tomeš

A refreshing queer love story without the tragic queer narrative and rural stereotypes. Ooh la la, tak na tohle mě bavilo koukat! (Jak banální tvrzení a jak málokdy ho lze říct!) Pro mě originální příběh, nádherně nasnímaný, plus neuvěřitelný herectví. Parádní ilustrace toho, jak bohatá je filmová řeč a co všechno lze říct obrazem bez tun textu. Jo a Josh O'Connor je pro mě objev. PS: Pokud by někdo namítal, že je to nějaké prvoplánové a že kdyby to bylo ve straight verzi, nikdo si toho filmu nevšimne. S tím nesouhlasím, ono si stačí všimnout už jen toho, jak když jsou v gay filmu sexuální scény, jak se o tom pořád mluví. To je zábavný/otravný, protože bejt tohle příběh o chlapovi a ženský, nikoho by ani nenapadlo ty scény zmiňovat... A navíc do tohohle příběhu ten sex zapadá, posouvá děj dál, není to jen samoúčelná vějička do traileru. A Francis Lee nám servíruje neotřelej pohled na queer love. Žádnej coming out, žádná homofobní venkovská rodina nebo spolužáci, žádná nelegální homosexualita. Kromě trochy bahna tu mnoho společného s Brokeback Mountain nehledejme. PPS: Už teď se k tomu filmu rád vracím a mám ho v hlavě. Tohle teda jen tak neprošumělo.

Film o životě, který stojí za to vidět a žít. Původně jsem se tu chtěl rozepisovat, ale zdá se mi, že tohle je jeden z těch filmů, kde by to bylo zbytečné. Tom Ford natočil svůj debut o prchlivých okamžicích pochopení krásy života s vervou, s návrhářským vkusem (jak jinak) a pěkně. Každá minuta stojí za to, už dlouho jsem se takhle nerozplýval - emoce, stíny, obleky, světla, oči, tanec... Na druhou stranu to podle mě není film pro každého a ocení jej spíš ten, kdo něco o životě už ví. Jo, a Julianne Moore a Colin Firth snad nebyli krásnější.

Why do I save all of this madness / In the nightstand drawer / There to haunt upon my shoulders zpívá Tom Waits v písni, podle které je film pojmenovaný, a skvěle tak vystihuje nečekanou hloubku postav, jejichž některé pohnutky známe a jiné ne, a v jejichž životě se mnoho nemění a přesto je všechno jinak. Brilantně napsaný a natočený celovečerní debut (!) Američana Dereka Cianfrance (*1975) - který tak svou vymazleností připomíná jiný bravurní první film, a sice Single Man (2009) od Toma Forda - sleduje ve dvou časových rovinách vzestup a pád jednoho vztahu, který diváka uhrane svou opravdovostí a upřímností. Cianfrancův portrét "obyčejného" manželství se obejde bez tradičních berliček (smrt, nevěra, nemoc,...) a velmi přesvědčivě zachycuje nuance každodenního života, lásky, hádek, práce v příběhu, kde se jako v životě postav mnoho neděje, ale na jehož konci je všechno jinak (analogie se psem v úvodní scéně - tušíte, že tam byl, ale najednou tam není, a nikdo neví proč, jen víme, že chybí). Dlouhodobá autorská (Cianfrance film chystal 10 let) i herecká (oba protagonisté spolu měsíc žili) příprava se bohatě vyplatila, film je ve výsledku neuvěřitelně realistický (přirozené dialogy - viz báječná zpívací a stepovací scéna na ulici či rozhovory stěhováků o ženách atd. atd.) a v detailech skvěle propracovaný (funkčně opodstatněný asynchronní střih nebo natáčení scén z mládí na 16mm v kontrastu s chladnou digitální kamerou současnosti, aj.). Nelze nezmínit omračující výkony jak Michelle Williams (nominace na Oscara i Zlatý Glóbus), tak Ryana Goslinga (nominace na Zlatý glóbus), jejichž postavy jsou jak samy sobě, tak divákovi sympatické i nesnesitelné (to je umění!), ale přesto nám na nich záleží, protože se v nich poznáváme. Navrch může Cianfrancův snímek sloužit jako pocta filmům, co se obejdou bez efektů. Kdybych tomuhle filmu nedal pět hvězd, tak už nevím kterému jinému. Favourite quote: "How can you trust a feeling when they disappear like that?" "I guess the only way to find out is to have feelings." PS: Zdá se, že kritika většiny uživatelů tu směřuje k tématu, méně ke zpracování. Jistě, deprese není pro každého a navíc - chce to čas.

Asi stejně jako většina diváků, tenhle Van Santův hraný debut - který lze směle označit jako klasický "americký nezávislý film", vznikl totiž dlouho před tím, než byl tenhle termín zprofanován - jsem objevil a oceňuju až zpětně. Je to možná nakonec dobrý postup, protože v něm můžeme s libostí rozpoznávat archetypy pozdějších režisérových oblíbených hrdinů, syžetů i forem filmového vyjádření (viz o šest let mladší My Own Private Idaho; a mimochodem, Mala Noche se až na několik výjimek drží norem Dogmatu 95 – a to celých deset let před tím, než jej severští tvůrci sepsali). Ale co mě dostalo nejvíc: jde o neobyčejně natočený obyčejný příběh posedlosti, a to ani ne tak láskou, jako spíš zamilovaností, či možná dokonce jen touhou. I když se hrdinové rekrutují z portlandských nižších vrstev (eufemismus) a nebudují závratné ani zajímavé kariéry, film rozhodně není pokleslý ani mravokárný, což by se nabízelo, ale naopak: naprosto civilně, uvěřitelně a kultivovanou filmovou řečí vypráví nepředvídatelný příběh tří hlavních hrdinů, lišících se od sebe snad vším, co si lze představit: původem, řečí, touhami, cíly, sexualitou,... Přesto se setkají, navzájem chvíli potřebují, aby se nakonec minuli. Věru to není hollywoodská romance, ani pohádka o lásce z anglického venkova. Naopak, Mala Noche je poměrně drsným, originálním příběhem, který přesto zažíváme mnohem častěji, jen ho všichni neumíme takhle vyprávět. Po zhlédnutí tohoto na svou dobu tematicky průkopnického filmu jsem byl dojatý, ale ne sklíčený, potěšený, i když ne veselý a konečně obohacený novým úhlem pohledu na svět. To je to, co od filmu očekávám.

Film, který mě nadchl a z něhož si divák navíc odnese dobrý pocit. Všichni, kdo od filmu s nálepkou "gay" čekají prvoplánové romance, nahá těla, či dramata o prostituci a AIDS, budou u tohoto příjemně svěžího, realistického a originálního snímku francouzského televizního režiséra Christiana Faureho zklamáni. Faure, jehož díla patří k tomu nejlepšímu z franouzského queer cinema přelomu tisíciletí, je díky poctivě zpracovanému Juste une question d'amour jedním z prvních, kdo se ve Francii pokouší do filmového mainstreamu začlenit pozitivní obraz běžného, nezženštilého, poměrně vyrovnaného, mladého homosexuála (a že to byl úspěšný pokus dokazuje šest miliónů diváků premiérového vysílání v lednu 2000). Množství francouzských gay filmů následovalo, svou uvolněnou atmosférou, v níž jsou gay vztahy nejen přirozené, ale i přijatelné, se mu nejvíce blíží Les chansons d'amour (2007), tematicky (ale už méně kvalitou) snad pak ještě poněkud úzkostlivější À cause d'un garçon (2002) či temnější Presque rien (2000). Nabízí se sice srovnání s dalšími francouzskými filmy, ale ty jsou již obsahově někde jinde, protože ústřední postavou Juste une question d'amour není prostitut (Les témoins /2007/), není vážně nemocen (Le temps qui reste /2005/), neřeší tajemné rodinné vazby (slabší Le dernier jour /2004/), neujíždí na drogách (rovněž průkopnický Fögi est un salaud /1998/), ani není zajat nacisty za WWII (Faurův další povedený film Un amour a taire /2005/). Co nám vyjde? Řekněme že jde o prima filmovou love story pro celou rodinu, z níž nebudete mít depresi. A to není málo. (Bonusem jsou dobré herecké výkony v čele s Cyrillem Thouveninem, mj. nominovaným v téže době na Césara za jinou gay roli v La confusion des genres /2000/).

Čistý film o špinavých věcech. (SPOILER WARNING) Při sledování výtečné adaptace prvotiny kansaského spisovatele Scotta Heima (*1966) člověka až mrazí, když si uvědomí, s jakou chladnou obyčejností vypráví o zneužívání dětí (viz obsah). Vytvořením dojmu všednosti, až každodennosti, se zkušenému nezávislákovi Greggu Arakimu (*1959) podařilo jednak se vyhnout nabízejícímu se patosu, a jednak skvěle předestřít pocity dětí, jež se se sváděním ze strany dospělých setkají (bezelstně dospělým věří, že je to normální). Podobně jako Viscontiho Smrt v Benátkách (1971) tak působí i Mysterious Skin velmi čistě, nekonfliktně: není tu nikdo, kdo by moralizoval (jako v rozporně přijatém Notes on a Scandal /2006/), nejde o zákeřné rodinné spiknutí (veleúspěšná dánská Rodinná oslava /1998/), chybí tu juxtapozice náboženství a pedofilie (na níž stojí Almodovarova Špatná výchova /2004/) či konflikt v rodině (My Own Private Idaho /1991/). Idyla je téměř dokonalá: pro teenagera amerického maloměsta jakoby nebylo nic normálnějšího, než na hřišti sbalit dalšího kunšafta (postava Erica, kterého jedinečně ztvárnil Joseph Gordon-Levitt), popřípadě si výpadky paměti (jež vytěsnila trenérovo svádění) vyplnit sny o únosu mimozemšťany (postava Briana). Odtržení lásky a sexu nemůže být důslednější. O to zrádnější a bolestnější je pro oba hrdiny konečné uvědomění si své minulosti. Film lze vykládat různě, já bych se spíše než k "odpudivému melodramatu" (BBC) přiklonil k "nejdojemnějšímu filmu o zneužívání dětí, který jsem viděl" (Roger Ebert). Jisté je, že Gregg Araki (jinak vystudovaný filmař a producent) tímto dílem potvrdil své místo v novodobém proudu filmů zvaném New Queer Cinema, do něhož jsou řazeni ještě například Gus Van Sant (zmiňované My Own Private Idaho) či John Cameron Mitchell (naposledy Shortbus /2006/). I když už Mysterious Skin neoplývá tak otevřenou snahou šokovat, kterou se vyznačovaly Arakiho předchozí filmy (Zkurvená generace /1995/), svou "normálností" je o to působivější. Koneckonců do svého programu si ho zařadily věhlasné festivaly jako Sundance či Benátky.

Citlivý příběh o rodině (nefunkční), kamarádech (funkční) a lásce (funkční - někdy). Jen výjimečně si přeju, aby byl daný film delší, ale u dlouhometrážní, během tří týdnů natočené prvotiny Američana Jonaha Markowitze (jinak taky prvního filmu z dílny americké gay kabelovky here!) mě napadlo, že by možná fungoval i jako pilotní díl seriálu. Leč není to tak, tenhle slušně rozjetý, slušně obsazený a slušně natočený sociálně-dramatický kousek o strastech mladého umělce-sprejera/taggera Zacha (nikoli nezkušený, i když hlavně seriálový Trevor Wright) po necelé hodině a půl definitivně končí a na seriál o gay páru vychovávajícím syna si tak budeme muset ještě chvíli počkat. Každopádně je dobře, že Shelter není jen "nějaký kalifornský gay film" a - jak říká i sám režisér - už vůbec ne jen "coming out film o surfařích". Třeba postava Shauna (zkušený Brad Rowe, mmch o 12 let starší než Trevor) totiž nabízí mnohem více, než že "jen" otevře Zachovi oči v tom prvoplánovém, citovém smyslu. V podmanivě nasnímaném San Pedru - a za někdy podbízivé, ale fungující hudby - tak nabízí režisér Markowitz, který film i napsal, hlavně příběh - a i když zpočátku nevypadá příliš originálně, vězte, nakonec stojí za to ho vyprávět i shlédnout. Shelter je nejsilnější v momentech, kdy se moc nemluví a Markowitz může předvést, co umí (až dojemně čisté jsou sekvence o chemii mezi oběma hrdiny, ale i vybrané záběry - scenérie města, snímání moře, sprejování). Markowitz si na pomoc bere obstojné herce a nabízí širokou paletu postav, i když solidně rozvinout nechá jen některé z nich (Zach, jeho bejvalka Tori). Ostatní buď nechává nesnesitelně jednorozměrné (protivná Zachova sestra), jiné zase jen načrtne a bohužel jim nevěnuje víc místa (Zachův nejlepší kámoš Gabe či Zachův otec). Pan Markowitz tak musí směrem na velké plátno urazit ještě dlouhou cestu, ale i tak vykročila společnost here! dobrým směrem, zaplať pámbu za takové filmy. Zvlášť když si třeba vzpomenu na "nějaký kalifornský gay film" Holding Trevor (r. Rosser Goodman) z téhož roku, ale od konkurenční společnosti TLA, běhá mi mráz po zádech. Brr.

Agatha Christie může závidět: na světě je první queer milostný krimi thriller, který rozhodně stojí za vidění. A není divu, protože toto zdánlivě pomalu plynoucí televizní drama z dílny BBC o "sexuální identitě, věrnosti a vině" je založeno na novele nestorky britské krimi Ruth Rendell (*1930) stejného názvu z roku 1994, kterou s ní pro televizi přepsal britský dramatik Kevin Elyot (*1951). Za literární přínos Rendell se považuje to, že se ve svých dílech nezabývá jen tím "kdo to udělal", ale bohatě zkoumá i "proč". Toho všeho se v téhle úžasné a originální (!) srdceryvné queer krimi (bez ironie, prosím), zasazené do krásné přírody (Aljaška) a zahrané krásnými herci (Lee Williams je Welšan a bývalý model - propracoval se dokonce na obal CD skupiny Suede) dočkáme. Vyzdvihnout si zaslouží i soundtrack, skvěle seznívající s aljašskými masivy. Mínus jedna hvězda za takovou režii-nerežii. A velký, velký dík BBC za film, nota bene krimi, v němž vystupuje gay postava, aniž by se však v příběhu nějak řešila její sexualita. Tématem jsou zde konečně důležitější věci - pocity lásky, věrnosti, viny. A to nejlepší na konec: nikdy nevíte dopředu, všechno je jinak a všechno do sebe přesto zapadá. PS: Čirou náhodou jsem si film dal přesně po roce ještě jenou, neztratil nic a vypíchnout je nutné fenomenální výkon Leeho Williamse, kterému velmi zdatně sekundují všichni ostatní, je to herecký koncert.

"We put fear and prejudice on trial. And fear and prejudice lost." V případě „8“ si dovolím svých pět hvězd trochu obšírněji vysvětlit. Souvislosti: V únoru 2012 federální odvolací soud v USA v ohromně sledovaném procesu potvrdil rozsudek federálního soudu nižší instance (z roku 2010), že tzv. "Proposition 8" (dodatek z roku 2008 ke kalifornské ústavě, jenž odebral právo na manželství homosexuálním párům) je protiústavní. Nyní se čeká, zda se případu ujme nejvyšší americká soudní instance (Supreme Court). Hra: Dílo oscarového scénáristy Dustina Lance Blacka (*1974) nazvané lakonicky "8" je dramatizací zmíněného procesu z roku 2010, který znamenal přelom v boji za práva homosexuálů v USA: v třináctidenním (!) procesu se federální soud poprvé věnoval argumentům, důkazům a svědectví v otázce manželství homosexuálů - a dodatek ke kalifornské ústavě smetl ze stolu. Není divu, že tuhle hozenou rukavici v podobě soudního dramatu zmíněný filmař (a aktivista) D.L. Black zvedl. Z autentických přepisů ze soudní síně z tohoto procesu vybral klíčové okamžiky a vznikl text, který vlastně ani "hrou" ve vlastním slova smyslu není, jde o scénické čtení. Velmi úspěšnou premiéru si dílo odbylo v září 2011 na Broadwayi, kde vyneslo přes milión dolarů na podporu práva gayů na manželství. Práva na uvedení "hry" autoři nabízejí divadlům a školám zdarma s cílem vyvolat další debatu a snad porozumění. „Film“: Premiéra "8" na západním pobřeží USA proběhla 3. března 2012, v souběhu se zmíněným soudním rozhodnutím z února 2012. Premiéra je ale trochu zavádějící označení, protože šlo o jediné a exkluzivní představení (fundraisingové), do kterého se podařilo obsadit hollywoodské herce toho nejtěžšího kalibru - Brad Pitt, George Clooney, Kevin Bacon, Martin Sheen, Jamie Lee Curtis..., které režíruje další americká "těžká váha" Rob Reiner (*1947). Záznam právě tohoto scénického čtení (proto "film" v uvozovkách) je zachyceno ve snímku "8", o kterém tu mluvíme (a který je zdarma ke shlédnutí na Youtube). Hodnocení: "Záznam scénického čtení" sice nezní dvakrát sexy, ale vězte, že jde o viděníhodné drama se vším všudy. Samotnou argumentaci protistran ať posoudí divák (i když nutno podtrhnout, že autoři vědomě netvořili nestranný dokument, ale dílo, které vyjadřuje jejich jasný názor - a názor zatím všech soudních instancí, které se případem zabývaly). Já chci zmínit tři věci: jednak - i přes omezený prostor, jež žánr scénického čtení poskytuje - "8" oplývá excelentními hereckými výkony, například Martin Sheen (jeho závěrečná řeč je dechberoucí) si v charizmatu v ničem nezadá se svým předobrazem, právníkem Theodorem Olsenem), neodolatelný "ňouma-vědec" Johna C. Reillyho a nakonec "gleeovský" Chris Colfer, který ve svém krátkém výstupu dokázal neuvěřitelně (a přesto uvěřitelně) spojit ta nejvážnější životní témata s humorem. Za druhé, čím dál víc si vážím "celebrit", které dokáží svůj vliv naplno využít (mimofilmové aktivity Brada Pitta /třeba pomoc po hurikánu Katrina/ nebo George Clooneyho /např. se angažuje v africkém Súdánu/). Za třetí, k samotnému "8": To téma je prostě kláda. Najdu tam mnoho momentů, který stojí za zmínku. Nejvíc mi uvízla asi zmínka o tom, jak gayové a lesby svádí každodenní volbu a boj o to, zda se "přiznat" nebo ne, kdekoli, komukoli, kde se někdo pozastaví nad tím, že jde o dva chlapy nebo ženský. Na poště, v hotelu, v restauraci... Stojí to za to? Zkoušet to a čekat, jestli náhodou jednou nenarazíš na zabedněnce, kterej si to vezme osobně? Jak ve filmu zazní, je snadné vykřikovat hesla plná předsudků, lží a strachu na náměstích a v televizi. Je nemožné je obhájit v soudní síni. PS: „8“ beru jako pokračování výtečných pětihvězdičkových dokumentů-dramat s gay tématikou, viz například Out in the Silence (2009).

Film, který jsem viděl nejvíckrát ze všech filmů, co jsem kdy viděl.