MrCreosote

Jedna z těch slabších wayneovek, a to především tím, jakým otravně nenápaditým způsobem je natočená - od laciné kamery s nevyrovnanou prací s barvami až po komicky působící pestrobarevné kostýmy indiánů. John Wayne navíc mluví pouze frázích a většinu času mlátí prázdnou slámu, takže mi jeho přečestný a vždy pravdomluvný hrdina začínal lézt na nervy. Když kvalitní western s Vévodou, tak pod režijní taktovkou Hawkse nebo Forda.

Film dělá čest svému názvu - jedná se o přesně odměřené a typicky britsky chladné špionážní drama stavící především na osobnosti a hereckých schopnostech Richarda Burtona, inteligentním scénáři a speciálně zde i na náladotvorné černobílé kameře. Problém bych neviděl ani tak v tempu - mám rád, když si tvůrci dávají načas a nijak s vyprávěním nespěchají - mírné zklamání jsem zažil spíš v závěrečných minutách, kdy se vše obrátí naruby, a to pro jistotu dvakrát, takže na konci hlavní postavy kráčí vstříc očekávané pointě. Hodnotím lepšími 3* a vlastenecky pochválím i Jiřího Voskovce v roli sebejistého obhájce.

Na začátek bych vytkl až moc neuvěřitelných situací, respektive jejich nakumulování do jedné krátké cesty minibusem skrze Kalifornii, a to i v rámci absurdní rodiné road-movie. No a pak ten sentiment, který se tvůrcům sice daří krotit pomocí vynikajících herců a silnou dávkou nadhledu, nicméně tyhle promluvy do duše na mě zafungovaly jenom jednou, a sice při motelovém rozhovoru malé Olive a jejím dědou. Tyhle výhrady ale snadno odstraní celá ústřední šestice, protože za tohle herecké obsazení by si někdo zasloužil speciálnho Oscara. Jejich souhra je neuvěřitelná a než vychvalovat každého zvlášť, raději vypíchnu skvěle úsporný komediální výkon Steva Carella, jehož smutný kukuč a vousatá tvář by snad rozesmály i samotného Prousta nebo Nietzscheho. Malá Miss Sunshine má zkrátka schopnost zlepšit jakkoli pochmurnou náladu, a za to jí i jejím tvůrcům patří velký dík.

Kaplický, Vávro, vy jste opisovali! Čarodějnictví v průběhu věků poskytuje zamyšlení nad celou středověkou společností a dává nám nahlédnout do vystrašených duší nevědoucích lidí, pro které byl hrb na zádech jasnou známkou posednutí Ďáblem. Je vidět subjektivní názor tvůrce, jenž film vypráví jakoby z první osoby a často prolíná svět fikce i reality. Jedná se o dokument doby, nebo hranou verzi autorových představ ďábelské minulosti? Oceňuji trefná zamyšlení i přirovnání, nejvíc mě ale překvapuje fakt, že i po nějakých devadesáti letech se jedná o svižně natočený, filmařskými nápady i výbornými hereckými překypující snímek, u kterého jsem si užíval každou vteřinu. A abych nezapomněl, výtvarná stránka bere dech!

Každá z povídek má své slabší i silnější momenty, bohužel žádná z nich není patřičně vypointovaná a když se navíc všechny odehrávají současně, je z toho pěkný guláš (jak podotýká kolega Oskar). V první epizodě Alan Alda pouze přicmrndává a nahrává Fondové na smeč, ve druhé se sice sešla britská smetánka v podobě dvojice Maggie Smith - Michael Caine, jenomže na tak malém prostoru nemají šanci vyniknout všechny emocionální pády a vzestupy. Chtělo by to pár stránek textu navíc. Zbylé dvě povídky už jsou takovým nenáročným odlehčením, i když ta s až zbytečně přehrávajícím Matthauem mi přišla dramaturgicky naprosto neodůvodněná a zbytečná. Uděluji tři slabé hvězdy s dodatkem, že nebýt charismatických herců, šel bych s hodnocením ještě níž.

Lotři jako hlavní hrdinové, přepadení vlaku, střílení nevinných do zad, závěrečný masakr... neinspiroval se právě tímhle filmem Sam Peckinpah? To možná přeháním, Velká železniční loupež měla nicméně vliv minimálně na Johna Forda (Ocelový oř) a vlastně i na celý žánr. Z pohledu současného zmlsaného diváka se němé filmy těžko hodnotí, člověk je přeci jenom zvyklý jak na vizuální, tak i zvukové prvky. Pokud ovšem loupež zhlédnete kvalitně ohudebněnou, nudit se nebudou ani zapřisáhlí odpůrci westernu.

Štístko není komediální nálož, jak bychom mohli očekávat podle obsazení a Billyho Wildera za kamerou, na to je děj až příliš košatý a doplněný o několik dramatických až smutných odboček. Co ovšem filmu dodává šťávu, je interakce mezi sucharským a dobráckým Jackem Lemmonem a obhroublým, cynickým zmetkem Walterem Matthauem, který svou oscarovou roli ještě upgradoval o 9 let později ve snímku Na titulní straně. Když se spolu baví tihle dva, roztáčí mezi sebou kolotoč vtipných hlášek a prupovídek, jak jsme ostatně zvyklí z jejich následujících hereckých spoluprací. Nebýt těchhle dvou, jednalo by se o průměr, takhle si Štístko zasluhuje vyšší hodnocení už jenom z toho důvodu, že se na plátně poprvé sešla nejlepší americká komediální dvojice všech dob.

Jak můžeme vidět, typický anglický "sušák" okořeněný trochou nevinné brutality byl ve filmech přítomný už od počátků kinematografie.

Je to zvláštní věc, viděl jsem všechny filmy od Coenů, přečetl většinu McCarthyho románů a tohle byla už třetí projekce Téhle země, kterou jsem absolvoval. Jenže i tak ten film nedokážu pochopit a ocenit tak, jak by si zasloužil, neustále v něm sice objevuji spoustu nového, rozplývám se nad obyčejnými, a přitom všeříkajícími dialogy nebo neustále dokola poslouchám zvuk tlumené brokovnice a tlakové pušky... ale pořád se v Téhle zemi skrývá nějaké tajemství, které mě nutí se na ni podívat zas a znovu. Možná je právě tohle známka bezchybného filmu, ale já si tu pátou krví nasáklou hvězdu budu šetřit na dobu, kdy snímku spolu s šerifem Bellem konečně přijdu na kloub.

Může se pečlivá rekonstrukce jednoho kriminálního případu zabírající období více než třiceti let stát plnohodnotným, dramaticky vystavěným filmem? Odpověď zní: tak napůl. Potíž je především v absenci pozvolné gradace a tradiční kriminální linky vražda - vyšetřování - další vraždy - katarze při odhalení a potrestání vraha. Zde je několik napínavých momentů rozeseto nerovnoměrně po celou zdlouhavou stopáž, takže se divák může cítit jaksi ochuzen. Je to ale ona nutná "rekonstrukční daň", protože bez ní bychom se dočkali možná kvalitního, ale ničím nevybočujícího thrilleru. Dostávám se tak z pozice hodnotitele do zapeklité situace - vyčítám filmu to, co ho výrazně a z mého pohledu pozitivně odlišuje od ostatních. Protentokrát budu za mainstreamového diváka a nechám hodnocení na 3,5 hvězdách, zaokrouhlených směrem dolů.