Ghoulman

Osobně považuji Slavíka a růži za jeden z nejkrásnějších textů o lásce (a o významu oběti a o lidské povrchnosti a ignoranství). Toto zpracování je velmi povedené a to jak kvůli skvělé animaci a hudebnímu doprovodu, tak díky vypravěčskému umu Eduarda Cupáka.

Tvůrci Wind River se snaží diváka zasáhnout především třemi základními způsoby. Vytvořením mrazivé atmosféry, filozofickým přesahem/hloubkou a apelem na lidský smysl pro spravedlnost, potažmo pomstu. Avšak podle mého názoru ve všech třech rovinách selhávají (ačkoliv přiznávám, že mají místy nakročeno k úspěchu). První rovinou je atmosféra, nejhůře popsatelný fenomén. Specifické atmosféry se dá dosáhnout všemožnými způsoby, od snímání, přes hudbu, výběr kulis, apod. Když chcete například vytvořit dusnou atmosféru, můžete využít vyšších kontrastů, stísněných prostor či omezené barevné palety. Intimitě sluší větší detaily, pocit zklidnění/meditace lze navodit pomalými kamerovými jízdami, etc. Režisér filmu vsadil v tomto případě na velké celky, dlouhé jízdy kamery a snímání prázdných sněhových plání. Ač tento způsob může v kombinaci s dobrým výběrem hudby fungovat (například v Sicariovi se podobně podařilo vytvořit opravdu slušně psychózní atmosféru), je to řekněme riskantní postup. Ne, že by například Nick Cave nebyl vhodným hudebním doprovodem, ovšem ve mne nevzbuzovaly nekonečné zasněžené pláně ve skutečnosti ani tak úzkost, jako podiv nad krásou přírody a čistotou divočiny. Stísněnost se jednoduše špatně snáší se spektakulárností – v tomto ohledu kameraman s režisérem přestřelili. Za druhé je zde vidět snaha scénáristy předat skrze žánr thrilleru také nějaké ty existenciální pravdy. Jako například, že svět je nespravedlivý, smutný a krutý. A jistě, svět může být (a často také je) nespravedlivý, smutný a krutý, stejně jako mnozí lidé. Avšak toto konstatování se samo o sobě nestává nějakou hlubokou moudrostí – je to spíš výchozí bod pro další úvahy či naopak může být tečkou za nějakým tím hloubáním o údělu člověka. Jednoduše a lehce řečeno, stálým konstatováním výše zmíněných poznatků se film ještě nestává hlubokým a mám pocit, že scénárista si přesně tohle při psaní myslel. Hloubka je většinou obsažena ve skrytosti a ne v exhibici. Jednotlivé postavy filmu jakoby se snažili v dialozích vyjádřit co nejvíce životních mouder. Tento způsob mi přijde pro umělecké vyjádření příliš polopatický a zkratkovitý. Posledním bodem mé kritiky je využití (či zneužití, chcete-li) tvůrců divákova smyslu pro spravedlnost. Film pracuje na jednoduchém principu. Banda odpudivých hnusáků udělá opravdu ohavnou věc. Tato ohavnost je nám podána natolik sugestivně a explicitně, že samozřejmě chceme tyto postavy co nejdříve potrestat. Čehož se nám záhy dostává a toto potrestání probíhá velmi krutým způsobem. Proto má divák (mne nevyjímaje) v závěru filmu pocit zadostiučinění. Zlo je potlačeno a svět se stává, přinejmenším na chvíli (a v imaginativní rovině) lepším místem. Jenže, jakmile odezní emoce, dává se do běhu rozum. A ten objevuje hned několik problémů. Najednou se divákovi odhaluje až zarážející primitivnost vyprávění a to hned ve dvou rovinách. První se týká výstavby filmu – když se nad tím zamyslíte, je opravdu tak těžké na diváka zapůsobit explicitně zobrazeným umlácením muže a znásilněním ženy, kteréžto zločiny jsou (tak nějak pro jistotu) ještě zvýrazněny postřílením poloviny kladných postav? Vždyť tvůrci úplně zanedbali pozvolný vývoj, sofistikovaný postup a gradaci a místo toho ukázali deset minut před samotnou pomstou věci, které by nejspíš dopálili doběla každého normálního člověka. To je velmi lajdácký přístup. Není zde přítomna sofistikovaná hra s nenápadným rozmáháním se nezastavitelného zla jako například v Klass, není zde pozvolná a chytrá gradace jako ve Strašácích. Prostě a jednoduše tři čtvrtiny filmu sledujeme pátrání a naše reakce na odhalené zlo je čistě emocionální, avšak nemá vůbec žádné kořeny ani v chytře vystavěném příběhu a ani v divákově racionalitě. Wind River člověka vůbec nenutí přemýšlet, ale naopak mu předhazuje velmi zjednodušenou verzi „spravedlnosti“. Už Lang se v první polovině dvacátého století svým filmem Byl jsme lynčován věnoval nejen otázce pomsty, ale i jejím následkům, potažmo zásadním bodem vyvstávajícím proti pomstě. Jak se člověk, který se pomstí stejným způsobem pachatelovi trestného činu (například tím, že zabije vraha) liší od samotného pachatele? A jsme si opravdu jistí, že naše chuť po spravedlnosti není pouhá krvelačnost, rozbouřené id domáhající se svého „vypuštění“? Jestliže se už filmy věnují podobné tématice, mám rád mnohovrstevnatost a rafinovanost, jednoduše proto, že témata spravedlnosti i pomsty jsou složitá a nejednoznačná. Haneke například ve svých Funny games rozehrává úvahy nad tím, nakolik jsou sami diváci sadističtí, když se dívají na výjevy mučení nevinných lidí (místo toho, aby film vypnuli) a pak očekávají krvelačnou pomstu. Jezero smrti napálí diváka neuposlechnutím jeho chuti po pomstě a tím ho také tak trochu obžalovává ze sadismu. Strašáci jsou zamyšlením se nad tím, co člověk pod slupkou civilizovanosti může skrývat a jak se dokáže nějaký neškodně vypadající intelektuál zachovat v extrémních podmínkách. Všechny tyto snímky, ač kontroverzní, nutí člověka k zamyšlení se nejen nad fenomény spravedlnosti a násilí, ale i nad vlastní rolí při aktu jejich sledování. Wind river pouze polopaticky předhazuje jednoduchá řešení, která jsou ve svém jádru (ač za rouškou "dobra") vysoce nehumanistická.

Podobenství o tom, že ne všechny idee musí dopadnout v praxi dobře – zvláště ne ty, ve kterých si někdo hraje na boha. S velikášským komplexem samozřejmě také úzce souvisí nešťastná lidská vlastnost, že pro malé chyby druhých dokážeme velmi často přehlížet vlastní kolosální blbost...

Na těžký průběh vzniku až neuvěřitelně skvělá adaptace Shakespearova dramatu, v níž občas drhnou nějaké drobnosti (spojené nejspíš právě s problémovým vznikem), ale jako celek se jedná o opravdu výborný film. Welles měl celkově ohromný talent na audiovizuální vyjádření nálady dvou z nejtemnějších Shakespearových dramat (v tomto ohledu předběhl například i Kozinceva s jeho Králem Learem - a to už je co říct). Pro ty, které film nadchnul podobně jako mě, doporučuji shlédnout i ranějšího Macbetha, který je snad ještě lepší.

Ač je podle zpěváka R.E.M. Michaela Stipa písnička Losing My Religion o ztrátě vztahu, nikoliv víry, fascinuje mne, na kolik duchovních autorů zvládne Tarsem Singh v klipu odkazovat. Jednak je zde několikrát zastoupen Tarkovskij (začátek klipu je citace z Oběti, střídavě umytá podlaha připomíná Stalkera), barevná paleta a určitý minimalismus hlavní „linky“ je reminiscencí Cavaliera a Caravaggia (od kterého si Singh vypůjčuje také jeho svatého Tomáše), nehledě na východní vlivy, které ovšem jakožto člověk východní spirituality neznalý nedokáži identifikovat. Každopádně silná píseň i video.

Přiznávám, že snímek je vystavěný až s chirurgickou pečlivostí a jsme zde svědky velmi neobvyklé práce s filmovým časem i prostorem a s chytře rozesetými implicitními odkazy k diskuzím ohledně masakru v Columbine High School (hraní videoher, náznaky šikany, lehká dostupnost zbraní, etc.). Jenže celý ten ledově klidný způsob vyprávění nakonec nezpůsobuje žádný velký šok, ale tak maximálně pozvednuté obočí či pokrčená ramena. To je hlavní důvod, proč Van Santův film stojí kdesi hluboko ve stínu estonského Klass a nebo třeba televizního filmu Bang, bang, seš mrtvej! Gus Van Sant jakoby tak nějak mimochodem zapomněl na postavy. Celá stylistická výstavba, jakkoliv je rafinovaná, nedává divákovi absolutně žádný prostor vžít se do jejich kůže, nevzbuzuje tím pádem v divákovi žádnou empatii a ruku na srdce – ani u analyticky natočeného filmu není žádoucí, aby divák u scén střílení školáků tak maximálně hloubal nad tím, kde se která z vedlejších postav v té které chvíli nachází...

Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl...

Mnoho lidí touží po tom mít lepší paměť. Já osobně bych se chtěl někdy naučit lépe zapomínat. Silný a ohromě nápaditý film o bolesti z nevydařeného vztahu - bolesti, která ač bychom ji někdy chtěli vymazat, vyrvat ze srdce, nemůžeme to udělat, aniž bychom nevyrvali z hrudi i srdce samotné. Nemůžeme ji odhodit, aniž bychom tím neztratili i obraz jejího zdroje - portrét našeho milovaného. Ústřední myšlenka vlastně tkví v uvědomění si, že život nelze zbavit nepříjemných věcí, že život je jako my sami - nikdy není dokonalý. Je vždy smíchán ze štěstí i utrpení, dvou nerozlučných milenců, kráčejících ruku v ruce v alejích času tohoto světa. Bez jedné z těchto věcí by nemohl existovat nejen žádný vztah, ale ani sám život.

Podle mého nejpovedenější a nejkomplexnější díl seriálu, ukazující naprosto přesně, na co je lidská bytost v dnešní západní společnosti regulována. Máme zde iluzivní statky, předměty štěstí, které nejsou už ani hmatatelné a nemají se skutečností cokoliv společného. Sociální sítě jako facebook a instagram se stávají opiátem naší každodenní existence. Naplňují jedinou opravdovou potřebu dneška a to být viděn na obrazovce, abychom si vůbec ještě připadali reální ve skutečnosti. Náš život je řízen vytvářením našeho obrazu ve virtuálním světě, stáváme se dobrovolně kódem o jedničkách a nulách. A pro udržení naší duševní neaktivity je k dispozici další skvělý cíl - nejvyšší ideál lidství, který obecně vzato dnes sestává především z kariérního růstu a seberealizace (ostré lokty jsou samozřejmě podstatnější, než ohledy na druhé a stávají se jakýmsi morálním postulátem číslo jedna). A aby to bylo ještě lepší, seberealizace a kariérní růst se nám navíc předkládají s pouhým dvojím možným cílem – ve vydělání velkého množství peněz a v rozšíření vlastní proslulosti. Jednou větou, dnes je nejvyšším cílem většiny lidí stát se hvězdou. Jenže status celebrity již ve své podstatě znamená vlastně jen další formu otroctví - většina jedinců s podobnou touhou si neuvědomuje, že se spíš než nesmrtelnou ikonou stanou cvičenou opičkou v rukou producentů a jiných mocipánů. A že po jepičím životě hvězdičky nejspíš stejně skončí na smetišti dějin. Již se nechceme stávat vlivnými, abychom svět a druhé změnili. Nechceme být mocnými pro ideál. Naším ideálem je být vlivný, být mocný – a už vůbec jakoby nezáleželo na způsobu, jakým se k moci dostaneme. Sláva už není vedlejším produktem umění – umění je regulováno na vedlejší produkt slávy. Lidé jako Tarkovskij nebo Brando, kteří milovali tvorbu, ale nenáviděli "hvězdnost" jsou již anachronismem. Avšak tu největší devízu Patnácti milionů meritů vidím v prozíravém upozornění na nejzrádnější aspekt dnešního kulturně-ideologického „náboženství“. Jedna z nejhorších věcí, co se v posledních letech v kultuře děje, je zavedení momentu revolty jako nedílné součásti toho, co je IN. A tak i ikony, které ze své podstaty podvracely pop-kulturní průmysl, jsou vyvěšeny v pokojích náctiletých teenagerů hned vedle popových superstar. Kurt Cobain zoufale dlí vedle rozesmáté Katy Perry, podobizna Johnnyho Rottena se houpe na tašce zhýčkané slečny z bohaté rodiny, která pojídá v tramvaji hamburger z Macdonaldu a stěžuje si na zápach z bezdomovce, který dlí v její blízkosti, etc. Jak potom chcete současný kulturní stav změnit, když už ani vzpoura není ničím víc, než pouhou pózou?

Živelná i inteligentní obhajoba lidské důstojnosti. Snaha podchytit a obnažit zhoubný vliv šikany na život dospívajícího jedince, který často po mnoha letech ponižování přijímá roli oběti a někdy je dokonce dohnán k tak extrémním činům, jako jsou sebevražda a nebo uchopení spravedlnosti do vlastních rukou (třeba v podobě výpravy do školní jídelny se střelnou zbraní v batohu). Silný a stále aktuální apel, když už ne na lidi bez empatie, kteří se rádi povyšují nad druhé, tak alespoň na nás ostatní, abychom v případě, že je někdo napadán a ponižován nebyly pouhými pasivními přihlížejícími, ale snažili se také něco dělat. Televizní formát filmu neubírá na jeho působivosti a Ben Foster zde předvádí velkolepý herecký koncert.