Jan_Hybern

Jak se zdá, Česká televize dokáže pozitivně překvapit. Výborné herecké výkony, výborný scénář, výborná režie. A hlavně - skvělé zasazení do současného kontextu. Při některých scénách mi až běhal mráz po zádech - jednak o z odvahy tehdejších hlavním protagonistů, kteří se nebáli jít proti mínění davu, i za cenu vlastních obětí, a jednak z toho, jak jsme i po sto letech stále stejní - tedy schopní přestat logicky myslet a místo toho dát na pověry, pověsti, iracionální výmysly. Osobnost profesora Masaryka na mě z tohoto filmu dýchla přesvědčivěji než ze Českého století (a to mám tento seriál též rád). Doufám, že se v podobném duchu podaří zpracovat i jiná bolavá místa z české historie.

Lze natočit komedii, která by se netvářila jako komedie, byla by převážně postavena na hereckém výkonu jednoho herce a ještě k tomu by se odehrávala na Marsu? Ano! Jde to. Po zádumčivých a tak trochu více či méně filosoficky laděných filmech Gravitace nebo Interstellar je tady svižný a hlavně vtipný sci-fi film Marťan. Naštěstí se ve filmu neobjevují žádné zelené postavičky s tykadly, ale jen všehoschopný, inteligentní, chlapácký, veselý a tak trochu nedospělý biolog v podání Matta Damona, který nenechá nikoho na pochybách, že dokáže v pohodě utáhnout celou tu dlouhou filmovou podívanou, i když kolem zrovna zuří nefalšovaná marsí bouře. A pokud si ještě člověk přečte komentáře, že mnoho Američanů věřilo, že se jedná o zachycení skutečného příběhu, je hned další důvod usmívat se od ucha k uchu. Při sledování hereckého koncertu Matta Damona si nelze nepoložit otázku, čeho všeho je ještě tento herec schopen. A zároveň si lze oddechnout, neboť pokud byl natočen takto svěží film, Hollywood na tom se scénáři není ještě zas až tak špatně. :)

Kdo se nedívá na české dokumenty, není Čech!!! No, možná se jednalo o trochu prudší vyjádření současného zájmu o český dokument. Ano, vznikají skvělá díla, ale zároveň bychom neměli ztrácet soudnost a trochu korigovat tuto divoce se valící docuvlnu českou kinematografií. Dokument Stále spolu je skvělý případ výborného nápadu, tématu, ale tak trochu nezvládnutého zpracování. Možnost nahlédnout do života rodiny, která nežije zrovna typickým českých způsobem, jistě přivítá každý, kdo má trochu zájem o sociologický pohled na život v dnešní společnosti. A nelze zamlčet, z filmu běží mráz po zádech. Je však velká škoda, že se autorce nepodařilo nahlédnout trochu hlouběji, poodhalit vztahy mezi členy rodiny. Jen tak zlehka bylo naznačeno, že není ledasco v pořádku, že děti neumějí žít samostatně, přebírají ty nejhorší vzorce od svých rodičů (tedy hlavně od svého otce). S rodinou procestujeme skoro půlku Evropy, ale ta cesta do duší těchto lidí znatelně chybí.

Dnešní děti to nemají lehké. Žijí ve světě, kterému často nejsme schopni rozumět ani my dospělí. Často jsme zmítáni silami, které pramení hluboko v nás a které neumíme odkrýt. I hrdinka tohoto dětského filmu je jiná. Ví to. A stejně i my víme, poučeni životem a pohádkami, že člověk sám před sebou neunikne. Často nám tuto pravdu musí říct přátelé a nebo náš psychoterapeut. Irská pohádka Píseň moře je pak jednou z moderních pohádek, které se snaží dětem pomoci při tázání se po jejich místě na tomto světě. A samozřejmě, jedná se o nádhernou podívanou, plnou skřítků, víl, ale též čarodějnic a kouzel. Pokud je pak ještě člověk příznivcem Irska, keltské mytologie a irské hudby, určitě nesmí tento film minout, i když už má všechno v hlavě pěkně srovnané a ví, kde je jeho místo v životě.

Quentin Tarantino roste do krásy. Tedy, nechci se vyjadřovat ke kráse fyzické, myšlena je zde krása filmová. Jeho zatím poslední film, který lze spíše označit za divadelní kus, v sobě spojuje nejen ukázku mistrně zvládnuté kamery, hudby, ale hlavně úžasného scénáře, kdy na pro někoho příliš dlouhých a nudných dialozích vidíme nejen rozdělení americké společnosti po občanské válce, ale hlavně se jedná o vhled do současné duše Američanů, kdy se téma diskriminace černochů stále znovu a znovu dere na povrch napříč všemi společenskými vrstvami. A nebyl by to Tarantino, kdyby toto vyjádření svých politických názorů neokořenil přiměřenou dávkou krve a násilí, které však již člověk očekává, ba přímo vyžaduje, a které vzbudí na tváři spíše úsměv než děs. Pokud se to zdálo nápadné již u předešlých Tarantinových filmů, nyní to vyplavalo jasně na povrch - Quentin je nejen výborným filmovým znalcem, ale též bytostným režisérem tak trochu netradičních westernů, kdy ať již v ulicích Ameriky, Asie, Evropy, v současnosti či v minulosti, stojí proti sobě tvrdí chlapi (někdy i v sukních) a my víme, že i když jsme postmoderně zmateni z toho, co je dobro a zlo, takže to dobro vždy nakonec musí zvítězit.

Jak se zdá, propojení politiky a filmu je věčné - fungovalo jak před osmdesáti lety, tak i nyní. Dnes je nám všem jasné, jak se měla Lída rozhodnout, když váhala mezi cestou do Berlína a do Hollywoodu. Spíše nás trápí otázka, jak se postavit k filmu, který k sobě připoutal tak hojnou pozornost mocných tohoto světa a tím se stal součástí politického života nás všech. Kdo z nás pak umí odlišit, zda se ještě vyjadřuje k filmu a nebo už sděluje své postoje k jeho politickým podporovatelům, případně k politickému pozadí? Zvláště obtížné je to u životopisných filmů, které jsou svázány s politicky angažovanou osobností. Lída Bárová sice nebyla političkou, přesto byla ve svém životě spjata s dějinami více než běžný smrtelník. Též Filip Renč se buď shodou náhod nebo vlastním přičiněním dostal do politických hledáčků dnešní doby, takže skrz tuto optiku můžeme velmi snadno zcela nespravedlivě přehlížet jeho uměleckou práci. A jaký je jeho nový film? Dalo by se říci, že v kontextu českých filmů posledních let ničím nevybočuje. Jako vždy je zde absence kvalitního scénáře - příběhu, který by diváka vtáhl do děje. Zvláště obtížné je to u životopisných filmů, kdy všichni víme, jak příběh skončí - autor nás tedy nemůže nalákat na záhadnou, tajemstvím opředenou zápletku. O to více se musí scénárista i režisér snažit vtáhnout diváka do děje jinými prostředky, jinak se z filmu stává nuda. A to se přesně stalo i filmu Lída Baarová. Ničím nepřekvapil, ničím nezaujal, nic nového nepřinesl. A hlavně neskutečně nudil - ať již zbytečným a hloupým komentováním dobového kontextu z úst herců, tak též neuvěřitelností skoro všech filmových postav (nevěřím, že by se takto chovala Lídina matka a nebo i samotný ministr Goebbels). Nemluvě o hloupé, až umělecky děsivé scéně "intimního sblížení" mezi hlavními protagonisty. Film byl natočen, české kinematografii nic nového nepřinese. Snad jen námět na sociologickou studii, jak spolu může souviset počet fanoušků filmu s počtem příznivců jednoho nejmenovaného politika.