Ghoulman

Dokonalá demonstrace toho, jak lze i na malém prostoru vykouzlit mnoho citu. Jestliže je tato krátká filmová povídka součástí antologie Paris, je t'aime, důležitější je v jejím případě spíše ta láska, než Paříž. Milostný vztah je zde ukázán v jeho celistvosti, od nezapomenutelného seznámení, přes svěží start, malé roztomilé partnerské rituály, jež se mění postupem času v ubíjející rutinu až po... Ha a já bych vám to pomalu celé vykecal. Lepší bude, když se na to mrknete sami. Nicméně stojí to za to, uvidíte...

Proč tomu tak je, že se vždycky najde nějaký vyhoštěnec z kolektivu? Proč je zde vždy někdo, kdo nezapadá, ať už se snaží, nebo nesnaží, někdo, kdo jakoby byl z pouhé podstaty své existence předurčen k tomu, že bude outsider? Umění se zdá být, díky své všestrannosti, dobrou sondou do podobné problematiky (a jistě nejen kvůli tomu, že podstatnou část umění tvoří právě outsideři). Klass neomezuje pole působnosti na pouhou tématiku šikany, ale snaží se v mnoha různých vrstvách uchopit fungování společnosti v širším slova smyslu. Skutečně nabízí mnoho podnětů k přemýšlení. Například nakolik jsme ve své podstatě podobni zvířatům? Potřeba vůdcovství a jedinců, ke kterým je třeba vzhlížet se skrze dějiny neustále opakuje, vezměte si Alexandra, Napoleona, nebo Hitlera (lidi, jako je Gándhí, nebo Martin Luther King nepočítám, protože jsou „vůdci“ utlačovaných, nikoliv masy, která má skutečnou moc). Vůdce smečky je pak stejně potřebný, jako obětní beránek. Je totiž velmi důležité, mít na koho svést všemožné problémy. Od vad samotného vůdce (ve filmu je neustále naznačováno, že Anders žárlí na Kaspara, kvůli jeho vztahu s Theou), až po problémy smečky (zde je pro ilustraci vhodný asi nejznámější příklad z dějin - svalování všech problémů Třetí říše na židy). To je velmi zásadní motiv, outsider jako symbol vlastního neúspěchu. Protože co je jednodušší – řešit složitě vlastní nedostatky a nebo je jednoduše svalit na toho, kdo se nemůže bránit? Všimněte si, jak se v průběhu příběhu čím dál tím více věcí svaluje na Josefa, na oběť šikany. Ke konci filmu žije většina třídy v přesvědčení, že násilí, které je na outsiderovi pácháno je spravedlivé, neboť podobné „zrůdy“ si nic jiného než opovržení nezaslouží. A zatímco Anders (hlavní agresor) je viděn čím dál tím více jako hrdina, Kaspar (který je skutečným hrdinou), je brán jako podivín. Proč jinak by se zastával takové ztracené existence, jako je Josef? Nevyhnutelnost katastrofy mají do jisté míry na svědomí i rodiče a učitelé. Jsou zde naznačeny někdy dost bizarní poměry školství, kdy je za morálnějšího automaticky považován žák s lepšími známkami (Andersova pravá ruka Paul), než student s horším prospěchem (Kaspar). Také si můžeme všimnou neschopnosti dospělých vcítit se do problematické situace svých ratolestí. Asi nejzřetelnější je to v případě Josefova otce, který mu primitivně vtlouká do hlavy, aby se bránil. Je ostatně velmi jednoduché dávat dobře míněné rady, ale nic pro změnu situace aktivně nedělat. Každý si rád tvoří iluze o své vlastní „dobrotě“ a vzhledem k tomu, že podobně vystavěný kolektiv jako v případě Klass všechna zvěrstva nejenom omluví, ale též je považuje za správnou cestu, těžko říct, jak podobné případy řešit. Možná vedením lidí k většímu přemýšlení o sobě samých a o tom, co se kolem nich odehrává. Ale do jaké míry je to vlastně možné? Jednou jsem byl na střední škole svědkem toho, jak se dvě slečny zapáleně bavily o příšerných poměrech v Africe, o předsudcích vůči černochům a když kolem nich posléze prošel jejich tlustý spolužák, začali se mu nekontrolovatelně smát. Možná by obecně vzato bylo lepší idealismus stáhnout z nekonečných dálek „soucitu, který je bez povinnosti“ a zaměřit se spíš na své nejbližší okolí. Apatie ke zlu je totiž často jeho největším spojencem.

Geniální praktické efekty a atmosféra, co by se dala krájet. Ostatně nejen atmosféra, ale i roztodivné končetiny, vnitřnosti a vůbec všechno tělesné (i mimozemské) je zde krájeno, škvařeno, půleno, rozerváváno a vrháno na diváka s ryze „Carpenterovským“ elánem. Ale ne, teď vážně. Především doporučuji předem nestudovat zápletku (natož rozuzlení, pokud je vám tento prapodivný zvyk vlastní). Film je totiž brilantně vystavěný a od začátku do konce nebudete vědět, na čem vlastně jste. A gore/negore/(al-gore?) o nejistotu a napětí zde jde především. Pro mě jeden z nejlepších hororů vůbec.

Autor tohoto snímku složeného z nepřeberného množství jak hraných filmů, tak dokumentů, či zpravodajských záběrů (a pravděpodobně též reklam), nás přivádí do velmi svérázné alternativní historie, kde jsou oživeny snad všechny konspirační teorie, co jich na světě je. Pod slupkou nonsensu a až nepřeberného množství informací však můžeme nalézt i spoustu zajímavých odkazů na naši realitu. Od vymezování se vůči USA a jejich intervencím v „banánových republikách“, přes kritiku globalizace, až po výsměch nad „živostí“ Fidela Castra.

Pokud existuje něco nebezpečnějšího, než sexy manipulátorky, pak jsou to bezpochyby sexy manipulátorky se sekáčkem na led. Výborný a místy (jak jinak než) mrazivý thriller, v němž polovinu času s Douglasem soucítíte a druhou polovinu na něj vysíláte soustředěné signály, aby ničemu nevěřil, vzal nohy (a další nejmenované údy) na ramena a utekl...

Tento krátkometrážní film můžeme výborně uchopit z hlediska psychoanalytických vývodů Freuda. Je v něm zobrazován svět, který je nutně ovládaný libidem. Již úvodní záběr na dívku, jež si svléká punčochy, nám prozrazuje, že hlavním objektem touhy bude žena. Následují ryze mužské aktivity, jsou zde sporty, závody, ale i válečnictví. Auta, vzducholodě, bomby, náboje a další obrazy jsou vybrány pro svou falickou symboliku. Libido je tu významově spojeno především s vůlí k moci. Conner ve snímku rozehrává na jednu stranu zábavné, ale ve svém implicitním sdělení poměrně chmurné poselství. Naše vlastní přirozenost, touha ovládat druhé a podmanit si je, nás může velmi snadno dovést ke zkáze. Proto je zde například záběr balancujících provazochodců s následným spuštěním atomové bomby. Skvělá ilustrace velmi tenké hranice, na které se jako živočišný druh pohybujeme. PS: Jen taková menší úvaha na konec. Lidé vždy kritizovali politiky, vládnoucí třídy a to v podstatě bez ohledu na dobu a na státní zřízení. Otázka je proč vždy? Copak nejsou lepší a horší vlády? Jedna z možností je, že v každém politikovi se již na počátku jeho kariéry (byť nevědomky) ukrývá touha po vládnutí druhým. Ta je možná přirozená, ale jako morální motiv ambivalentní. Lidé ze své přirozenosti samozřejmě raději vládnou, než se nechají ovládat. Tudíž politikům svým způsobem závidí. Bylo by samozřejmě pěkné uznat motivy ušlechtilosti, snahy o změnu k lepšímu a další podobné, zakončené povětšinou floskulí „není divu, že to tady tak vypadá, když ti nahoře pořád jen okrádají obyčejný lidi.“ Tento motiv však většinou nedává v konkrétních případech smysl. Často jsem se s podobnými hesly o „zlodějích“ setkal u lidí, kteří kradli například cihly na rozdělané stavbě a považovaly tento akt za zcela morální, jakoby u krádeže záleželo pouze na množství odcizeného majetku. Jenže v tom je právě ten háček. Jestliže by podobní nespokojenci byli zvoleni do vlády, nechali by skutečně ležet ladem miliony, které by měli možnost zpronevěřit? Z podobných paradoxů vzniká mnoho (ne-li většina) globálních problémů. Je zde stále problém s pochopením, že zásadní změna společnosti je možná nikoliv poukazováním na chyby ostatních, ale především změnou sebe sama.

„...kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím.“ Andrej Tarkovskij vychází ve Stalkerovi (jako v každém svém díle) z křesťanství. Tři ústřední postavy bychom mohli chápat jako tři lidské archetypy (viz. Shadwell), ale i jako tři složky lidské bytosti. Rozumovou, kterou ztělesňuje Profesor. Duševní, jež je nám prezentována v osobě Spisovatele a nakonec duchovní. To je Stalker. Zde můžeme velmi dobře vysledovat Tarkovského přístup k poznání. Racionálnímu pojetí světa se v podstatě vysmívá. Profesor/Vědec je postava s nejmenším prostorem a většina z toho co řekne působí až banálním dojmem. Jeho teorie tváří v tvář nepoznatelnosti světa se všemi jeho paradoxy ztroskotává. Pocitová stránka (Spisovatel) je blíže pravdě, ale je velmi problematická. City jsou často prchavé a lživé. „Jsou pouze třením mezi duší a vnějším světem.“ Nakonec právě Stalker dochází nejvyššího poznání, jak naznačuje jeho žena, skrze utrpení (zde nejsilnější návaznost na křesťanství, v němž oběť je základní podmínkou lásky – čili Boha, čili v ontologickém slova smyslu nejvyšší pravdy). Jenže! Problém je v tom, že pravdu nelze, stejně jako individuální zkušenost, předat. Člověk si ji musí prožít (čili nikoliv pouze promyslet) sám (tady je klíč k zřejmé opuštěnosti všech postav Tarkovského ve všech jeho filmech). Jestliže je tedy Zóna symbolem duchovní cesty člověka, pak dovršení této cesty by měla být logicky právě „nejvyšší pravda“. Avšak poznání pravdy musí nutně předcházet poznání sebe sama, uznání svých chyb a prohřešků proti ostatním lidem a Božímu řádu. Jak může člověk jít do budoucnosti, jestliže nemá dořešenou minulost. Jak chce poznat svět, když nezná ani sám sebe. Jenže ono převzetí zodpovědnosti za svůj dosavadní život samozřejmě není jen tak. Tudíž, slovy Stalkerovi manželky (potažmo výtažkem ze Zjevení Janova) - „Kdo obstojí?“

(...pšt, mně se to docela líbilo, ale to nikomu neříkejte...)

Není všechno zlato, co se třpytí. Neříkám, že Allen neměl ve svých předchozích filmech etický rozměr, ale ten většinou ustupoval ironii. Tragika věčně pokulhávala za všeprostupujícím výsměchem. Je zajímavé, že zatímco Scorsese se ve svém Vlku z Wall Street nad životem obětovaným penězům a klamu pochechtává, právě Allen podobnou tématiku zpracovává s nebývalou vážností. Nad Jasmínou, jíž nemilosrdně dohnala prázdnota předchozího života, se vám chce spíš plakat, než smát.

Život je někdy přirovnáván k cestě a umění je často metaforou k životu. Lidská existence se skládá ve své „textuální“ rovině z mnoha různých zápisů, od číselných, přes notové záznamy, až po filosofické disputace. Vše samozřejmě rámuje čas, jež funguje zvláště ve vzpomínkách prapodivným způsobem. Některé momenty se zdají velké, jiné sotva patrné. Rozměr prostoru našeho bytí je zachycen ve spárech minulosti a to díky paměti. Samy zápisky, jež Thomas Mohr studoval na své cestě vlakem, mohou fungovat jako zachycení času, kterému byla přidělena prostorová rovina. Hudba je hodně zajímavá ve svém časovém rozměru, který v ní hraje mnohem zásadnější roli, než v ostatních uměleckých disciplínách. Vrcholy některých děl vážné hudby mohou člověku připadat jako věčnost. Nicméně čím působivější skladba je, tím se při zpětném pohledu zdá kratší. Nyní nezbývá než uzavřít kruh. Umění je často metaforou k životu...