Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Western

Recenze (556)

plakát

Star Trek: Film (1979) 

I přes jistou topornost hereckých výkonů příjemné a chytré sci-fi. Robert Wise se kochá možnostmi vizuálních efektů a celková barevná kompozice lahodí oku diváka. Nejedná se o akcí nabité vesmírné dobrodružství, ale spíš o průzkum lodi Enterprise s její osobitou posádkou. Závěr v tom samém duchu mě opravdu potěšil.

plakát

Zítřek nemá šanci (1959) 

Film-noir nám zdá se na konci 50. let pořádně zmutoval, jak můžu soudit podle snímků Dotek zla a právě Odds Against Tomorrow. V jedné z hlavních rolí černoch, velká záliba v exteriérech a nahrazení klasicky hutného hudebního doprovodu nervnějším podmazem. Vznikla tak nevypočitatelná a ne příliš vstřícná divácká podívaná, které kralují Robert Ryan a Harry Belafonte v rolích dvou neústupných a nejezdnoznačných charakterů, jejichž vzájemné soupeření dosáhne v závěru až apokalyptických rozměrů. A navíc ta neustálá zima a vítr...

plakát

Harold a Maude (1971) 

Za ty dvě scény, u kterých jsem se neubránil hysterickému smíchu, Ashbymu děkuji. V Byl jsem při tom ale satirickou stránku věci dotáhl k dokonalosti.

plakát

Kmen Andromeda (1971) 

Dokonale soustředěný film. Robert Wise režíruje s pečlivostí chirurga a ten chladný, sterilní styl k dané látce skvěle sedí. Veškeré drama se odehrává v jednom uzavřeném, klaustrofobickém komplexu a napětí plyne čistě ze situace "co by kdyby" bez nějakých podbízivých vějiček. Vyzdvihnul bych i práci kamery, kde se často pracuje s více plány akce, takže jeden předmět či postava je nalepena blízko kamery, přičemž ostatní se vyskytují ve standardní dálce a jsou taktéž dokonale zaostřeny. Z toho později udělal svůj trademark Brian De Palma. Teď už vím, kde vzal Carpenter podklad pro podobně laděnou Věc.

plakát

Podvod (1949) 

To, co by jinému filmu sloužilo jako závěrečné vyvrcholení, nebo naopak úvod do děje, zde vyplňuje celý prostor. A to velice úspěšně. Podvod sleduje stárnoucího boxera při zápasu, ve kterém má dokázat, že ještě nepatří do starého železa, i když byl bez jeho vědomí celý duel podplacený. Ironické sledování krvechtivých diváků, reálný čas vyprávění a nahlédnutí do zákulisí třetiligových boxerských zápasů ovládaných místními bookmakery a podvodníčky. To vše zrežrováno Robertem "natočím skvěle cokoli" Wisem.

plakát

Někdo tam nahoře mě má rád (1956) 

Filmy o boxu vždycky umožňovaly představit emocionálně silný příběh jedince, který díky tomuto sportu překonal svou rozpolcenost, vymanil se z mizerného sociálního zázemí a stal se Někým. V tomhle případě poskytl filmařům možnost pořádně se vyřádit - od vynikající kamery hrající si se stíny nebo kontrasty přes sebejistou režii mistra všech žánrů Roberta Wise až po herecké výkony v čele s nasupeným a nervním Paulem Newmanem. První část je především potěchou pro oko a příběh věčného rváče a smolaře působí dost depresivně. Pak ale dojde k obratu, přidá se humor a v závěru si můžeme vychutnat tradiční souboj kdo s koho (20 let před Rockym). Ta druhá půle už je konvenčnější a absence humoru by taky nebyla na škodu, nicméně i tak je Někdo tam nahoře mě má rád jedním z nejllepších sportovních filmů se sociální tématikou (chtěl jsem srovnávat i s Kazanovým slavným snímkem V přístavu, ale ten je přeci jen o něčem jiném).

plakát

Den, kdy se zastavila Země (1951) 

Pustit si tenhle apel na vzájemnou lidskou soudržnost krátce po Wiseově amorálním Born to Kill je opravdu zážitek. Mimojiné tím režisér dokazuje, že je schopný umně zpracovat jakoukoli látku s různorodými tématy. V tomhle případě mě ale jeho dílo minulo účinkem a považuji ho za poněkud zastaralé, i když ve své době to musela být pecka.

plakát

Zrozen k zabíjení (1947) 

Amorálnost jako vrcholná vlastnost vystavovaná na odiv. Pokud se zde vyskytují postavy se smyslem pro čest, pak jsou buď manipulovatelné, nebo zcela bezmocné. Claire Trevor je zmítaná láskou, což je v kombinaci s její chladnou a vypočítavou povahou nebezpečná kombinace, svou zkaženost si ale jako jediná uvědomuje, bohužel na vykoupení je již příliš pozdě. Lawrence Tierney připomíná bustu vytesanou z kusu ledu a na vrchol svého žebříčku hodnot staví prospěchářství a pokrytectví. A soukromý detektiv Walter Slezak? Zapomeňte na marlowovský typ nevybíravého, nicméně slušného chlapíka nad věcí; zdejší soukromé očko se zálibou cituje Bibli a Shakespeara, svou květnatou mluvou ale maskuje totální zkorumpovanost a pro peníze by nejspíš zastřelil svou vlastní matku. Skoro by to chtělo změnit název na Prohnilí proti Superprohnilým, až se až nechce věřit, že tohle Wiseovi a spol. ve 40. letech prošlo (včetně jasného náznaku homosexuálního vztahu mezi Samem a Martym). A řečnická, spoileroidní otázka na konec: viděli jste už film, ve kterém by Elisha Cook Jr. nebyl zabit, zrazen nebo alespoň zmlácen?

plakát

Oliver Twist (1948) 

V úvodu ustavuje David Lean s pomocí kameramana Oswalda Morrise téměř hororovou atmosféru deštivé Anglie a určitý naturalismus ve filmu zůstává i nadále. Faginovi nezletilí zlodějíčci nejsou žádnými roztomilými lumpy, ale pěkná sebranka grázlů, kterých bych se bál i ve dne na rušné ulici. Občasný humor vyplývá spíš z absurdnosti situace než nějakým tvůrčím záměrem (Olivera Twista prodávají ze sirotčince za pět liber, a ten putuje rovnou do pohřebného ústavu... i když jen jako pomocník). Ve druhé polovině jde především o napínavý thriller, kterému mírné dějové osekání pouze prospělo. Jediná výtka směřuje k pojetí Fagina jako šišlající karikatury židovského šmelináře s ohromným nosem. Na divadle bych to zkousl, ve filmu ale působí nepatřičně.

plakát

Oliver! (1968) 

Klasický šedesátkový muzikál se všemi přednostmi a neduhy, které k němu patří. Zpracování od velkolepé výpravy (film byl komplet natočen v ateliérech) přes kostýmy až po práci se stočlenným komparzem bere dech, k záporům patří hlavní hrdina v podání nevýrazného Marka Lestera, který celý snímek projde pouze s udiveným výrazem a pootevřenou pusou značící zřejmě mírnou mentální retardaci. Obsazen byl nejspíš kvůli své andělské tvářičce. Všechno ale vynahrazují herci ve vedlejších rolích - zejména neuvěřitelný Ron Moody, jehož Fagin je i přes svou pitvořivost živoucí postavou a jeho sóla i společný zpěv se svými svěřenci patří k vrcholům tohoto muzikálu. Problém nastává, když se protagonisté snaží vyzpívat ze svých pocitů, které nám jsou stejně dávno jasné a pouze zdržují děj. I tak se jedná o příjemnou záležitost, vedle níž působí i notně slavnější Za zvuků hudby jako nudná a sentimentální slátanina.