dvopet

Na skvělý vypravěčský um Jamese Clavella rovnou zapomeňte (seriál je skutečně jen "na motivy"). Jenže i když to uděláte a budete o Šógunovi uvažovat jako o samostatném dílku, dostane se vám především scénáristického přešlapování stále na jednom místě přitom na ohromné stopáži. Bezradnost je nejlépe viditelná v tom smyslu, že většina postav pouze pasivně "civí do prázdna", zatímco intriky se dějí jaksi samovolně, jednání postav není jejich iniciátorem. Scénáristé poté, co vyplýtvali dlouhé hodiny, nakonec "vyřeší" budoucnost Japonska v posledním dílu krátkým flashforwardem s vysvětlením, že vše bylo předvídáno Toranagovou geniální myslí. Škoda. Přitom casting je velice povedený. Na herce (největší devízu seriálu) se dobře dívá, i když často netuší, co mají hrát. Škoda podruhé.

Druhá část Duny odzbrojujícím způsobem naplňuje zážitek z audiovizuální stránky, to je to KINO, ten důvod, proč vůbec chodíme do kinosálů. A to vůbec není málo, věřte mi. Z hlediska samotného vyprávění přece jen "Duna 2" malinko trpí neduhem "toho prostředního dílu". Rozpracování postav i motivů je v první třetině filmu méně obratné a ucelené než v jedničce. Ve dvou dalších třetinách pak přicházejí emocionální vrcholy i přerod hlavní postavy jako podle "příručky" :) Pro nenáročné diváky nabízí snímek precizně zvládnuté atrakce, pro vnímavější diváky také např. silné téma morálky. S předlohou záměrně nesrovnávám, stále si totiž myslím to stejné a sice že Villeneuve vůči knize dosahuje maxima možného. Film, který nemá smysl vidět jinde než právě na plátně. S přivřeným jedním okem za plný počet!

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily.