Trammbo

Klasické schéma hard-boiled kriminálek o drsném detektivovi zasazeno do prostředí americké střední školy. Námět, který se může na první dojem jevit jako trapná dětská hra na gangstery Rian Johnson ve svých rukách mění v přitažlivě divný a zároveň důmyslný neo-noir. Opravdu temný děj skvěle kontrastuje s nezvyklým výběrem prostředí a s tím související sebeuvědomělostí. Postavy se sice tváří a chovají smrtelně vážně, jednou za čas je nám ale připomenuto, že i přes všechny vraždy a drogy to vlastně stále jsou jenom středoškoláci, kteří přikládají velkou důležitost tomu, kdo s kým sedí u oběda a scházejí se mezi hodinami na rohu školy nebo v domech jejich rodičů (nejvtipnější v tomto ohledu je scéna, ve které se setkáme s Pinovou matkou).  Film tedy skvěle funguje jako plnohodnotná detektivka a zároveň jako jakási parodie na spletitou hierarchii středních škol s jejich intrikánskými skupinami a hloupými přezdívkami (Pin, Tugger, Brain). Podivnou atmosférou amerického maloměsta to v jistých ohledech připomíná „Městečko Twin Peaks“ (obě díla koneckonců začínají nálezem mrtvého těla ztracené středoškolačky), na rozdíl od Lynche se ale Johnson pevně drží pravidel detektivky, kdy i přes matoucí zašmodrchání případu nakonec všechny volné dějové konce zavazuje do sebe, místo toho, aby je dále jako Lynch třepil. Onu zvláštní atmosféru buduje hlavně skrze zábavně divné figurky, hudbu, dokonale vybrané vyprázdněné lokace a upozadění role dospělých a představitelů autorit (sám Brendan u „chlupatých“ hledá pomoc jen v tom nejkrajnějším případě, a i v tu chvíli je spíš využívá jako prostředek k dosažení svých vlastních cílů, než že by u nich hledal spásu). „Brick“ vyobrazuje svět střední školy jako uzavřené a nebezpečné společenství, ve kterém můžete věřit jen málokomu, nikdo z vnějšku vás nezachrání, a tak vaši jedinou možností jak přežít, je dostat se co nejhloub.

Low-budget masterpiece. Upřímně jsem od Stovek bobrů čekal, že se bude jednat o třeskutě vtipnou a origiální komedii. Toto očekávání se mi sice stoprocentně potvrdilo, nečekal jsem ale, jak bude tento film natočený bandou kamarádů ve zvířecích oblecích s minimálním rozpočtem, tak sebejistě vystavěný a perfektně vygradovaný. To, co by se na první pohled mohlo zdát jako volné pásmo ujetých gagů držících pohromadě pouze skrze hlavního hrdinu a tématiku lovu, se po zhlédnutí projevuje jako promyšlená struktura, kde každý gag má své místo v posouvání děje a všechny opakující se gagy jsou perfektně vypointované. Celé je to ještě navíc pevně svázáno dohromady strukturou RPG videoher, ve kterých sledujeme hrdinu jak získává zkušenosti, kupuje nové vybavení, odhaluje mapu světa a posouvá se kupředu ke svým cílům. I když se jedná o (téměř) němou černobílou grotesku, svým nespoutaným stylem humoru a závratnou kadencí gagů perfektně zapadá do klimatu dnešní internetové komedie. Ryland Brickson Cole Tews v postavě Jeana Kayka k tomu dokáže organicky kombinovat iracionální demenci postav animovaných grotesek a fyzické herectví alá Buster Keaton přesně tak, aby to bylo extrémně vtipné, nikoli otravně pitvořivé. Tews společně s Mikem Cheslikem a bandou kamarádů ve furry kostýmech vytvořili kreativní, filmařsky dravý a zároveň nehorázně zábavný nízkorozpočtový majstrštyk, který bych se svým kultovním potenciálem na poli filmů od “nadšenců s kamerou” nebál přirovnat k původnímu Evil Dead Sama Raimiho a Bruce Campbella.

Film o spalující vášni jednoho chybujícího člověka. Aronofsky udělal wrestlingu medvědí službu tím, že ho i přes jeho bizarnost a sebedestruktivní náturu vyobrazil jako srdcařskou komunitu plnou lidí, kteří egoistické šarvátky a nevraživou kompetetivnost dávají stranou z lásky ke sportu a dobré show. Wrestler je tedy sice sportovním filmem, ale hlavní hrdina zde nebojuje proti nějaké konkrétní entitě nesoucí jinak barevný trikot, nýbrž proti stárnutí, osamění a především sobě samému. Boj na život a na smrt. Mickey Rourke jako “The Ram” podává pravděpodobně životní výkon, který je o to silnější tím, že se vztahuje k jeho vlastní kariéře. Právě tu neustálou snahu zůstat na vrcholu, a to i za cenu zdraví a osobního života Rourke zahrál tak bolestivě lidsky, že je ze samotného sledování filmu jasné, že do této role vtiskl svou životní zkušenost. Nejcivilnější a zároveň nejlepší Aronofsky, kterého jsem zatím viděl.

Hluboký ponor do jedné mafiánské rodiny. To nejkomplexnější, co kdy bylo o tématu mafie natočeno. Sorry, Scorsese...

Kaurismakiho poetika odřená až na úplnou kost. Antická tragédie v hávu sociálního dramatu. Kontrast otřesností, které se ve filmu dějí, a forma, se kterou je film nezúčastněně popisuje, z toho dělá nejmrazivější (a za mě nejpůsobivější) kousek finského humanisty.

Perfektní pochopení toho, co dělá zábavné špatné filmy a seriály zábavně špatnými. Od brakových zápletek, přes absolutně diletantský střih a herecké výkony, až po prosakování omezených názorů titulního spisovatele do jeho příběhů.

Mistr artového braku o oživlých vraždících předmětech opět v akci! Neuvěřitelné, ale pravdivé má sice premisu výrazně komornější, než Dupieuxovy nejznámější rozdováděné hříčky, neztrácí ale tvář. V onom nádechu surreálna, syntezátorovém soundtracku (výjimečně ne jeho vlastním) a míchání existenciálních muk ohledně neodvratnosti stárnutí s vtipy o robotickém penisu, můžeme vidět jeho styl krystalicky čistě.

Shiva Baby je nejsilnější ve výstižném pojmenování problémů a úzkostí dnešních "stárnoucích mladých" a v zábavném vyobrazení dynamiky mezi Danielle (skvělá Rachel Sennott) a její židovskou rodinou. Když ale dojde k Danielliným interakcím s milencem a jeho nečekaně objevenou manželkou, které by měly být hlavním hnacím motorem filmu, začne její silně nesmyslné chování, díky kterému se do oněch nepříjemných situací začne dostávat téměř stoprocentně vlastní vinou, pohřbívat jakékoli napětí.  6/10

Krize středního věku v groteskní historce o bundě, která dělá z lidí magory. Příběhově sice přímočaré, ale o to efektivnější ve stupňování absurdní atmosféry světa, který vypadá reálně, ale z reality je zároveň něčím drasticky vykloubenej. Vybledlé podzimní barvy sedí filmu stejně dokonale jako Jeanu Dujardinovi ona titulní bunda. Quentina Dupieuxe si zapisuju mezi oblíbence jako autorského tvůrce originálně hravých filmů, které dokážou stejnou měrou uspokojit jak zaryté cinefily, tak běžnější diváky (což mi můžou potrvdit kámoši, které jsem na projekci vytáhnul, čeeest borci).10/10

Otázky, zdali by měla mít policie v zájmu dopadení zločince možnost užít kapánko toho starého dobrého policejního násilí a jestli ti zločinci stejně nemají až moc práv, které film pokládá, působí z dnešního hlediska až vtipně neaktuálně. Samozřejmě, že ne! Samozřejmě… no jakože i když… Drsný Harry servíruje tak morálně jednoznačnou situaci a tak slizkého záporáka, že úspěšně poslal všechny mé etické zásady woke člověka 21. století na 102 minut do kómatu, a tak jsem mohl s klidem v duši fandit všem Harryho špinavým výstřelkům. 10/10