Ekdahl

Filmy takovéhle - tj. vrcholné - úrovně mají tu nevýhodu, že člověku zprotiví 99% ostatní filmové produkce. Ve srovnání s tímhle se např. Coeni jeví jako upocení snaživci, Tarantino jako povrchní hračička, Spielberg jako hollywoodský kýčař. Felliniovské universum, jeho umělecká vize je svou silou srovnatelná s těmi největšími, Shakespearem či Dostojevským. Máme tu co do činění s čistou tvůrčí genialitou, s tvůrčím duchem zcela mimořádné síly. Základ Felliniho universa je existenciální: je jím drama člověka konfrontovaného s úkolem dát svému životu smysl, zápasícího i rezignujícího. Ztvárnění je tu opulentní, tu komorní, v počátcích realističtější, později surrealističtější, ale žhavé jádro zůstává stejné. Fellini je jedním z režisérů, o jehož filmech platí, že dá-li si člověk práci s jejich dešifrováním, vydrží-li ten nápor a z dnešního pohledu pomalejší tempo, nalezne klíč k mystériu, jímž je svět. Sledování takových filmů je zasvěcující slavnost, při níž se otevírá a poněkud projasňuje propast života. Je to umění naplňující Nietzscheho diktum o umění coby vlastní metafyzické činnosti člověka (Zrození tragedie). Ještě poznámka k Felliniho jemnému filmovému jazyku: ten bude diváku vyrostlému na současné (komerční) tvorbě dělat problémy, protože Fellini divákovi nenosí to, co mu chce říct, na podnose až pod nos, např. jako Hřebejk, nýbrž promlouvá poměrně sofistikovanou filmovou řečí. Příklad: co znamená blázen, z nímž dvojice darmošlapů putuje po městě a snaží se prodat sošku anděla? U toho je třeba si poněkud namáhat mozek, což je činnost, jíž dnešní divák povětšinou spíše odvykl. Někdy je Fellini relativně přímočarý (Sordiho postava zírající na masku prasate zrcadlící jeho sama, vyjevení homosexuality starého herce), jindy je ale poměrně zastřený. Na to je třeba se naladit.

Výborná komedie, na niž by mohl být hrdý lecjaký solidní režisér. Fellini je ovšem genius a toto je jeho skoro-debut, jenž není na místě srovnávat s jeho zralými majstrštyky. I tak jde ale o zdařilé dílko, kde to od Felliniho schytává především pozlátko komerční kinematografie a kult serebrit (na tom se dodnes nic nezměnilo, naopak), ale své dostane i policie (vynikající kafkovská sekvence na policejní stanici) a maloměstské příbuzenstvo. Estetika němé grotesky, záměrné přehrávání zejm. ústředního páru. Při záběrech starého nočního Říma italofil vrní blahem. Jemný, inteligentní humor, bravo maestro.

Výborný film, i po 70 letech (!) nezastaralý, suverénní, vyrovnaný, silný. Lepší než ty první Bergmanem režírované filmy, v nichž se Mistr ještě trochu hledal. Svižná režie, expresionistická fotografie. Bergmanův vstup na scénu - coby scenáristy - vyšel skvěle. Mládí je zpravidla doba, kdy musí člověk, není-li přizpůsobivé stádné zvíře, vybojovat nejtěžší životní boj. To platilo před 70ti lety stejně jako dnes, zejm. co se "školského svinstva" (Ladislav Klíma) týče. Dtto boj s rodiči, zejm. s otcem. Ingmarovi je ovšem třeba přičíst k dobru, že není černobílý a v učitelském sboru jsou zastoupeni i slušní lidé. Ba i sám Caligula má svou lidskou stránku... Velká Ingmarova jízda začíná.

Okázale artistní (např. ty pohledy do kamery už přece jen trochu zestárly), místy ale strhující sestup do hlubin ženské psýché. Postava Ullmanové odmítá nadále fungovat v běžném životě - strhává masku - a jaksi z něj vystupuje (jedná se o pomstu svýho druhu? viz. postava Elektry). Svět = peklo, viz záběry z Vietnamu nebo holocaustu. Na ostrově se její kondice zlepšuje. Nekomunikace z její strany ovšem vede ke krizi ošetřovatelky Almy. K tomu témata mateřství, umění, možnost vzájemného sblížení/zraňování dvou lidí. Zdá se mi, že ne vše ve filmu něco nutně symbolizuje - Bergman se do jisté míry jen opájí vizualitou obou hereček (nedivím se mu), jejich zrcadlením a prolínáním. Kupř. nekompromisní úvodní sekvence obsahuje jak Bergmanovy motivy známé i z jiných filmů (pavouk jako symbol děsivého Boha-tvůrce), tak obrazy, které jsou "jen" vizuálně extrémně silné (márnice). Bergman minimalistickými prostředky dosahuje naprosto maximálních účinků: celý Hollywood se svými triky a miliardovými rozpočty se může jít KLOUZAT. Jedna technická výhrada: obávám se, že ani ve Švédsku není pravděpodobné, že by doktorka půjčila pacientce svou chatu a vyslala ji tam se sestrou, jež se měla starat výhradně o ni.

Hodně ukecané, scénář ale místy vynikající (občas je to skutečně literatura), experimentální prvky, bergmanovská témata a la vztah jako jediný možný únik z pekla (do jisté míry), sebevraždička, tvorba atd. ... Dělostřelecká příprava před generelním útokem, jenž přijde až s Večerem kejlklířů.

Neni to špatný - v kontextu český tvorby, která je v celku vzato mizerná. Satirická tvorba není snad žádná. V kontextu kvalitní satiry zahraniční nebo nedejbože tý klasický (Monty Python např.) to zas takovej zázrak neni.

V Bergmanově filmografii hodně specifická věc - svou matoucí, nejasnou hranicí mezi realitou a snem, surrealističností, nedějovostí, artistností. Kdo má rád takovouto duchařinu, pošmákne si, já dávám u Bergmana přednost jeho asketicky přísným existenciálním věcem. Bergman se občas pokouší ztvrárnit sen, nereálno (považoval to za vrchol filmovýho umění, proto obdivoval Tarkovskýho), jenže to není jeho parketa, nejde mu to ani náhodou jako Tarkovskýmu. Ve svých majstrštycích typu Šepoty a výkřiky nebo Fanny a Alexander to má taky - ale jen jako epizodní prvek. Hodina vlka je na tom postavená celá. Je tam famosní kamera, práce se světlem/tmou (různé zdroje světla, umělé i přirozené), herecké výkony, jsou tam Bergmanova témata smrti, piglování, tvorby, boje s vnitřními démony, jsou tam vynikající scenáristický místa - silný básnický obrazy, - ale mezi Ingmarovy nejzdařilejší věci bych to neřadil.

Naprosto úchvatná freska. Vizuálně orgiastické, v jádru existenciální geniální filmové dílo. Šoubyznys, bulvár, upadlá religiosita, upadlá aristokracie, nihilismus v moderním světě... Tvorba vyžaduje disciplínu - občas možno proložit nějakou tou orgií, ale k tvořivosti patří i jistá askeze a síla vůle, jejíž absenci Fellini chirurgicky přesně dokumentuje na postavě hl. hrdiny. Asi nejšťastnější období evropského, ba světového filmu vůbec (v roce 63 točí Bergman tematicky blízké, leč komorní Mlčení - neuvěřitelná doba). Velkolepá symbolika: unášený Kristus, stoupající voda, hluk znemožňující Marcellovi "slyšet" zejm. závěr s děvčetem, volajícím na něj na pláži a jejím závěrečným pohledem do kamery - to jsou cinefilské orgie nejvyšší myslitelné úrovně (srv. závěr Silnice se Zampanem na pláži - moře jako symbol věčnosti a aboslutna, v konfrontaci s ním hrdina seznává své existenciální selhání). Karneval marnosti ve světě ledového osamění a nemožnosti komunikace a blízkosti. Ženská typika: nedosažitelná femme fatale Sylvie, dosažitelná, ale dotěrná, otravná, majetnická Emma, děvka Maddalena, umbirjský anděl Paola... Jemná filmová řeč, člověk musí poměrně dost namáhat mozek, což pro diváka vyrostlého na současné pokleslé produkci, v níž je mu vše doneseno až pod nos, může být problém. Občas trochu zdlouhavé (scéna se zjevením Madony), ale i tak zcela nedostižné.

Od Ingmara až nečekaně misogynní kousek. Hl. hrdinka - živočišná (viz. např. zvířecký útěk s kusem masa), sobecká, povrchní. Ovšem ne černobílá. Ani hl. hrdina není jen "hodný" - Monice např. s klidem nařeže. Pěkná práce se světlem v expresionistickém duchu. Film dobře ukazuje Bergmanovu posedlost ženstvím: Monika spí, Monika hulí, Monika svádí, Monika tančí... To vše Mistra hluboce fascinovalo (rozumím tomu). Nevím, jak moc Ingmarovi věřit to okouzlení přírodou, ty dlouhé záběry moře, zátok, ostrůvků - špíše mám pocit, že příroda je u něj vždy spíš jen obrazem duše člověka, na níž jedině mu záleží. Trochu mi tam haproval vztah Moniky k dítěti: u takto animálního typu bych očekával spíše upnutí se k dítěti, ale nepopírám, že možný je i opak. Film je pěkná ilustrace tohoto výroku Schopenhauerova: láska jest iluze sloužící k zachování druhu.

Tohle už je plnohodnotný Bergman, tematicky i co se filmařský kvality týče. Ač není scénář jeho dílem, tématicky je to Bergman jak vyšitý: peklíčko manželství, vzájemná exploatace muže a ženy, jejich bytostná neschopnost si porozumět, zkoumání ženské psýché, manipulace (postava doktora - později na tuhle strunu hrají bergmanovské postavy umělců). Dobrý humor. Pozor: to, že je vztah ústřední dvojice negativně poznamenán hysterií a labilitou hlavní hrdinky, ještě neznamená, že se v tom "zdraví" lidé nenajdou. Opak je pravdou. Bergman promlouvá o povaze vztahu muže a ženy jako takové (Nietzsche: podstatou lásky muže a ženy je smrtelná nenávist). Proč protagonisté v mučivém vztahu setrvávají? Protože alternativa, tj. samota, je ještě mučivější představa. - Jediná výhrada: závěr je nepřesvdčivý, uspěchaný, neopodstatněný.