobrodružství, které vás postupně vtáhne a nepustí.

Chybí tomu šmrnc a energie, kterými oplýval Thunderball - o pár let starší bondovka taktéž z podmořského prostředí. Umělé roubování romantických motivů zbytečně zdržuje tempo a dědkovský arcipadouch nebudí ani trochu respektu. Jako tradičně se povedlo obsazení zlého pomocníka, takže po černochovi s hákem místo ruky nebo dvojici homosexuálů tu máme další zapamatováníhodnou postavu - tentokrát se jí stal nesmrtelný Jaws se zuby náchylnými ke korozi. Doufám, že Moonraker bude i přes napohled přestřelenou zápletku zábavnější a především svižnější.

Francisco Scaramanga je vedle Blofelda v podání Donalda Pleasence rozhodně nejpamětihodnější padouch z celé série. Christopher Lee využívá svůj hluboký hlas a aristokratický vzhled k tomu, abyste z něho měli opravdový respekt. Proto je škoda, že se opravdu předvede až v závěru, který je - jak už je u Hamiltona zvykem - poměrně chudý na velkolepé scény a místo třešničky na dortu zanechává spíš lehkou pachuť na jazyku. Doufám, že se změnou na režisérském postu přijdou v dalších dílech vypjatější situace a nikoli pouze náznaky akčních momentů. Roger Moore by si to zasloužil, jeho Bond je více než důstojným nástupcem Conneryho a poloha šarmantního rošťáka mu perfektně sedne.

Ďábelská brigáda jede podle stejného mustru jako o rok starší Tucet špinavců, takže se zde dočkáme postupného sbližování a výcviku bandy asociálů pod vedením charismatického velitele, prokázání schopností v bojové misi a nakonec boje proti Němcům na vrcholku hory, při kterém se budeme s muset s několika hrdiny rozloučit. Nekoná se žádné překvapení ani osvěžení, všechny situace jsme už viděli někde jinde a celý film působí hrozně šablonovitě a bez nápadů. Ale aspoň mě to nalákalo znovu se podívat na ty Aldrichovy Špinavce.

Mám slabost pro Bondovy mise, které se odehrávají v exotických prostředích (například Žiješ jenom dvakrát, kde se agent 007 vypořádává s Blofeldem na Japonských ostrovech). Zde elegantní Roger Moore objevuje záhady voodoo, likviduje černochy pomocí štípacích kleští nebo nábojů proti žralokům a svede sexy vykladačku karet. Samozřejmě nemůže chybět ani komická vložka v podobě louissianského "redneck" šerifa Peppera. Škoda zbytečně kouskovaného finále, jinak se totiž jedná o odlehčené dobrodružství přesně podle mých představ.

Zatím ta nejmimóznější bondovka, kterou jsem viděl. Connery působí neživým, otráveným dojmem a ani jeho hlášky už nejsou tak břitké jako v předchozích dílech. Tady navíc nepůsobí jako hlavní postava a celým dějem proplouvá pouze díky koňské dávce štěstí a naprosté neschopnosti padouchů ("odstranění" v podobě pohození hrdiny do velké trubky s tím, že ho náhodou stavební dělníci pohřbí zaživa je nápad jak z Casina Royale z roku 1967). V této diamantové anabázi je vidět naprostá laxnost tvůrců, kteří zkrátka slepili dohromady několik akčních momentů a vůbec se netrápili s věrohodností postav nebo jakoukoli logikou příběhu a situací. V hlavě mi tak utkvěla pouze tradičně skvělá úvodní píseň a duo vysmátých homosexuálních zabijáků - nepřipomínal vám jeden z nich Ondřeje Hejmu?

Typický Aldrich aneb O chlapech pro chlapy. Tentokrát se spolu s hrdiny ocitneme uprostřed rozžhavené pouště, takže i u monitoru nebo před televizí obrazovkou můžeme pod nohama cítit horký písek a mít nutkání pořádně se napít vody. Funguje především interakce mezi jednotlivými postavami, což vychází jednak z přirozenosti dialogů a uvěřitelnosti situace, druhak z hereckých výkonů všech zúčastněných. Oni také Borgnine, Finch nebo Stewart nejsou legendami pro nic za nic. Postupné vtahování do děje, zoufalost sluncem spálených mužů a překvapivé střety i konce jednotlivých hrdinů dělají z Letu Fénixe jeden z nejzajímavějších dobrodružných filmů všech dob.

Scéna, ve které Woody přesvědčuje drsného, plešatého pasáka pomocí svých intelektuálských argumentů a stihne přitom rozmlouvat s vedoucím antického chóru v podání F. Murray Abrahama, je naprosto výmluvná. Scény z antického prostředí dodávají filmu šťávu i humorný nadhled a Mira Sorvino svým sexappealem a výborným výkonem zastiňuje i samotného Allena.