Lachtaan

Spolu se světoznámými hitovkami jako je Shrek, Hledá se Nemo nebo Úžasňákovi byla Planeta pokladů základem animovaného odvětví mé bohaté filmografie. Nostalgie ještě z časů, kdy jsem navštěvoval školní družinu.

Co na to říct... Obrazem laciné jak nechutný Vánoční Kameňák, hereckými nevýkony ozdobené jak vánoční stromek bez větví. Neptejte se mě, proč koukám na tématicky vánoční film v červnu, svým způsobem mě Přání k mání lákalo do doby, než jsem viděl úvodní scénu s krádeží alá nízkorozpočtové sci-fi snímky na Kino Barrandov. Musím také přiznat, že jsem se k téhle frašce odhodlal z onoho patetického důvodu, abych měl zaručeno, že budu moci po delší době ohodnotit film negativně. Kreativní myšlenkové pochody mívám v komentáři spíše u zhlédnutých děl, která mě zaujala či pobavila, u 75% novodobé české tvorby bych musel být sprostý a rozhořčený a tím si zdejší vizitku kazit nehodlám.

U filmového fajnšmekra jako jsem já je až nedůstojné, jak moc jsem váhal nad finálním hodnocením tohoto snímku. Jak prohlásil můj spolusledující “Filmů, zaobírajících se ututlanou či nevyřčenou politikou totalitní doby na našem území, je již přespříliš a odchylka od mainstreamu je již velmi vzácná”. Jenže když hned v úvodu sednete na lep geniální postavě Ivana Trojana, který by měl obdobný šarm i šat nosit ve vícero snímcích, uvědomíte si, že i přes celkovou zmatečnost sledujete minimálně zajímavou kriminálku. Když nebudu moc šťourat do zapeklitého děje a nechám se unášet exteriéry temné Prahy 50. let a mých oblíbených buřinek, není třeba mít černé svědomí, zda jsou čtyři hvězdičky přepáleným ohodnocením.

Příjemná teen romance, kterou jsem si ale užil spíše zásluhou vlny, na kterou jsem naskočil před týdnem prostřednictvím Já, Simon. Film na mě zapůsobil již při uvedení do našich kin, pro velké plátno je ale poměrně zbytečnou záležitostí. Hlavní hrdinka je na svůj věk přesvědčivou herečkou a celý fantasy námět dýchá nesmírně sympaticky. Když ovšem už koukám na pochmurné romanťárny, očekávám pořádnou emotivní ždímačku. O tu mě tvůrci Every Day bohužel ochudili.

Nesmrtelná teta představuje již nesmrtelnou pohádku, kde si Jiřina Bohdalová střihla tu nejvěrohodnější, ovšem pro děti opravdu nejnechutnější roli své kariéry. Stále mi vrtá hlavou, proč černobílé pohádky alá Pyšná princezna vypadají kvalitativně o mnoho lépe než takovéhle výkvěty z 90. let, kdy se technika pohybovala přeci jen na diametrálně odlišných vlnách. Vskutku škoda.

Game Night není ničím jiným než dosti originálně pojatou ujetou komedií, která všemi couly zapadá do filmografie Jasona Batemana. On sám je ohromný sympaťák, ačkoliv mimo výjimečných rolí (Disconnect) mě nikdy extrémně neuchvátil. V Noční hře jsem ovšem místo hereckých výkonů hledal skvělé počáteční odkazy na populární hry současnosti, mezi které můžu řadit i stále se rozvíjející únikovku, kterou jsem si sám poprvé vyzkoušel, když zrovna tento film běžel čerstvě v kinech. To by ovšem nemohla být typicky hollywoodská komedie, kdyby se počáteční absolutní napětí neproměnilo ve zmatečný chaos, kde se tvůrci rozhodnou film ukončit rovnou asi 4x za sebou. A pro mě to ani projednou nebylo záživné.

Geniální série, kterou si Zemeckis zařídil cestu do režisérských nebes. Klenot sci-fi žánru v dobách, kdy filmové cestování časem bylo ještě v plenkách, i tak ale po neuvěřitených 30 letech předčí jakékoli pokusy o tuto tématiku v dnešních dílech. Tam, kde mě jednička pomaloučku, avšak trochu zmateně vtahovala do děje, tam mě dvojka naprosto ohromila a trojka svým vtipem i důvtipem vše majestátně završila. Právoplatné umístění na žebříčku nejlepších sci-fi filmů všech dob. Kam se hrabou dnešní experimenty tvořené z devadesáti procent přes PC, když osmdesátkový Návrat do budoucnosti nastavil svým úžasným příběhem a skvělými odkazy na ono cestování časem laťku tak nehorázně vysoko.

Gay tématika mě vždycky v nemalé míře odpuzovala a filmům, které na ní stavějí, jsem se vyhýbal. Love, Simon ale jakožto obyčejný teenadult film podle další knižní předlohy, oblíbené především u děvčat, obletěl svět s takovým propagačním rozsahem (počítám i doporučení od známých), že jsem si tak oslavované drama prostě nemohl nechat ujít. A nebudu zapírat, že mě nalákalo i obsazení, které sice vypadá jako vybrané z lacinných televizních filmů od Disney Channelu, ovšem pokud každého ze zúčastněných znáte již alespoň z jednoho jejich předchozího kousku, je vám zřejmé, že vás v Já, Simon nezklamou. Jako striktní heterosexuál, který při líbání dvou spřízněných mužských duší zavírá obě oči, rád prohlašuju, že mám chuť dohnat jiné filmy o homosexualitě. Ale nelze slíbit, kdy se zase dostanu k obdobně úžasnému příběhu jako v případě Já, Simon.

Tohle čiré bláznovství mě už během promítání v kinech zaujalo jenom proto, že si ústřední roli střihnul Joseph Gordon-Levitt. Jinak jsem tak nějak tušil, že mě tato netradiční story zase tolik nezasáhne a po 3 letech se domnění stalou realitou. Zemeckis je bez debat režisér umělec a z jeho strany nelze The Walk nic vytknout. Ale táhlost děje, kde celé dvě hodiny čekáte pouze na finální rozuzlení, mi nedovolila udělit 5 hvězd, ačkoliv jsem velmi rád, že jsem se k Muži na laně konečně dokopal.

Okey, špionážní tématika plná toho správného napětí mi opravdu začala chybět a jsem rád, že jsem se jí mohl zcela nečekaně nabažit v silnějším množství. Stejně jako u (pro mě) loňské Sociální sítě i Cizinec je tím filmem, který jsem zcela náhodou stáhnul již před cirka 4 lety, aby procestoval flešky a několik počítačů, než jsem se k němu velmi nečekaně dostal jednoho parného červnového odpoledne. Duo Depp a Jolie jsem si okamžitě zamiloval a po skončení snímku jsem se začal cítit poněkud provinile, že jsem z bohatého rejstříku obou hlavních aktérů viděl tak málo filmových zástupců, ačkoliv zrovna Johnnyho i Angeliny se nikdy nemůžu nabažit. Nechápu tak nízká procenta, já s největší hrdostí po delší kritické odmlce házím 5ku na film v modrých číslech.