MrCreosote

Je to sice totálně nepřesné a nevystihující přirovnání, nicméně mi tenhle režijně-scenáristický počin Alexandra Paynea připomněl filmy Elii Kazana. U něj jsem také viděl precizní práci s herci, kdy dokázal ze všech přítomných doslova vyždímat každičkou emoci a dát tak jednotlivým scénám ohromnou vnitřní sílu. Bohužel mi u něj neseděl kontext, do kterého ony herecké etudy zasazoval - a stejné je to tady. Síla hereckých výkonů vedených až na dřeň nezakryje jistou prázdnotu a spíš instantní než opravdový sentiment, který se tvůrci snaží zamaskovat exotickým prostředím Havaje, jako by příběh sám o sobě neměl dostatečnou sílu. Akcentování sounáležitosti s rodnou hroudou tak nakonec působí jako berlička - řekl bych, že naprosto zbytečně, rodinné trable by totiž na dobrý film samy bohatě stačily. 3,5*

Další muzikálové melodrama pod taktovkou režijního chameleona Roberta Wise. Zatímco v energií nabitém West Side Story se mohl opřít o vynikající choreografii Jeroma Robbinse, klasický romeojuliovský příběh a chytlavé šlágry v podání mladých vitálních herců, zde se musí spolehnout na interakci mezi rozjuchanou Julií Andrews, jejími sedmi pubertálními svěřenci a upjatým Christopherem Plummerem. Zatímco skotačení po Alpách a zpěv rozverných písní působí po krátké chvíli totálně mimo a ztrácí veškeré kouzlo (i z důvodu absolutní nijakosti všech "hitů"), melodramatická linka začne v poslední třetině díky talentu obou hlavních představitelů opravdu fungovat a v napjatém finále člověk téměř zapomene na těch 100 minut (!) předchozí vaty. Když Za zvuků hudby ještě jednou přirovnám (přiznávám - trochu nespravedlivě) k West Side Story, vychází mi z toho první jmenovaný jako poloviční zážitek – však taky dostal poloviční várku Oscarů :)

Tahle africká válečná anabáze se spoléhá zejména na charisma ústředního tria, přičemž Richard Burton vypadá, že už má svá nejlepší léta za sebou, Roger Moore využívá svou bondovskou popularitu a omezuje se na suché či duchaplné komentáře a nejživelněji tak působí blonďatý ďábel Richard Harris. Politická nadstavba působí spíše nepatřičně - filosofické úvahy na téma postavení bílých a černých v Africe zdržují jinak solidně natočenou akci. Všichni přítomní herci se už zúčastnili mnohem vytříbenějších válečných misí

Myslím, že sázka na větší dynamičnost a osobnější přístup hlavního hrdiny tady vyšla na výbornou, i když se nedá říct, že bych si takhle představoval každé Bondovo dobrodružství. Prakticky zmizela nadsázka, která ještě u předcházejícího Daltonova příspěvku do série byla jasně patrná a agentovi protivníci jsou mnohem více ukotveni v realitě než předchozí samozvaní světovládci a zvláštní hříčky přírody. V závěru už ta neustálá akce působí poněkud tuctově, ale jak říkám, tenhle "krok stranou" agentovi 007 jednoznačně prospěl a minimálně jeden další akční nářez bych si od pánů Glena a Daltona nechal líbit.

(Viděno v kině v rámci Projektu 100) Jeden z největších audiovizuálních zážitků, jaký jsem kdy viděl. Promyšlenost West Side Story naplno vynikne až na velkém plátně, především úchvatná barevná kompozice, kdy film hýří celou paletou barev a dotváří tak jedinečnou atmosféru do sebe uzavřeného světa jedné newyorkské čtvrti. Slovní výměny jsou precizně komponovány jako taneční a pěvecké souboje, ve kterých musíte docenit přepečlivou choreografii Jeroma Robbinse. Velmi účelně je využíván střih - hudební čísla jsou snímána v dlouhých záběrech a nájezdy kamery dávají vyniknout jednotlivým tanečním i pěveckým výkonům. Celou dobu jsem si myslel, že tvůrci museli prostředí vytvořit kompletně v ateliérech, protože udělat takovouhle barevně dokonale sladěnou výpravu a přesně ji nasvítit určitě vyžadovalo dlouhou technickou přípravu, ale jak vidím, téměř vše se podařilo natočit v reálu. Klobouk dolů. Tak proč tedy ne plné hodnocení? Uhodli jste, hlavní romantická linka je natolik přecukrovaná, že by si i Limonádový Joe s chutí odplivnul. Oba protagonisté se navíc ani nesnažili dodat svým výkonům trochu přesvědčivosti, přičemž Richard Beymer je celou dobu naprosto mimo a písně přezpívané Natalie Woodové mi často trhaly ušní bubínky, takže jsem při romantických sólech raději zavřel oči a čekal na další dechberoucí kolektivní výstup při účasti vynikajících herců ve vedlejších rolích. Je to škoda, ale ruku na srdce - nebyli jste i přesto v závěru dojatí?

Oproti bondovkám s Moorem značně syrové, nekompromisní (v rámci série) a věrohodné. Pryč jsou výlety za voodoo maniaky, objevování podmořských krás řeckých ostrovů nebo výlety na oběžnou dráhu Země, všechny lokace působí nehostinným dojmem a v čele s přesným Daltonem tak celou sérii polila živá voda. A nástupce generála Gogola v podání Johna Rhyse-Davise je už takovou třešničkou na dortu.

Opakuje se zde podobný vývoj, jako v případě Moonrakera a Jen po tvé oči, což znamená, že po atrakcemi nabitém předchozím dílu (Chobotnička) se tvůrci zklidní, udělají z hlavní postavy normálního člověka a dají Bondovi k ruce příběh, který má hlavu i patu a k tomu charismatického protivníka. Roger Moore je překvapivě energický, zbavil se předchozích cirkusáckých manýrů a se ctí tak završil více než desetiletí svého působení v sérii, což je něco, v co jsem po předchozím tragickém akčním guláši ani nedoufal.

V rámci konvenčních kriminálních thrillerů špička. Chápu výtky směrem Fincherovi, že to není "film od srdce", ale ta péče, jakou Mužům věnoval, se musí ocenit. V důsledku totiž nejde o vyšetřování starých zločinů a odhalování vraha se vším, co k tomu patří, ale o obě hlavní postavy vyděděnců (Blomkvist je persona non grata ve veřejném životě a Lisbeth nejdříve opatrně zkoumáme, než si k ní vytvoříme vztah). V první půli je pozornost jasně směřována k hlavní hrdince, ač má zpočátku paradoxně méně prostoru než Blomkvistovo vyšetřování, které působí jako nedůležitá maličkost. Teprve po spojení obou protagonistů se dosud zaseknuté vyšetřování rozjede a i my začneme postavám přicházet na kloub. Fincher zde odvedl podobnou práci jako v Zodiacovi nebo The Social Network - zhušťuje čas i prostor, nedopřává oddech a film je tak řádově o desítky minut kratší, než by byl v rukou jiného režiséra. K ruce má osvědčené spolupracovníky od kameramana Cronenwetha až po skladatelskou dvojici Trent Reznor & Atticus Ross, jejichž soundtrack je mistrovským dílem sám o sobě - splývá a prolíná se s prostředím a dotváří atmosféru nejistoty. Z téhle adaptace vychází vítězně jednoznačně Rooney Mara, jejíž Lisbeth je i přes počáteční diváckou nepřístupnost a neuchopitelnost skvělou postavou, která mě v závěru dojala až k slzám. P.S. Doznívání filmu byl snad ještě větší zážitek, než projekce samotná.

Není důležitá výhra, ale to, co za ní stojí. Billy Bean nechce vyhrávat kvůli slávě nebo penězům, ale chce uspět tam, kde jako hráč selhal a zároveň se pokusit změnit systém, který k onomu selhání pomohl. A nejlepším způsobem je dokázat to s týmem předem odepsaných outsiderů. Moneyball se nesoustředí na hru samotnou, nejdůležitější věci jako nákupy a vyhazovy se řeší v kancelářích pomocí telefonů za útrpného sledování bezmocného trenéra. Balancování na hraně klasického sportovního filmu a konverzačního dramatu se nadmíru vyvedlo i díky sympaticky uměřeným hereckým výkonům a pointě, která díky závěrečné metafoře dojme víc, než zápas o všechno vyhraný v poslední vteřině, což je klišé, jež se tady krásně nabourává a navede diváky přesně tam, kde je film chce mít.

Tahle cirkusácká stylizace dává najevo, že si tvůrci s Bondem ztvárněným Rogerem Moorem už nevědí rady. Lehké šprýmování sice v původních dílech fungovalo, ale jelikož nám hlavní představitel - který si navíc nikdy nepotrpěl na přímou fyzickou akci - dosáhl téměř důchodového věku, celý film si sedá na zadek spolu s ním. Osvěžující nadhled ustoupil kýči, a tak i Indie tu působí jako série atrakcí pro turisty. Upřímně se posledního dílu s Moorem docela děsím, protože pokud se pojede ve stejném duchu jako tady, z Bonda se stane hrdina k pobavení domova důchodců.