Ghoulman

Tak takhle nějak vypadaly moje interakce s holkama, když jsem chodil na střední...

Chcete-li opravdu poznat povahu člověka, postavte ho před misky vah. Na jedné váze se bude pohupovat možnost beztrestně stoupat v moci i za cenu obětování morální integrity či potopení lidí v nejbližším okolí. Na druhé misce poté bude ležet čisté svědomí za cenu utrpení, strastí a osobního neúspěchu. Až teprve v tomto okamžiku popadají na zem všechny masky a před vámi se zjeví nahá skutečnost v celé své kráse... Nebo v nezměrné ošklivosti?

Vztah k tomuto filmu jsme navázal již na střední škole. Poprvé jsem jej uviděl v šestnácti a byl jsem schopen pochopit jen zlomek z toho, co divákovi předestírá. Avšak byl jsem natolik fascinován, že jsem se k němu cyklicky vracel. Po víc jak deseti letech a dobrých deseti shlédnutích, z čehož několik posledních projekcí jsem měl to štěstí vidět i na velkém plátně, musím konstatovat několik věcí. Tak za prvé – v rámci relativně krátké projekční doby si vždy najdu v tom „moři informací“, které GITS skýtá, další a další podněty k přemýšlení. Za druhé – přesto však tvůrci nikam nespěchají a kromě spletitého, komplexního a hluboce filozofického příběhu nezapomínají ani na pozvolné budování atmosféry pomocí dlouhých, meditativních scenérií, podpořených skvělou a originální hudbou. Za třetí – ač se jedná o film hloubavý, přesto obsahuje dvě z nejlepších akčních sekvencí/přestřelek vůbec. Za čtvrté – ať jsem jej viděl kolikrát jsem chtěl, nikdy jsem se nenudil, vždy mě vtáhl do svých sítí a nepustil od začátečních titulků až do mrazivého konce. Za páté – ten film se až zrůdně vymyká z řádu času. Nejenom, že se do malého prostoru vejde mnohem více, než by mělo, ale navíc ten film nestárne. Není to jen díky vizionářství scénáristy a fantazii tvůrců, ale též v animované povaze, díky níž není potřeba využívat speciálních efektů, či třeba CGI, jež obojí má tendenci rychle stárnout. Spolu s Blade Runnerem, Solaris a Stalkerem nejpodnětnější sci-fi, které jsem zatím viděl.

Jedna z prvních temnějších not Arctic Monkeys, písnička která se v prvním albu tak trochu ztrácela za více rozjásanými indie hity, ale která přesto předznamenávala další vývoj kapely. Již v druhém albu angličtí šviháci přitvrdili zvuk a v hudební i lyrické potemnělosti dosáhli vrcholu v jejich třetím (a podle mě zatím nejlepším) albu Humbug. Video skvěle odpovídá této závažnější náladě a je vysoce symbolické, což je ve skvělém kontrastu s realistickým výběrem prostředí. Děj klipu je zasazen do typického panelákového sídliště v bezútěšné betonové krajině, kde se každý stará pouze sám o sebe a toto prostředí je přímou reminiscencí sterility a netečnosti. Do tohoto chladně kamenného místa přichází ošuntělý klučina, nevypadající zrovna příliš silně, ani zdravě a rozehrává v něm velkolepou bubenickou etudu v donkichotské snaze na probuzení mrtvolného světa. V jeho díle ho poté navštěvují různorodé bytosti a postavičky. Dvě školačky jakoby ztělesňovaly ďábla a anděla, tři muži vracející se nejspíš z hospody se bubeníkovi smějí a hází po něm jídlo, etc. Avšak hlavní hrdina neustává a i přes utrpení, výsměch a krev na rukou v bubnování pokračuje až do bombastického finále, kdy píseň vrcholí mužem s napraženou baseballovou pálkou nad mladíkovou hlavou a měsícem, který pod náporem bubnování vybuchuje do bezhvězdné noci. Vzhledem k povaze ponížení a martyriu hlavní postavy by se dalo mluvit o několika možných implicitních čteních – o ztělesnění vůle, jdoucí naproti nelibostí osudu až po kristologickou tématiku.

Soucit s těmi co věčně prohrávají a v jistém smyslu opak všemožných motivačních snímků, proslovů a knih. Ukázka toho, že každé vítězství má svoji cenu a že někdy je lepší prohrát a zachovat si vlastní důstojnost a pocit svobody, než podřídit se měřítkům toho, co je ve většinové společnosti bráno jako úspěch.

Dnes (do značné míry neprávem) pozapomenuté sportovní drama, jež nezačíná a nekončí pouze u konstatování velikosti lidské vůle, ale mnohem komplexněji nastiňuje otázky motivace, přesvědčení, důstojnosti, svědomí a ceny, kterou jsme ochotni zaplatit za vítězství. Kromě zručné režisérské práce stojí za povšimnutí i kvalitní herecký výkony, především dvou charismatických protagonistů a kultovní Vangelisova hudba.

Monumentální film. Velkolepý, krásný, esoterický a neuchopitelný. Geniální svým obrazem, geniální svým vyprávěním, geniální svojí hudbou, dalekosáhle přesahující hranice naší národní kinematografie. Zážitek slovy těžko popsatelný.

Problémový případ. Je zde dojem určité nadčasovosti – jednak v rovině hlavního high-tech konceptu, kdy zde máme jedince, kteří v podstatě postrádají vlastní život na vrub toho, že jsou závislí na sdílených zážitcích těch druhých (viz. dnešní kult reality show či sociální sítě). Poté je zde také patrná technická zdatnost tvůrců – především v systematickém využívání POV záběrů, které jakoby někdo vystřihl z Hardcore Hanryho a přesunul je o dvacet let do minulosti (a na jejichž technologické uskutečnění prý padla značná část celkového rozpočtu). Avšak v mnoha ohledech jsou Zvláštní dny naopak typickým dítkem své doby – například v šíleně dlouhých „mířících“ scénách, kdy záporné postavy „bondovsky“ rozebírají své předešlé plány či ve zpomalovačkách tak typických pro období 80-90 let. Celkový dojem dále kazí herecké výkony (Juliette Lewis je ve svém exhibicionismu strašlivě otravná) a nepříliš šikovně rozvrstvené tempo vyprávění, kdy jsou některé pasáže příliš protahovány, zatímco jiné jsou pro změnu zmatené.

Solidní námět a několik opravdu dobře provedených zvratů kazí nevýrazná režie, zbytečně přehnané (či naopak nepřirozeně tlumené) herecké výkony, docela špatné vizuální efekty a vůbec celková nedotaženost hlavní myšlenky. Naštěstí nad nedostatky se člověk častěji usměje, než že by ho otravovaly. Příjemné béčko.

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa.