MrCreosote

Špinavý trik by mohl z fleku dostat cenu za nejšílenější casting roku. Christian Bale jako tlustý plešatící žid? Jennifer Lawrence jako natvrdlá domácí panička? Ehm. Chápu, že to do jisté míry koresponduje s koncepcí filmu jako hrou na x různých rolí, navíc vyprávěnou pohledem několika vypravěčů, jenomže excesivní, hysterické scény podmáznuté tarantinovským soundtrackem ještě stylovou jednohubku nedělají. Celý ten nesourodý mišmaš ztřeštěnosti, parodie, satiry a kriminálního dramatu dokázal unést pouze Bradley Cooper. Tuhle hru Russellovi nebaštím...

Jestli máte rádi pohádkově naivní filmy Franka Capry zasazené do prostředí amerických reálií, zamilujete si i Zázrak v New Yorku. Oceňuji hlavně to, že nikdy nepadne vysvětlení ohledně identity tajemného Krise Kringla. Film tak můžete vnímat jako pohádku o skutečném Santa Clausovi, jenž přišel na zem konat dobro, nebo jako příběh obyčejného chlapíka, který se rozhodl ono dobro konat z vlastního přesvědčení (i když to nemá v hlavě úplně v pořádku). Dost se tady zmiňuje zbytečnost soudní scény, ale právě ona je důvodem, proč jdu na plný počet. Banální otázka ohledně soudního uznání, nebo neuznání existence Santy Clause propojuje ryze imaginární příběh s reáliemi amerického soudnictví a dává prostor i pro satiru a šťouchance do konzumní společnosti: "Jestli toho chlapíka odsoudíš, v dalším volebním kole dostaneš dva hlasy - svůj vlastní a toho žalobce." Pro mě dojemnější vánoční klasika než o rok starší Život je krásný.

Lester v expozici skvěle pracuje s filmovou zkratkou, stačí mu za sebe nastříhat sled krátkých epizod z paluby lodi, aby bez dlouhého okecávání představil všechny postavy a vystihl jejich charakter. Poté se jede podle řemeslné rutiny, kterou ozvláštňuje hlavně Richard Harris, jenž by bombu dokázal deaktivovat jenom díky svému charismatu. Není to perla žánru, ale ta typicky britská odměřenost dává filmu správnou porci napětí.

Prvních pět dílů má jednoznačně vzrůstající tendenci. Masarykovská epizoda se s odstupem jeví jako sled nepříliš navazujících scén, z nichž vyčnívá rozhovor T.G.M s britským ministerským předsedou. Teprve tam se ukáže největší přednost Českého století: demýtizace historických postav provedená civilním a k diskuzím vybízejícím způsobem. Jednotlivé charaktery dostávají hloubku, dělení na "hodné" a "zlé" zde absentuje, historické osobnosti nám známé už jenom z fotek jsou "odmramorizovány". A to, že se z Klementa Gottwalda stala plnohodnotná tragická postava považuji skoro za zázrak. Sedláček má navíc vynikající čuch na herce, kteří s přehledem ustojí i příliš doslovné repliky (Huba, Trojan, Finger a především Vyorálek utkví v paměti na dlouho). Poslední epizoda o zabíjení soudruha Slánského se směle může řadit do žánru paranoidního politického thrilleru, v níž se tvůrcům podařilo zbavit neduhů předešlých dílů. Pokud bude zbylý kvartet epizod podobně kvalitní, máme zaděláno na nejvýznamnější televizní projekt v porevoluční historii.

Naivní a schematické, nedá se tomu ale upřít upřímnost záměru. Budoucnost patří socialismu a když vymeteme všechny záškodníky, zbavíme se vypasených pantátů statkářů, zatočíme s americkým hmyzem a vstoupíme do Svazu mládeže, zítra se opravdu bude tančit všude. Úsměvná záležitost plná šílených hereckých výkonů nebo křiklavě optimistické hudby. Radši se pobavím u takovéhoto nesmyslu, než bych trpěl například u síru dštícího Botostroje.

Vojtěch Trapl a jeho první svojský výklad historických událostí. Je to kratší než Vítězný lid, takže se dá Hrana dokoukat do konce, ale musíte mít pevné nervy. Traplova neschopnost vést herce a inscenovat je v prostoru tu dosahuje svého vrcholu (to znamená, že někdo stojí v papundeklové kulise, deklamuje nesmyslné věty a kamera na něj čas od času zazoomuje). Neškodná pitomost tohohle filmu mi brání dát odpad!, jako zamýšlená propaganda a ideologický výklad roku 68' totiž selhává na plné čáře.

Klasický námět o boji o přežití, se kterými se letos za mořem v různých variacích roztrhl pytel (J.C. Chandor a jeho All Is Lost, Greengrasův Kapitán Phillips nebo McQueenovo 12 Years a Slave), využívá Gravitace k vyvrácení domněnky, že návštěva kina je v současnosti zbytečným drahým výletem bez přidané hodnoty. Kamera prozkoumává nekonečné dálavy vesmíru, plynule přechází na detaily tváří a využívá neomezeného pohybu prostorem, ve kterém jsou jedinými určujícími body planeta Země a osamělý astronaut (mizí tak jakékoli rozptýlení kamerovými rakurzy a panoramaty, kamera tu doslova metá kotrmelce). Problém vidím ve zbytečné schematičnosti. Nejde ani tak o neustále ždímané téma nekonečné vůli člověka přežít, ale o to, že hlavní hrdinové překonávají překážky ve stylu "z bodu A se přesuneme do bodu B, pak stejným způsobem do bodu C, abychom se zahránili únikem do bodu D". Poslední třetina by si zasloužila scenáristicky vysoustružit. Děkuji ale Cuarónovi, že posunul možnosi kinematografie o krok dál a stihl ho přitom zasloužený kritický i divácký úspěch.

To komediální pojetí se s cynickým přístupem hlavního hrdiny moc neslučuje. Jednou se bez mrknutí oka američtí zajatci střílí, podruhé se zase místní komická dvojice může klidně producírovat mimo tábor za přihlížení stráží. To je ovšem jedinou výtkou, jelikož Wilder dokáže gradovat napětí a vést herce k suverénním výkonům. William Holden dokazuje, že postavy drsňáků se dají zahrát i civilně bez přehrávání a chlapáckých gest.

Sidney Lumet byl mistr v adaptování divadelních her nebo předloh s převahou mluveného slova. Vždy ale dokázal vhodně zvoleným stylem dodat filmu požadovaný rytmus, aby se nezvrhl v unavující proud divadelního textu. Právě proto jsem překvapený, že právě tohle se stalo v adaptaci divadelní hry Tennessee Williamse. Žadné kamerové hrátky jako v Pahorku, úderny střih ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů nebo satirický odstup Networku. Jedná se o solidně odehraný sled divadelních obrazů snimaných v dlouhých záběrech s jasně patrným původem materiálu (zřetelné rozdělení do jednotlivých aktů). Při znalosti nekonvenčně a moderně působící Lumetovy filmografie nenacházím v Orfeovi nic výjimečného ani zapamatováníhodného.

Štvanec není nervydrásajícím thrillerem o útěku jednoho muže před zákonem, nýbrž meditativní a atmosférou nasáklé zamyšlení o osudu člověka viděného z perspektivy různých postaviček z prostředí irského Belfastu. Práce s černobílými obrazy doplńovaná subjektivními představami hlavního hrdiny vyznívá jako předzvěst Reedova mistrovského Třetího muže, síla Štvance nicméně spočívá v barvitém podání charakterů, z nichž každý vyznává úplně jinou filosofii a má odlišný pohled na svět. Koexistují tak vedle sebe dobrosrdečný kněz, alkoholický bohémský malíř, spravedlivý policejní inspektor a mnozí další. S postupem času se film mění v zasněženou mozaiku lidských tužeb a nesplněných přání... Výborný kus filmařiny, který si ještě někdy zopakuji (nejlépe o Vánocích).