MorningStar

„Why are you saving me?“ „Because this is what friends do.“ Rovnou pro začátek poznamenám, že jsem Bronísák jak vyšitej. A že primárně jim je film určen. Zbytek obyvatelstva nejspíš nepochopí, co že to má vlastně před sebou. Zejména animace v tomto bodu prohraje určitě. My jsme se ale na film těšili už od druhé řady. A je nejspíš lepší, než jsme kdy mohli doufat. Aspoň já teda žebříček pohádek budu muset zase trochu zpřeházet. Jistě, vytknout se tomu dá ledacos. Zejména fanoušci Fluttershy pocítí tu samou hořkou pachuť, jakou obdivovatelé Legolase při Návratu krále. Ale tak se to má se spoustou postav. Znalý divák se hold musí smířit s tím, že někomu je předurčena maximálně vteřina (zdravím Starlight Glimmer) a že spousta postav se nedostaví vůbec. Přitom takový Discord by váhu sil rychle obrátil. Prim, kromě těch pár nejhlavnějších, hrají postavy nové takže i divák, který sedm (!) sezón předtím nakoukáno nemá, by se neměl ztrácet. Osobní neduh vidím zase ve stopáži. Těch patnáct minut navíc tam klidně být mohlo. Aspoň by se trochu rozbila ta jednoduchá příběhová přímočarost, co vlastně počítá jenom se čtyřmi písmenky/zastávkami v abecedě, aby se za rychlého oblouku vrátila tam, kde to všechno začalo. Film tak ze všeho nejvíc připomíná čtyři navazující epizody, v nichž ubylo ostrých hran a přibylo pěkných barviček. A co se soundracku týče, inu, všechny pěkný písničky nám skončily po třetí řadě. A žádné Equestria Girls či novější série mě nepřesvědčí o opaku. Na druhou stranu, co se kladů týče, vím kde začít určitě: u Tempest Shadow. Teď se zase budeme honit za její figurkou... Tak dobrý záporák, který při honu na hlavní hrdinku z kolemjdoucích vymlacuje informace a sundává vzducholodě, protože se posádka pokusila pronásledovanou ukrýt, tu na animovaném poli dlouho nebyl. O to víc mě překvapil závěr, který ale předkládá poněkud zvláštní ponaučení a sice, že záporák, jehož příběh a motivy známe - a jsou smutné, politováníhodné - si zaslouží odpuštění, kdežto padouch, o němž jsme se nedozvěděli nic, si může klidně umřít. A že jsou to klaďasové, kdo musí udělat první krok. Pro seriál, který se vždycky zabýval přátelstvím založeným na věrnosti a pochopení, poněkud nepochopitelný krok a popravdě si myslím, že i v budoucnu se bude hlavně překecávat a přetahávat, než po zásluze likvidovat. Na druhou stranu zde fanoušci najdou plno památných scén: ochránci Equestrie poraženi za pět minut (bez Elementů harmonie jste nahraní, co?), hrdinky jen krůček od smrti nebo Twilight Sparkle, která ze samého zoufalství zradí. A těch pár fórů taky ušlo na to, jak moc mě infantilní začátek vyděsil. Překvapivě jsou hlavně od tý upištěný růžový. Takže abych to sesumíroval. Silou poníků byla vždycky harmonie, s níž dokázali uklidnit i v reálném životě. Zejména mě tedy dostali až k maturitě. A za maturitu. Film o tohle kouzlo nepřišel. Kdo si potřebuje odpočinout, vydechnout a k tomu má doma děti, tomu jsou brány Equestrie zase jednou otevřeny dokořán. P. S. pro kolegy. Fakt nechápu, proč Spike ve druhé řadě element věrnosti neovládl. V nejtemnější chvilce totiž opět jako jediný zůstal do konce.

„What are we going to do?“ „What we always do! Save the day!“ Být Equestria Girls počin hraný, vyložil bych si přesunutí příběhu do lesa jako snahu ušetřit při natáčení a mít za sebou poslední klapku co možná nejdřív. Popravdě, začátek na mě působil nemastně neslaně, jako když tvůrci nevědí kam story směřovat a jak jí dodat hloubku. Intro ušlo, představování nových postav vůbec a počáteční plácání „to všechno budem dělat“ mě nechávalo chladným. Přesto se našlo pár milých skutečností. Jednak si série poprvé vystačila bez propojování s poníkovským světem a ani se nesnaží zakrývat, že s ní v budoucnu již nepočítá, protože jak ukáže konec, konečně si stojí na vlastních nohách. Palec nahoru si zaslouží i přístup hlavních hrdinek, které mají padouchů nacucaných magií už plné zuby a chtějí si hlavně odpočinout. Veliké plus vidím i v rozjíždějící se záhadě okolo nového protivníka. Přiznám se, že jsem si dlouho říkal: „To si děláte srandu? Víte jak to máte průhledný? Vždyť uhádnu co bude teď!“ No, ke konci mi film vlepil pěkný políček s tím, že jsem neuhádl nic a že i trailer příjemně klamal. Veškerou radost z vyústění bohužel kazí dvě nemilé skutečnosti. Když se nad čtvrtým filmem totiž pořádně zamyslíte, zjistíte, že kopíruje nejenom třetí, ale i úplně první díl první poníkovské série. Jenom si vše dovolil, prosím pěkně, odehrát ve světě lidí a s lidmi. A se sedmi hlavními hrdinkami namísto šesti. Ó pardón, zapomněl jsem ještě, že vyměnil zámek za jeskyni. Co se písniček týče, Daniel Ingram asi nečte moje komentáře. Z jeho pěti počinů se mi zase líbila jenom jedna. Vůbec by mi nevadilo, kdyby jich tam bylo dvakrát tolik. Aspoň by se ty nikdy nekončící rozhovory o velké moci a přátelství - a konečně i o té romantice - něčím rozbíjely. Docela si přeju, aby si pokračování vystačilo bez magie nacucaného záporáka. Teď, když se z hrdinek stala parta Avengers by to byl dobrý nápad aneb oceňme první díl, kde si Sunset pomalu po celou stopáž vystačila jen se svými intrikami. Počtvrté totiž poslouchat ty řeči o tom, jak si to všichni přejí mít protentokrát pěkně v klidu jenom aby se na konci musely zase proměňovat, by mohlo být už na dvě hvězdy a to by byla velká škoda. Obzvlášť teď, když se ta série snaží přicházet pořád s něčím novým. Příště by se to opravdu mohlo odehrávat někde v horách.

„Jsou mrtví?“ „Záleží na tom?“ Když jsem si Addamsovu rodinu pustil poprvé, nadšený jsem z ní rozhodně nebyl, ne víc než na dvě hvězdy. Povím pravdu: vůbec se mi to nelíbilo. Připadalo mi to hloupé a vůbec jsem nerozuměl tomu, jak se tak přečernalému humoru může někdo smát. A že se nikdo nepozastaví nad tím, že na okraji normální společnosti funguje něco tak nadpřirozeně děsuplného jako je sídlo šílenců, které měl styl života už dávno přivést do hrobu (jak to, že sestřička už dávno nezabila bratříčka?). Zvláštní, protože třeba takový seriál se mi líbil. V tomto případě mi ale nesedli ani herci, ani děj točící se kolem návratu ztraceného bratra. Film jsem považoval za nudný, neoriginální a zbytečný. Hype kolem něj jsem absolutně nechápal. Pak mi ale pár lidí poradilo, že jim napoprvé taky moc nesedl a že to napraví druhé shlédnutí. Zrovna ho dávali v televizi a mě pobavila taneční scéna na rozlučkovém večírku. Nezbývalo, než dát na radu moudřejších a film znovu vyzkoušet. A jsem z něho absolutně nadšený. Nedokážu popsat co na něm bylo napoprvé špatné, a proč si napodruhé vedl lépe. On ten humor asi opravdu nebude pro všechny, ale zničehonic mi sedl. Bavil jsem se královsky a jelikož se mi do rukou dostal původní dabing, sympatie rodinky fungují tak, jak se na povedenou komedii sluší a patří. Zároveň jsem si uvědomil v čem tkví největší kouzlo filmu, respektive kde mi Addamsovi sedí nejvíc - u sebe doma. Běda-li jakmile si příběh dovolí odbočit někam jinam, nedej bože do našeho světa, kam tahle rodinka jednoduše nepatří (proto třeba tolik prohrává dvojka). Část s exilem budiž proto nejslabší částí jinak skvělého celku. Konec taky mohl proti padouchům využívat úskalí sídla, když se v jeho pastech hravě ztratí každý, kdo jde jenom na návštěvu a postavy dětí mohly být o něco výraznější, ale to už jenom hledám kamínky v moři. Pitvořícího se Christophera Lloyda jsem taky okamžitě nepoznal, ale nakonec je to právě on, kdo je ve filmu nejlepší. A teďka si naopak myslím, že slabší je ten seriál. Uvidím až si připomenu i ten.