katakomb

Edit po druhým shlédnutí. Ještě víc oceňuju hudbu a kameru! Artovost a celková atmosféra mi tentokrát sedla asi o 150 % víc a musím tak zpětně ocenit to, co mi možná zprvu lezlo na nervy (vyjma iritujících okousaných nehtů hlavního hrdiny): civilnost a nevyumělkovanost dávají příběhu tolik autentičnosti, že se v něm musí kde kdo poznat - imaginární lásky, být zamilovaný do představy samotné, to se vlastně povedlo krásně vystihnout a vystavět na absolutně banálním příběhu. No a úžasně bizarní kanadská francouzština mě opět pobavila, snad ještě víc než poprvé.

Film stejně monotónní jako soundtrack - vynikající hudba od skupiny Air perfektně dokresluje zasněné melodrama. Air tvoří ambientní, nijak poslechově náročnou hudbu vyžadující aktivní pozornost. A stejně na mě působil i tenhle film - kulisa, která má zajímavou pointu, ale nijak nevyžaduje zažehnutí mozkových závitů. Celkový dojem je tak velmi průměrný, nijak výjimečný a tak trochu unylý. Trochu mi přišlo, že snad byl nejdřív soundtrack a pak až film.

Vizuálně a hudebně úžasná podívaná, která se ale nenaplnila a zůstala jen jakousi vzdálenou formou, která se kolem diváka mihne, aniž by se o něj otřela a zanechala výraznější dojem. Frances byla boží, ale pořád jakoby stála jako kůl v plotě ve středu kolotoče - svět kolem se možná točí, ale jen dokud se točí kolotoč, který se vlastně nehnul z místa. Nemělo to šťávu...

Věřím, že naživo v divadle by to bylo na 5/5. Herci hráli skvěle, námět výbornej, poslední scéna a píseň dohnaly k slzám.

Nemyslím si, že by to byl špatný film. Nakonec v něm hrají (a dobře!) kvalitní herci a odvedli dobrou práci. Celkově to pro mě ale nebyl tak kvalitní zážitek, abych hodnotil výš. Nejvíc mi ho rozhodně kazila hudba - tenhle film si vyloženě říká o zlatou malinu za hudbu: nejde ani tak o výběr písní (které ač romantické písně o lásce, měl jsem pocit, že se zkrátka nějak nehodí k použití do filmu), jako spíš o jejich řemeslné zpracování a zkomponování do filmu - to prostě nesedělo... Celkový dojem: pár úsměvných a pár dojemných míst, ale znovu to vidět nepotřebuju.

Nemůžu hodnotit, předlohu jsem nečetl, film šel dost mimo mě, ale to není důvod k špatnému hodnocení. Za zmínku stojí určitě vysoce divadelní ztvárnění a celkově artová atmosféra.

Až moc překombinovaná slátanina

Když jsem viděl estonský snímek Klass, tak to bylo nepříjemný. Östlundova Hra je ovšem úplně jiná liga, tohle je master piece - film, během kteréh mi bylo fyzicky natolik špatně, že jsem měl co dělat ho dokoukat. Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natočit něco tak autentického, že má člověk dojem, že jde o skutečnost zachycenou skrytou kamerou. Jedním slovem dokonalost.

Opět ukázkový příklad toho, kdy méně je rozhodně více! Úsporné dialogy a pomalejší kamera dovolily, že zápletka gradovala sice zvolna, ale konstantně a nakonec se vše uvolnilo jako stavidla na řece - v jediné scéně na jeden záběr. Tenhle zážitek je to, co od žánru očekávám. Není nutné, aby herci polovinu filmu prolévali slzy a dlouze vykládali o ztrátě nejmilejšího - stačí jeden perfektně zahraný koncentrovaný emoční výlev a zážitek, díky kterému si film budu pamatovat, je na světě. Dávám 5 hvězdiček bez váhání.

Já jsem hlavně ocenil, že se film zbytečně necpal detaily, které nebyly nutné. Neříkám, že bych to nutně musel vidět znova, ale je to dobrej biák, je to kvalitní biák a rozhodně si zaslouží nejvyšší hodnocení.