Elyssea

Sympatickým postavám podráží nohy místy velmi slabý scénář, který ve vyžívá v repeticích. Ať jsou to sexuální scény mezi Agathou a jejím starým manželem, tlak královny na královské vnouče, či Jiřího léčba, všude, kde se scénář snaží o důraz působí únavně. Je totiž nadmíru jasné, že tvůrci neměli dostatek materiálu na tak přepálenou stopáž. Nejlépe to ukazuje čtvrtá epizoda, která se snaží vyplnit mezery tím, že používá mnoho scén z předchozích dílů pro časový rámec. Pátá epizoda se nesmyslně protahuje neexistující konflikt mezi Šarlotou a princeznou Augustou a přináší Agathin vztah s lordem Ledgerem. Přiznejme si, to stejné mohla prožít s Adolphusem. Jediný důvod, proč tam lord Ledger vůbec zastává významnější úlohu je, že tvůrci potřebovali oslí můstek k Violet Bridgertonové (née Ledgerové). Violet tam totiž vůbec být nemusela, ale tvůrci asi potřebovali někoho s příjmením Bridgerton. Výsledkem je zbytečná podzápletka, dějová hlušina a natažení stopáže. Nejzábavnější momenty tak mají na svědomí Augusta s Agathou a jejich rozpravy nad hruškovicí,a věrní sluhové Brimsley a Reynols. Obávám se ale, že zkrátit minisérii na polovinu, nic by se nestalo.

Patos a patriotismus vyhnaný do parodických výšin a půlhodinový úvodní masakr, ve kterém elitní americké jednotky nechápou koncept krytí, dávají jasně najevo, proč je Mike Banning jediný, kdo tuhle akci může zvládnout. Na rozdíl od ostatních agentů se nevrhá vstříc střelám, zatímco generál nechává sedm vrtulníků kroužit pod palbou a spadnout. Ale co chcete od vlády, která je ochotna vyměnit život amerického prezidenta za miliony jihokorejců. Pád Bílého domu je blbost, která se bere příliš vážně na to, aby byla zábavná. A bohužel tak o půlhodiny delší, než by bylo nutné.

Mišmaš devadesátkových a raně nultých teen klasik, který se dělá sofistikovanějším, než ve skutečnosti je. Hlavní hrdinka Drea je sezazená "včelí královna" a zároveň studentka na stipendiu, která se snaží zapadnout do světa über bohatých. Eleanora je über bohatá outsiderka, která se proti lidem typu Drea vymezuje. Jejich pomsty nejsou nijak sofistikované, svět téhle elitní střední školy je bizarní jen svou existencí, a závěrečný zvrat je vidět na míle daleko. Ale je to taky o řád jinde než běžné teen romantické komedie a to kvituji s povděkem. Málokde taky vidíte teen film, kde hlavní roli nehraje romance, ale přátelství dvou dívek. S přimhouřením oka u mě dobrý.

Po všech těch negativních recenzích jsem mile překvapená. Persuasion je moje nejoblíbenější austenovka a Dakota Johnson přehrává Sally Hawkins na všech frontách. Ačkoli si tvůrci posunuli charakter Anne úplně jinam (trochu zahořklá, víc asertivní, velmi současná), Dakota Johnson má charisma a energii na to, to utáhnout (když už z ní udělali spíše Lizzie Bennettovou). S obsazením bych byla téměř spokojena až na Cosmo Jarvise. Chybí mu hrdost a ve druhé polovině filmu nabírá až štěněcí výraz a to je pro mě horší, než Annino ironické popíjení. Adaptace je to po charakterové stránce velmi volná, konec je trochu překotný, ale nakonec je to vcelku milá a vtipná romantika. Náladu knihy ale hledejte... v knize. P.S. Nabízí se porovnání s Emmou. Ta měla taky slabého pana Knightleyho, nicméně i přes výraznou stylizace vezmu zavděk namalovanou Dakotou než krvácející Anyou.

Waititi se tentokrát neuhlídal a přebil obsah formou. Čtvrtý Thor působí spíš jako slepenec více či méně vtipných scén a epizod, které drží pohromadě jen motivace Christiana Balea dopřát svým dětem taky nějakou marvelovku a smysl pro humor Chrise Hemswortha. Zápletka je jinak totiž chaboučká, práce s emocemi slabá (nicméně slečna vedle mě se dojala, takže jsem jen možná příliš cynická), a Natalie Portman se sice očividně bavila víc než v prvních dvou dílech, ale chemii s Hemsworthem zkrátka nemají. Kde Ragnarok byl vítaným osvěžením s myšlenkou (rodina a koloniální základy Asgardu), <i>Láska jako hrom</i> hledí do budoucnosti k dětem a nutnosti se nebránit lásce, ale drolí se v místy infantilních vtipech a roztříštěnosti příběhu. Což je rozhodně škoda, zvlášť, když se marvelovkám stále daří přitáhnout prvotřídní herce.

Těžké zklamání. Gervais selhává na poli humoru a místo toho zkrátka jen provokuje. Hned na začátek spustí tirádu na tras* tématiku, která jeho kritiky jen utvrdí v tom, že je transfobní, ten zbytek se bude smát již dávno vyvráceným stereotypům. Jsou to konstatování a nikoli vtipy s pointou. Jeho vysvětlení tím, že v rámci rovnosti se strefuje do každého stejně, by bývalo obstálo pouze, pokud by nějaký vtip skutečně přednesl. Což se, bohužel, tentokrát nestalo. Když u jednoho ze svých vtipů, který přes smích má problém vůbec nějak slušně podat, sdělí publiku, že pointa za nic moc nestojí, má pravdu. Nestála. Do toho tu máme opět nějaké ty rasistické vtípky ("Ling, Ling"), ale zcela pravdivě Gervaisově předpovědi se na ně nikdo nesoustředí. To bude asi tím, že pro mnoho lidí bude těžké přestát úvodních 10 minut. Gervais má břitký jazyk a v poslední době mu jde spíše strefování se do pokrytectví různých celebrit. Jeho ironické poznámky na jeho "sídlo" a "menšinový status", že pomáhá spíše penězi než motlitbami, jsou přesné. Ale když už to vypadá, že se tenhle stand-up vzpamatuje, Gervais se opět odkloní ke kázání. Chápeme, omezování humoru není pěkné. "Woke" comedy není vtipná. To už je spíš asi záležitost vkusu a toho, co očekáváte. Gervaisovi se jistě dostane toho, po čem tak touží. Vyhrocených reakcí a dost možná i "cancellation". Netflixu nejspíše téhož. Což je zbytečné, protože tenhle unavený přednes stereotypních názorů jen ukazuje, že Gervais by se měl držet Zlatých glóbů a sitcomů. SuperNature je totiž ve své podstatě hrozná nuda.

Zajímavý pohled do světa marketingu módních značek. Abercrombie & Fitch vystavěli svou image na vysportovaných tělech mladých bílých Američanů, kteří hráli (americký) fotbal, randili s roztleskávačkou a hlavně nebyli bohatí příliš. Přiznávám, že "mall culture" je mi jako fenomén docela cizí, ale jak je vidět A&F se zkrátka trefili do toho správného nákupního období. Žádná průhledná výloha, ale jen obří fotky mladých mužů a případně jejich torza. Sen každého nadrženého teenagera a, jak v dokumentu zmiňují sami modelové, výsledek práce geniálního fotografa se zálibou v mladých modelech. Krásně je tu ilustrováno to, že vylučování už není cool, teď je trendem inkluzivita. Nemyslím si, že tenhle dokument funguje jako hlubší výpověď o americké psýché. Zaprvé tu nebyl snad ani jediný bílý zákazník, který by byl schopen říct, co pro něj ta značka znamenala (a tím se vynechala značná část konzumentů). Zadruhé některé producentské dotazy byly vyloženě přiblblé. Zatřetí mi tu velmi chybí nějaký z manažerů prodejny z daného období. Jak oni se cítili v takto nastavených podmínkách? A konečně, značka sice prošla změnou, ale její současná pozice se nereflektuje. Jsou stále na dně? Už se z něj vyhrabali? Celkově mi to přijde jako skvělý námět s nevyužitým potenciálem.

Soudní drama, které skvěle ilustruje to, proč se znásilnění u soudu tak strašně špatně prokazuje. Obzvlášť, jestli žena nejde na policii hned poté. Zde je totiž kauza vystavěna na tvrzení proti tvrzení. Interpretace stejných událostí dvěma různými lidmi, kteří si mohou situaci upravit k prospěchu svému. To, že na tom oběť v 99% vždycky tratí je, bohužel, už vedlejší. Působivá mi přišla i argumentace obhajoby, která pečlivě vystavěla vzorec chování v neprospěch Olivie. A i když se v soudní síni Michelle Dockery snaží hezky, ta psychologicky nejzajímavější část příběhu se odehrává v hlavě Sienny Miller. Přesvědčivě ztvárňuje nevděčnou roli politikovy manželky, na jejíhož muže se valí skandály, a ona mu musí být oporou anebo mu pohřbí kariéru. Zároveň ale skvěle ukazuje, jak jsou zamilovaní lidé schopni přehlížet nedostatky svého protějšku. Její až umanutá touha po pravdě mi přišla působivá. Rupert Friend je jako do sebe zahleděný politik naprosto přesvědčivý a snadno se dá chápat, proč je jeho postava tak populární a úspěšná. Jako negativum vnímám celou dějovou linku kolem Kate a oxfordskou minulost ústřední trojice. Osobně jsem si velmi přála, aby se nakonec ukázalo, že James Whitehouse je jenom pouhý slaboch a oportunista.

Čistý průměr. Jessica Chastain se na několik let dobrovolně zaškatulkovala v "silných" ženských hrdinkách, které se většinou charakterizují emočním chladem a nadprůměrným intelektem. Zde jsou to i pěsti. Těžko říct, nakolik to byla volba moudrá, nicméně její letošní oscarová výhra za úplně jiný žánr dává najevo, že je nejspíš na čase toho nechat. Chastain je totiž hraje v podstatě stejně a je to nuda. Nepřekvapivě ji tak zvládá přehrát Diane Kruger s Lupitou Nyong'o. Také je smůla to neustálé srovnávání s jinými dámskými týmovkami. 355 je alespoň originální film a nestaví na již existující franchíze, bylo by tedy fajn tomu dát příležitost. Akce je fajn, zápletka je přiměřeně bondovského typu (Zlaté oko?). Sebastian Stan dokáže ve vhodný okamžik přepnout do slizského módu, ale bohužel doplácí na svou parťačku. Jessicu mám ráda, tohle je možná její srdcový projekt, ale je na něm zkrátka nejslabším článkem.

Druhá série mi sedla mnohem víc než ta první. Dost možná je to tím, že nesympatická Daphne se konečně odporoučela. Ústřední dvojice má toho mnohem víc společného (vášnivé pohledy samozřejmě nechybí) a dostatek času je věnován i motivacím Anthonyho a Kate. V Anthonyho případě dostáváme i docela nehezký obrázek toho, jakým způsobem zdědil otcův titul. Samozřejmě je to stále červená knihovna, takže se všechno dusí a potlačuje do nejzašší chvíle, aby pak byly následky o to horší. Radost mi jako obvykle dělala matka Featheringtonová a Bridgertonová, Penelope si udržela svou cenu za toho nejhoršího pokrytce v celém seriálu. Jestli série 4 opravdu bude o ní a Colinovi, tak se opravdu děsím toho, co ti dva spolu předvedou. Colin je totiž extrémně nudný. Ráda jsem viděla po dlouhé době Ruperta Younga (Leon z Merlina). Ubylo i sexu, což jsem upřímně ke štěstí nikdy nepotřebovala, takže za sebe jsem s druhou sérií spokojená. Opatrně se těším na tu třetí.