Faye

Parádní adrenalinová šleha, která nakopne a rozpumpuje srdce a taky pošimrá bránici. Od okamžiku, kdy na scénu vstupuje pravá blondýna, která se i za svištění kulek zaobírá podstatnějšími problémy „Sakra. Zapomněla jsem si vzít antikoncepci.“ už to není jen šimrání. A Chev ? Ten kudy se řítí, tudy demoluje, krátí, střílí a taky ehm …. což mi připomíná slova moderátora …. „Dívají-li se s vámi na televizi malé děti, měly by odejít“ a navíc vypadá mužně i v nemocniční košili, vlastně v ní vypadá ještě o něco mužněji :- ). Tak snad už jen – užijte si to!

Film má všeho moc – samozřejmě obrovskou tragedii, ale i rodinu nadevše, Boha a modlitby, hrdinství a k tomu je především patetický a patetický a patetický ( a vůbec nechci zlehčovat to, co se stalo) až to znechutí. A jelikož vše vnímám z pohledu člověka, který sice neslzí nad americkou vlajkou, ale snad (opravdu jen snad a vyzkoušet si to nechci) se dokáže vžít do pocitů lidí, kteří se bojí o své blízké a snad i těch, kteří tuší, že o ně mohou přijít a není v jejich silách tomu zabránit. Proto volím neutrální a milosrdné 3*. Abych i pochválila, velmi na mě zapůsobil záběr na družici a následný pohled do několika zemí na užaslé lidi s hrůzou sledující hroutící se budovy WTC. A to je asi tak vše, bohužel. P.S. Navíc ( a je to smutné) se musím cynicky přiznat, že většinu času mě spíš zaměstnával problém - Co je na Marii Bello divného ?! Než mi to vysvětlil komentář, který napsal Kaka. Tímto mu děkuji.

Farma v Texasu, rok 1869. Na farmě hospodaří (po dobu nepřítomnosti svého muže) mladá žena se svými dětmi. Velkým pomocníkem je pro ně žlutý pes, který se u nich nečekaně objevil. Pomáhá chlapcům s lovem ryb, ochránil je před medvědicí, býkem a dokáže si poradit i s divokými prasaty. Postupně se stává nepostradatelným pro chod hospodářství, ale hlavně je tím nejlepším přítelem pro staršího Travise. Jenže v okolí řádí mezi zvěří vzteklina a jednou napadne farmu vlk. Film je neuvěřitelně průhledný a naivní, ale vzhledem k jeho stáří budu milosrdná a dám za 3*. I když před lety pravděpodobně nezůstalo jedno oko suché.

Hady mám ráda, být v letadle pavouci (brrr), tak si film odpustím, ale takhle jsem se nemohla dočkat. Je to sice poněkud zvláštní, že se o tom zmiňuji u žánru horor, ale čekala jsem víc legrace, přesto nejsem vůbec zklamaná. Úvod, kdy hbití zabijáci prozkoumávají terén, je vážně parádní. Počůraný had, který se blíže ( dalo by se říci intimně) seznamuje se zdrojem mokra (onen muž zřejmě o orální kontakt nestojí a tak se zuřivě brání). Žena, co zažívá blažené pocity z něčeho hebkého pod svými šaty a zatím netuší, že si na prsou hřeje zmiji (zmije to tedy není pšt.) atd. atd. A co se obsazení týče, musím pochválit snad všechna pestrobarevná háďátka. Ať už ty v rolích zmijovitých a chřestýšovitých (usuzuji tedy podle placatých hlaviček a štěrbinovitých očiček, protože zbarvení je poněkud matoucí), která jsou odzbrojujícím způsobem zábavná ( jejich nepravděpodobné reakce přisuzuji záměru režiséra, nikoliv špatným hereckým výkonům). Pochvalu zaslouží i impozantní kobry a jako vždy elegantní, i když jedu prosté, korálovky. Ostatní herci :- ))) jsou podružní, snad jen ta Julianna.Margulies má, od odchodu z ER, kolem sebe konečně zase lidi v ohrožení života. A prča to fakt (Fuck) je, pokud ovšem nemáte fobii z hadů. Potom nedoporučuji !!!

Rory je živel, který rozčeří stojaté vody nejen ústavu, ale především vtrhne do odevzdaného přežívání Michaela. Jeden ač je celkově ochrnutý (až na dva prsty pravé ruky) se nechce vzdát normálního života a ten druhý ( po mozkové mrtvici) ani netuší, že je i svět mimo ústav. Příběh dvou rozdílných kluků, kteří by se bez svých handicapů pravděpodobně nikdy nepotkali a kdyby potkali… nerozuměli by si. Ale teď si vymohli šanci společně se pokusit o určitou soběstačnost. „ Inside I´m Dancing“ není film o smutném údělu postižených, je to o touze žít se všemi úskalími co to obnáší. A je jich mnohem víc než si my - co pro nás není problém ustrojit se, vyčistit si zuby a třeba jen promluvit tak aby nám někdo rozuměl ( nemyslím tím - chápal nás) dokážeme představit. P.S. Za smutné ovšem považuji to, že film z roku 2004 vidělo (hodnotilo) k dnešnímu dni 01.10.06 ( včetně mě) 13 lidí !!!

Honosný anglický venkov a v něm zapomnětlivá manželka nudící se s tím svým starým mrzounem. A konečně nečekané vzrušení v podobě nového souseda, které všem zpestří poklidný život. … „Žádný život není dokonalý, i když tak může vypadat. Tajemství a nespokojenost leží skryty pod tím nejhladším povrchem. V tomto ohledu, stejně jako v mnoha jiných, byl můj život úplně stejný.“. Kromě perfektních zahrad, pudingů, kriketu a šlechtických sídel je to především zajímavá studie charakterů, změn postojů a „morálního“ přístupu k jedné tragické autonehodě, když přibývají informace a vše se komplikuje. P.S. info je poněkud zavádějící.

…. „ Po té, co padla Berlínská zeď se válka změnila. Už nikdy nebude národ proti národu, ale lidé proti lidem. Namísto vyspělých zbraní... pušky a mačety. James Nachtwey, nejproslulejší světový fotograf, zachytil tyto nové konflikty a oběti způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.“ Velice působivý dokument o tom, kolik smutku, zoufalství, bolesti a bídy se dá vyjádřit fotografií, pokud fotoaparát drží muž jako je James. Muž, který si sám klade otázky …. „Vydělávám si utrpením jiných lidí? Bylo jejich utrpení a bída ... můj žebřík k úspěchu? Využívám lidi? Jsem upír s fotoaparátem?" Muž jehož snímky jsme viděli, jenom jsme možná neznali jeho jméno. Ale já ho už nezapomenu. 5* a bez váhání.

Podivné předměstí obývané ještě podivnějšími lidmi, kteří jsou navíc naprosto lhostejní ke všemu, co se kolem nich děje. Městečko, kde mládež nemusí dospělým lhát, protože ti jsou tak zahledění sami do sebe, že nic a nikoho nevnímají. Jsou i tak ohleduplní, že ani nekontrolují a tím pádem ani nepostrádají vlastní děti. A tady žije Dean a žil i jeho jediný kamarád. „Troy dodával dobrou náladu pilulkami všem dětem. Ano, takhle bylo štěstí rozprostřeno všude kolem. Život už nemohl být báječnější.“ …. Než se Troy oběsil. Absurdita dnešního světa podpořená značnou dávkou cynismu a k tomu skvělá herecká sestava. Rozhodně pozoruhodná kombinace.

Britský voják Richard Sharp (Seanovi to v uniformě opravdu sluší ) je hrdinou mnoha dobrodružných příběhů z období napoleonských válek. Viděla jsem tedy jenom „Sharpe ´s Sword“ a knihy Bernarda Cornwella jsem nečetla, ale předpokládám, že jsou si podobné. Jde v nich hlavně o čest, statečnost, ale je v nich samozřejmě i láska. Tentokrát má Sharp proti sobě špióna, po svém boku zachráněnou dívku, ale i zrádce ve vlastních řadách. Na televizní seriál to není vůbec špatné, ale já vždycky měla slabost pro Napoleona, takže jsem fandila druhé straně :-).

Film začíná rozhovorem otce a syna, ve kterém se syn přizná, že si přál jeho smrt a dokonce uvažoval, že ho zabije sám a pokračuje vzpomínkami z dětství. Na příchody opilého otce, na panický strach z něj, na to jak se za něj styděl. …. „Pamatuji si jenom tvoje pití a můj strach“. Vzpomínka na otce, který mu vykrádá prasátko, aby měl na panáka; na otce močícího sousedce na dveře; na ležícího ve vlastních zvratcích; na vánoce, kdy sekáčkem rozsekal stromeček apod. Filmu bohužel chybí alespoň kapka toho cynického humoru z „Dzien Swira“ bez kterého je to jen velmi bolestné drama. Možná to odlehčení měl dodat anděl strážný, ale pokud ano, tak to bylo sakra málo. A přestože oba moji rodiče jsou (a vždy byli) abstinenti, takže v tomto směru nemůžu mít ani žádné podvědomé trauma, nedívalo se mi na příběh alkoholika viděného dětskýma očima vůbec lehce. Do významů náboženských motivů (kříž, stigmata, trnová koruna, svatozář, ukřižování atd.), které se táhnou celým filmem se pouštět nebudu. Já neznaboh to chápu jako kříž v podobě závislosti, který rodina Adama nese a předává si ho z otce na syna, ale kdo ví?! 3 * jenom proto, že představitel dospělého Adamova syna na mě působil velmi vláčným a nepřirozeným dojmem (navíc, když mluvil, neotevíral pusu) jinak by to bylo za 4*.