Cafú

Tady vznikaly ty nejslavnější scénky jako např. Four Yorkshiremen...

Jedna z mých nejoblíbenějších bondovek. A to i přesto, že Carey Lowellová rozhodně neptaří k těm nejhezčím bondgirls. Je to celkem netradiční bondovka. Bond je zde o dost cilivnější než v jiných filmech s 007. Řeší spíše svoje osobní záležitosti, než že by byl sám proti obrovské přesile a zachraňoval lidstvo před psychopatickým padouchem. Ani nesvádí boj s ruskou kontrašpionáží. Přesto vidíme spoustu akce, charismatického záporáka, herecké začátky Benicia Del Tora a nějaké ty fajn vychytávky od Q. Dalton je dobrý Bond. Skvěle nahradil přestárlého Rogera Moorea. Škoda jen, že s Daltonem měli tvůrci tak málo trpělivosti a vlastně tato jeho druhá bondovka byla zároveň poslední.

Nebojte se Grázlů. Už první Wesův celovečerák v sobě obsahuje mnoho z jeho osobitého stylu. A to mi sedí. Tak trochu generační výpověď, tak trochu oslava zasněného outsiderovství. Ale i outsideři dokážou občas vítězit. Asi by bylo zvláštní tento film nazvat pouze komedií. Ostatně takhle nějak to u Andersonových filmů bývá. Někdy komediální scénu protne velmi chladný kontakt s realitou. Ovšem i takové pasáže dokáže Wes s nadhledem ukočírovat, aby nevyzněly pateticky nebo lacině. Film nepostrádá lehkost, přirozenost a zároveň absurditu.

Příjemná poklidná atmosféra, nevšední kamera, slušná hudba a originální komediální umění Jacquese Tatiho, které už dneska vyzní trochu starosvětsky. Tady se zkrátka nepospíchá.

Hvězdička je za tu krajinu a kameru. Jinak tohle dílo jednoho nejmenovaného protekčního dítěte se absolutně minulo vším, co se dá považvat za rozumně strávený čas.