Ghoulman

Žert je rázným výpadem proti komukoliv, kdo by rád tvrdit, že na světě existuje něco jako spravedlnost. Není to jen román/film, který ukazuje, že pomsta je nesmyslná. Kundera chce spíš říct, že sám svět nedává ve své podstatě smysl. Je to jen změť hořko-sladkých, mnohdy bolestně-směšných momentů, jdoucích vždy nepředvídaným (a často tím nejhorším možným) směrem, proti našim pohnutkám či nejlepším předsevzetím. Jakoby osud, pokud vůbec existuje, byl jenom jakýmsi dětinským a zároveň sadistickým vtipálkem, ničím víc. Přiznám se, že podobně jako u většiny Kunderových děl jsem na jednu stranu Žertem fascinován, pro jeho rafinovanost, chytrost i postavy a zároveň zděšen jeho nekonečným cynismem a nevírou v jakýkoliv vyšší smysl našeho ubohého lidského pachtění. „...vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno...“

Existuje snad něco horšího, než komunistická teen romance za doprovodu Gotta a Vondráčkové v jejich "vrcholné" formě? Pokud ano, dejte mi vědět a prosím pošlete mi zároveň s doporučením alespoň tucet pytlíků na zvracení...

Nic pro milovníky zvířat a submisivních žen...

Na podobných komunistických opusech je největším kamenem úrazu jejich nedramatičnost, nikoliv stranickost. Klasický film je většinou o tom, jak hrdina (hrdinové) proti něčemu bojují (většinou proti přesile, v akčních filmech proti přesile generovaných, beztvárných nepřátel). Zde ovšem nebojuje nikdo s nikým, protože všichni čeští obyvatelé byli v tehdejší době (jak jinak než) komunisty. Když tedy nepočítáme několik bezmocných, zhýralých (a rozháraných) boháčů, které stejně nikdo z jejich okolí očividně nemá rád, neexistuje zde vlastně žádná reálná hrozba, tím pádem chybí i drama. Buržoustové samozřejmě nemohou vyhrávat ani na chvíli, tak se většina jejich „záškodnictví“ omezuje na pouhou nepoctivost, či nemorálnost (ke které klasicky patří víno, ženy, jazz). Proto je ten film tak příšernej (ne nezbytně proto, že by byl komunistický, či levičácký – ostatně vezmeme-li to objektivně, tak se nejen většina filmařů, ale vůbec umělců dvacátého století přiklánělo k levici). Představte si to na (trochu absurdním) příkladu Pána prstenů. Vezměte si, že bychom sledovali děj filmu pouze z úhlu pohledu Mordoru a navíc s tím faktem, že by Frodo Pytlík místo výpravy za zničením prstenu podnikl zbabělý útěk z kraje (a předtím by si s Gandalfem pokuřovali dýmky a pokukovali by po Galadriel). Taky by to nebylo zrovna zábavné, co myslíte?

Z tohodle filmu mám takový pocit, jakoby se autoři scénáře zasekli ve třetině své práce, načež si s úsměvem na rtech řekli "fuck it, jdeme natáčet." A z této třetiny látky pak režisér vyškrtal další náhodně vybranou polovinu obsahu, s tím, že to snad bude stačit. Jenže... Pak zjistil, že to stačit nebude. Takže na konec filmu dal seznam pěti tisíc třista dvaceti tří příjmení teroristů. Ale ono to stále nestačilo. Tak tam šoupl pro jistotu ještě jejich křestní jména. Každopádně snaživý "pan mentolka" pobavil :)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“

Tak ona je to skutečně zajímavá myšlenka aktualizovat žánr romantické komedie tím, že do jednoho filmu nacpete příběhy všech romantických komedií za posledních padesátých let...

Ha, tentokrát budu opravdu stručný. Tři písmena, tři interpunkční znaménka. WTF???

Tento film je rozšafnou bliznou v tehdejší české uniformované zahrádce. Pár pěkných kvítků tehdejší české filmové produkce se sešlo, aby nás oblažilo květenou vskutku nevídanou. Stvoly a barvité listí se rozpíná všemi směry, kroutí se nad rozježenou hlavou páně Kopeckého, příslib sladkého nektaru se zrcadlí v půvabných tvářích Dočolomanského, Schoberové a kukadlovité Konvalinkové a libá vůně, nikoliv lučního kvítí, ale čerstvě natočené dvanáctky a vydatných klobás se rozhostí místností pokaždé, když se v hledáčku kamery objeví bodrý hospodář Hrušínský. Vskutku libí to pohled na tuto prapodivnou a různodivou vegetaci, kterou jsou po hříchu vinni především zahradníci Lipský, Brdečka a Švankmajer. Netřeba připomínat, že pánové se chopili díla s takovou činorodostí a nápaditostí, že i dnes jsou plody tohoto úsilí vydatné i chutné.

Nejspíš ten nejméně realistický neorealistický snímek, který jsem zatím měl možnost shlédnout. Po technické stránce film nepůsobí ani trochu civilně, naopak jsou zde neustále různé filmařské finesy, zvláště rámování je natolik sofistikované, že neexistuje možnost, že by jste k filmu přistupovali jako k realitě (to nepovažuji nutně za problém, například různé změny úhlů snímání u rozhovorů Francesca a Lucii jsou veskrze výborné a v některých částech připomínají (nejspíš je to záměr) Ejzenštejna s jeho prostřihy na detaily lidských tváří - jen tím chci říct, že realisticky to rozhodně nepůsobí). V čem je ovšem skutečný problém jsou za prvé příšerně napsané postavy (většina z nich se chová naprosto nelogicky) a dále hodně špatné herecké výkony. K tomu si připočtěte rušivé detaily jako zřejmé nalíčení hlavních hrdinek (pochybuji, že by pasačky ovcí měli 24 hodin denně k dispozici rtěnku a řasenku) a spoustu dalších nesrovnalostí. S levičácky laděným příběhem nemám problém, jen jeho naivní/černobílé provedení mi nepřijde nejšťastnější.