Ghoulman

Je až s podivem jak konzervativně je udělán film o jednom z nejkontroverznějších básníků své generace. Syntéza hned několika stylů/žánrů/druhů je velmi zajímavý nápad, bohužel skoro v žádné z jednotlivých částí film nenaplňuje svůj potenciál. Soudní drama se ke konci zvrhne v litanii patriotistických hloupostí o americké svobodě projevu, animované pasáže mne stylem příliš nesedly a dokonce ani James Franco (kterého mám mimochodem moc rád) zde místy působil toporně, jindy zase téměř přehrával. Další do očí bijící rozporuplností filmu je explicitní kritika všemožných kulturních pavědátorů a teoretiků umění a to i přesto, že se vlastně samotný film snaží ukotvit báseň Kvílení, ne-li ji přímo racionalizovat. Jinými slovy zničit její (tak nádhernou) auru neuchopitelnosti. A tím vlastně v praxi provádí to, co kritizuje. A ačkoliv já sám studuji "kultůru" (silly me), mám raději, když si umění ponechává tajemnost a mnohovýznamovost. Rozhodně mne přijde lepší hádat, co jednotlivé obrazy znamenají a zapojit fantazii, než vzít báseň a říct "tenhle verš je obrazem tohoto zážitku a tento poukazuje na tohoto člověka."

Whisplash můžeme chápat ve třech významových rovinách. Za prvé: Můžeme jej brát jako explicitně podaný příběh o despotovi a jeho žákovi, disputaci o pojetí moci a otcovské sadistické figuře, od níž se „syn“ snaží odpoutat a zároveň je jí osudově přitahován. V tomto ohledu je to výborné drama, nicméně pokud bychom zůstali na této úrovni, konec nás moc nenaplní, neboť znamená rezignaci a odevzdání se do rodičovské moci (a kdo by tohle chtěl?). Za druhé: Film lze pochopit jako definitivní zmuchlání a vyhození do koše pojmu americký sen. Jakýsi ultimátní výsměch tomuto (pro Evropana zvláště nepochopitelnému a zjednodušujícímu) ideálu. Z hlediska kulturních tendencí by se to mohlo zdát jako přirozená součást vývoje kinematografie (filmy „pro mladé“ jsou čím dál tím cyničtější a parodičtější a to ve věcech snů a jejich naplňování především). Ovšem nic není černobílé, proti Kick-ass postavte Star trek, proti Strážcům Avangers, proti Temnému rytíři Avatara. Staré schémata oslavující konzervativní (americké) hodnoty pořád fungují a mají značný úspěch. Za třetí: Poslednímu čtení dávám největší přednost. Nejen proto, že nejlépe odpovídá struktuře díla, ale též je mi ve své podstatě nejsympatičtější. Vůbec zde nejde o kluka a jeho učitele, ani o bourání mýtů. Naopak, film je vlastně mýtotvorný. Ukazuje základní propriety rozvoje psyche, jemuž brání všemožné faktory. Od náhody (bouračka), přes osobní život (přítelkyně, otec), až po spalující posedlost spojenou s nebývalou dřinou (učitel), vše jde proti hlavnímu hrdinovi. Avšak v konečném důsledku jsou to právě tyto „negativní“ zkušenosti, které mu jediné mohou pomoci k dotvoření vlastní osobnosti a určení smyslu jeho života.

Opakování do zblbnutí, striktní režim a především obdivuhodná vytrvalost. Ano, pokud tento díl kmenů byl natočen za účelem divákovi navodit tyto základní principy kulturistiky, podařilo se to na jedničku. Samozřejmě, pokud to nebyl účel, pak jsme svědky pořádného průšvihu. Já budu optimistou a budu věřit, že film nějakou nosnou myšlenku skutečně má.

Příliš usměvavý lidé mě vždycky děsili. A to nejen kvůli tomu, že já se na lidi ze zásady mračím. Mám totiž často neodbytný pocit, že v jednoduchých způsobech dosáhnutí permanentního štěstí je vždycky nějakej háček. Ale jinak solidně udělaný díl.

Mám takový pocit, že lidé občas zapomínají, že i dokumenty mohou mít umělecké ambice a že mnozí režiséři Kmenů se spíše než "klasickou cestou" snaží poznat jádro, či duši jednotlivých subkultur (a v tomto případě nejenom jich). Zajíček zde předvedl spíše jakési zamyšlení se nad silou, kterou nám počítače a technika vkládá do rukou, nad jejích "božským/stvořitelským" potenciálem. Proto tento díl připomíná spíše slavný román Shelleyové, než tradiční dokument. Nevěřím tomu, že zrovna Zajíček by sem vložil "jiskřící zařízení", bouřku, Bacha (který tomu dodává až duchovní nádech), či biochemii pouze náhodou...

Neuvěřitelné. Osud Rodriqueze mi připomíná pohnuté osudy dvou z mých nejmilejších hudebníků, Nicka Drakea, jehož hudbu vzkřísila třicet let po jeho smrti (kdy po něm neštěkl ani pes) reklama na Volswagen, či Tima Buckleyho, který ač nikdy nepronikl k uším mas, je dodnes citován takovými osobnostmi jako jsou Thom York (Radiohead), John Frusciante (Red Hot Chilli Peppers), či Brandon Perry (Dead Can Dance). Vážně skvělý dokument a úžásný příběh.

Mám silné podezření, že Žižek snad ani neumí být nezábavný. Naprosto boží psychoanalytický rozbor několika desítek slavných filmů. Velmi osvěžující, obohacující a neopakovatelný zážitek.

Dobrodrůžo. Tedy až do té doby, než se objeví fešný, kulturistický, depilovaný, čerstvě oholený a ostříhaný Tarzan (skákající na hrazdách), který unese Jane a pokusí se jí znásilnit, což vyústí logicky v to, že se do něj ona bezhlavě zamiluje. Ale nebojte se, Jane má také své zásady. Například když Harry zastřelí nebohou opičku, Jane výmluvně protestuje. Možná trochu škoda, že je to pro ni odpudivější čin, než když Tarzan utopí a ubodá dva domorodé černochy. A pokud máte rádi zvířata, pak se i pro vás najde spousta božích scén. Mezi ty nejlepší patří Tarzan škrtící lvici, Tarzan bodající leoparda, Tarzan dávající si wrestling se lvem (doslova), apod. Co ten Tarzan toho za jedno odpoledne nestihne. Nu nic, mám chuť na trochu realismu, jdu si pustit Krále džungle...

Celkem zábavný propagandistický film o indoktrinaci německé mládeže. Zvlášť scéna s rytířem-Hitlerem jedoucí za svou vyvolenou, s Wagnerovským doprovodem, je k popukání...

Vždyť i pornoherci jsou lidi... Tedy svym vlastním způsobem...