lover

Film předkládá zajímavé fikční socio-politické universum, které je sice protikapitalisticky laděné jako jiné kapitalistické produkty (kapitalismus geniálně umí finančně vytěžit kritiku sebe sama) a la Elyseum, Vyměřený čas nebo třetí Temný rytíř, ale narozdíl od nich celkové poltické vyznění nijak nerelativizuje a prezentuje je jako fakt natolik samozřejmý, že se věšina kritiků a komentářů zabývá jen "estetickými" měřítky díla. Skutečným kladným hrdinou filmu je "neviděný" Viktor Manhaim, který ohrožuje bankovní systémy euro-amerického světa (stál údajně za zhroucením bankovního sektoru na Islandu před 6 lety), které sice nejsou nijak hodnoceny, ale divákovi naskočí asociace ke skutečnému světu, kde je tomuto finančnímu odvětví kladena za vinu současná krize. Nikým nereprezentovaná vrstva vyvolených z tohoto (zřejmě) prohnilého bankovního systému těží a proto Manhaima (jehož motivace nejsou objasněny) umístí do ilegální a soukromé(!) věznice, z níž není úniku. Tato postava, která nese ideologii (a jistou "enigmatickou" genialitu - byť ji hraje Schwarzenegger) je doplněna o postavu jiného génia (byť zahraného Stallonem), která svými analytickými myšlenkovými dovednostmi dokáže kriticky zkoumat a testovat systémy (jiné lidské produkty - zde metaforicky reprezentované věznicemi). Společně pak zvítězí nad fundementálně pojatým soukromým vlastnictvím a posléze zřejmě posléze i nad celým ekonomickým systémem. Třešničkou je, že by ničeho nedokázali bez pomoci muslima (dalšího symbolu ohrožujícího naší západní civilizaci), který se pro jejich úspěch dokáže obětovat. Zní to asi legračně, ale tak to v tom filmu je:)

Tento film je na tom s logikou asi jako Gremlins. Naštěstí je i podobně zábavný. Filmové efekty fungují jako "efekty", v nichž opice ladně poskakují v člověku nedostupných prostorech jako Spider Man a ne aby se nám snažili vemluvit zdání reality, paradoxně pak opice působí daleko autentičtěji. Tady to ještě šlo, ale obávám se, že až se v příštím podobném sci-fi objeví myšlenka, že nějaká nelidská rasa (a la Avatar) má větší právo na život než lidstvo, půjde už o otravné klišé. Podobně jako Abramsův Star Trek nebo loňští Predators fungují "opice" pro znalce předchozích filmů opičího cyklu jako rozhovor mezi těmito tituly. Tady nejde o to, že se ve filmu objeví jeden nebo dva odkazy, kterými se ocituje předchůdce. Tyto filmy jsou citacemi a variacemi doslova prosyceny a fungují v druhém plánu jako svébytné "metaremaky". Jsem v tomto ohledu zvědav na Barbara Conana.

Jedna z nejzdařilejších komedií posledních let. Petr Marek vzal to nejlepší z Chytilové a Formana a k tomu přidal vlastní "esenci" v podobě dokonalého využití hereckých osobností Láhorsoundystému (nechybí ani imlicitní nenucený společenský "přesah"). Zážitek a jisté napětí pramení právě z hereckého uchopení, v němž se střetává realistické iluzivní hraní s celkovou "nedokonlostí" celku včetně oněch hereckých výkonů. Film působí v porovnání s "profesionálními" českými filmy neuvěřitelně svěže.

Zajímal by mě názor historika zabývajícího se se zobrazenou dobou. Dle mého soudu jde o ukázkově normalizační počin, v němž svět zdánlivě není černobílý. Poukážeme na množství chyb establishmentu, jak systémových, tak i individuálních, ale nad tím vším ční morálně nezkažený hrdina, který ve výsledku proti onomu establismentu nejde, ale jen jej svým správným jednáním ozdravuje, což daný systém nakonec ocení. A je jedno, zda jde o (zde) nastupující komunistickou moc nebo systém demokraticko-kapitalistický (viz. třeba Policajt v Beverly Hills, kde policajt vyšetří zločin navzdory svým nadřízeným). "Relativizace hodnot" v podobě bývalého policisty-kolaboranta, který pomůže k vyštření vraždy (navíc vraždy Němce Němcem) by ve striktních 50. letech zřejmě nebyla možná. Naopak v 70. letech zase nebylo možné, točit tak naivně lživě, jako v letech 50. Ona normalizační tendečnost se projevuje právě v rádobyoběktivitě. Podobně ale působí i většina hollywoodských žánrových titulů ve vztahu k americkému mocenskému systému. Dovětek ve "Výstřelech" ovšem nenechá nikoho na pochybách, jak se věci mají - Současní Němci jsou podle tvůrců stále nacisti:) Z hlediska stylu či řemesla se film sice vyhýbá trapným módním manýrám, působí uměřeně, ale zároveň zoufale všedně, neinvenčně a tím pádem i nudně a zdlouhavě. Není divu, že film zapadnul.

Snímek stojící mezi seriálem Vyprávěj a snímkem ...a bude hůř. Nejde do undergroundových "extrémů", ale ani nic vyloženě neuhlazuje. Přes odkazy (plakáty, kolážovité titulky, normalizace, "střípkovité" vyprávění) k Trojanovu debutu jsem byl spíše zklamán. Nedozvěděl jsem se moc nového a navíc mám takový tušení, že ne všemu tam lze věřit (třeba, že by se nikdy neodhalila majorova negramotnost nebo odhalení estebácké identity jedné z mániček, naopak podobný pojeb na policejní stanici, jsem v daném věku taky zažil). Škoda, že se Trojan nepokusí o zobrazení současnosti, zajímalo by mě, jak by si vedl v porovnání s Hřebejkem. Z komunismu bych chtěl vidět autentický příběh průměrné komunistické rodiny. Z Občanského průkazu mi v paměti uvízla scéna, v níž malý "estébáček" žaluje paní učitelce, co kdo přesně a v jakém pořadí vyvedl za její nepřítomnosti. Když kvůli ničemu jinému, tak za tuhle scénu návštěva kina stála.

Jednoduše pozorovatelský a díky tomu působivý snímek nenápadně ukazuje, kam Rusko/Sovětský svaz došel.

Zajímalo by mě, nakolik je tohle drama autobiografické. Černobílá kamera simuluje "baladičnost" a určitý estetický vkus dílu rozhodně nelze upřít. Jen příběh, který měl ve své jednoduchosti působit silně, působí spíš trochu banálně a v zůstává rovině konstatování.

Nejsem zběhlý v tehdejší filmové propagandě, ale tohle vypadá jako kuriozitka. Kdysi avantgardní malíř byl vypuzen začátkem 50. let z Prahy a usídlil se na venkově, kde je ke všem nevraživý a s nikým nevychází (podobně jako Anděl). Přijedou za ním přátelé, kterým na něm stále záleží a on si postupně uvědomí, že má cenu dělat zase pro lidi. Kýč o tom, že v každém lze probudit dobrého člověka. Roztomilé z dnešního pohledu v momentě, kdy malíře velmi popudí, že jeho dílo bylo zneužito pro reklamní účely, ale když vidí, jak se to lidem líbí, vyměkne.

Ukázka dokonalé propagandy. Žánrový a poutavě natočený příběh, jenž neotravuje politickejma rečma a emocionálně strhne (nebo aspoň věřím tomu, že ve své době strhnul). Takovéhle filmy si přeje každý režim. Česká obdoba Zelených baretů.

Potíže s diváckým ne/přijetím tohoto snímku pramení z nadsázky, která není na všech místech stejně čitelná (viz. milenecká dvojice). Divák nedostane jasnou odpověď, nakolik jde o drsné podobenství (jak říká distributor) a nakolik jde o "drsné podobenství". Jarmareční bouda je remakem stejnojmenného filmu z roku 1981, který čerpal z poetiky a vyjadřovacích prostředků "nové vlny", z Bunuela, Tarkovského, Felliniho a dalších. Jeho význam byl čten diskurzem doby, tedy normalizace, doby nesvobody, absurdity a svazáckého hnisu. Bez výraznějších aktualizací tak byl "modernistický" film přesunut do doby "postmoderní". Kdyby někdo natočil remake O slavnosti a hostech nebo Případu pro začínajícího kata, tak by byl, přestože jde o látky s obecným přesahem, také popliván.