Tsunami_X

Velký rodinný film o tradičních mexických hodnotách, zvycích a morální síle zúčastněných aneb krásně laciná a lacině krásná zábava, která ztrácí dech pouze ve vypjatých emocionálních scénách, které jsou kamenem úrazu, ač jedna zcela bravurně paroduje kultovní rádoby horror I spit on your grave. Režie je více než zdatná, ovšem těžko říci, zda bych si to celé tak zajímavě užil bez znalosti pozdější (paradox) Rodriguezovy tvorby. Takhle jsem si alespoň vychutnal celý herecký ansábl, kterému vévodí hlavní hrdina, jenž svou vizáží připomíná mix Stanislav Gross/Steve Guttenberg. Pohodová jednohubka, po které sice nic nezůstane, ale možná dostanete chuť na další....

Excelentní film, který se zpočátku tváří jako hybrid dramatu a westernu, jehož hlavním hybným prvkem bude, pro na druhém místě jmenovaný žánr trochu atypický, ženský souboj dvou černovlásek (!!!). Díky morální nejednoznačnosti a absenci kladných hrdinů se Ray trochu naváží do klasických žánrových propriet, kterým ovšem v celkovém součtu přisuzuje minimálně stejný prostor (přepadení, motiv železnice). Za zmínku stojí hlavně působivá apokalyptická jízda zfanatizovaného davu, oděného do černých pohřebních šatů. Symbolika jako hrom, hlavně při konfrontaci s Joan Crawfordovou v bílém (která ovšem není ani trochu sexy), ze které se možná v rámci její milostné obrody vyklube i padlý anděl. Gradaci jako hrom nepokazí ani diletantská zadní projekce, která bije do očí zejména nesouladem rychlostí (jízdu na koni můžete těžko snímat z rychle jedoucího automobilu).

Snad po sedmi letech jsem si Nelítostný souboj zopakoval a mohu konstatovat, že neztratil nic ze své atraktivity a režisérské zdatnosti. Notně se mi zamlouvá Mannův městský styl, plný šedivosti, betonu a oceli, který díky kontrastním neonům působí až zajímavě futuristickým dojmem a ač to možná zní podivně, tak ze snímku cítím „feeling“ dobré francouzské kriminálky, který mi evokuje zejména „Belmondovky“ sedmdesátých let. Akční scény jsou zvládnuté bravurně a zejména podhledy, kterými je neskutečně šetřeno, berou dech stejně jako menší náběh na tzv. Bayův kamerový oblet /či snad jen oblet, jak chcete/ . Působivý film u nějž by měl být co možná nejkvalitnější formát podmínkou ke sledování, ale silný dojem zachová i tak...

Nejprovařenější příběh na světe podaný tím nejsrozumitelnějším a nejpatetičtějším způsobem s minimální špetkou režisérské invence. Nicholas Ray výtečně zvládá sekvence, které mají demonstrovat velikost či rozmáchlost scény a notně mu v tom pomáhá výtečná výprava a skvělá architektura, jinak ovšem tempo až nepříjemně habruje. Příjemným překvapením je téměř absolutní absence „papírových“ dekorací, které známe například z Desatera přikázání či trapných miniatur z Ben Hura. Bojové scény si zaslouží pochvalu z hlediska organizace, ovšem souboje individuální jsou podané o něco hůře a v mnoha případech bych je do filmu vůbec nepustil (viditelné píchnutí mečem mimo tělo, držení se kopí). Tak trochu mi v celém snímku chybí větší hollywoodská hvězda, která by na sebe dokázala strhnout pozornost a svým charismatem zastřešila slabší a nudnější pasáže vyprávění, kterých je bohužel celá řada, kupříkladu souzení Krista je až neuvěřitelně trapné, stejně jako některé veliké pózy a špatně napsané dialogy. Herecké osazenstvo je hlavním kamenem úrazu a můžu s klidným srdcem říci, že takhle trapného Ježíše, Marii a Josefa jsem snad ještě nikde neviděl. To i svědkové Jehovovi stojící každé ráno na autobusovém nádraží dokážou strhnout více. Vznešená biblická nuda a ač mám kostýmní velkofilmy z tohoto období poměrně rád, musím se přiznat, že vydržet u snímku až do konce, vyžaduje velkou dávku trpělivosti. A Orsona Wellese ve filmu nehledejte, můžete jej maximálně slyšet....

Kazan to dost hrubě přepálil s délkou a to zejména díky vlastní přemrštěné iniciativě, které se sice nelze moc divit, ovšem i tak je zde „o hodně více stopáže, než se dá ustát“ notně na škodu. Sugestivní je spíše první polovina, která svým až dokumentaristickým ztvárněním předkládá obraz života podobný Žalozpěvu stezky i když ani zdaleka nedosahuje jeho feelingu. Popravdě nechápu, zda k získání ocenění za výpravu tehdy stačilo vyjet do „vzdáleného evropského státu“ a natočit trochu panoramat. I když je v závěru racionální vystřízlivění vzhledem k předcházejícím minutám poměrně solidní, nemůže se film zbavit nánosu patosu, který se kupil po devadesát procent projekce. Mé veskrze nadprůměrné hodnocení je tak spíše za vykreslení dobových poměrů a solidní psychologii, která nemá oporu v hereckém osazenstvu, což zase na stranu druhou vzbuzuje dojem autenticity (hlavní představitel se neuvěřitelně snaží napodobovat Jamese Deana a jeho fyzická podoba mu v tom notně pomáhá). A ty emocionálně vypjaté scény snímané z křivých úhlů už mi u Kazana vážně lezou krkem.

Pro rutinní filmové spotřebitele zřejmě nuda k nepřežití, pro studenty filmových věd a jiných nešvarů věc hodná analýzy a pro zbytek diváctva chytrá metafora o lidské krutosti plná symbolů.

Fincher ničí systém přímo z jeho jádra a natrhává divákovi prdel tak, že to spousta lidí není ochotna stále přijmout a raději si svými alibistickými tvrzeními o myšlenkové „nepotenci“ tohoto snímku budují svou IKEA kuchyň v samém základu své osobnosti.....

Experimentování s formou, kterým jakoby chtěl Kazan dokázat, že nepatří do starého železa a dokáže se vyrovnat nově nastupujícímu Hollywoodu. Díky dramatické roztříštěnosti, proměnlivým hereckým výkonům a až otravné snaze být jiný nakonec toto dílo zůstává někde na pomezí. Kvalitní scénář nezachrání unylou režii a právě výše jmenovaná snaha o něco „vyššího“ je na celém filmu tou nejotravnější proprietou.

Neskutečně pozitivní snímek, který trpí poměrně slabší první polovinou. Ta sama o sobě postrádá dramatičtější i humornější náboj a spíše jen sekunduje, připravuje půdu chcete-li, geniálnímu druhému dějství. To je mixem romantiky, komedie i dramatu a i když nemám rád fráze jako jsou – film, který pohladil po duši – tak mě v tomto případě nic lepšího nenapadá. Kdo by nechtěl být soukromým detektivem a prožít románek s dinosaurovou ženou na pozadí teatrálního případu. A navíc ten geniální vtípek s testem uchazečů o práci. Takhle umí balit boty kdekdo.....Film, který je věnovaný francouzskému filmovému archivu dokáže zaujmout prakticky stejně, jako cokoliv jiného od jednoho extrémně nadaného režiséra.

Tupě rétorická učebnice bez špetky invence, která chvílemi vykrádá i režisérsky méně zdatné kolegy /a to Stonea nepovažuji za žádného génia/. Scény bitevního hecování, stejně jako nástup armád jakoby z oka vypadly Pánu prstenů a dovolím si tvrdit, že je to až do očí bijící. Příběh neodsýpá, herci jsou hysteričtí, vizuální zpracování neskutečně proměnlivé a tempo vyčerpávající. Nahnat na tohle školáky, zhnusíte jim dějepis na několik let dopředu. Útrpně dlouhý zážitek, který je mi nesympatický už jen svým rádoby povyšováním. Zlaté Any given Sunday....