marvan

Jako divák nepolíbený kultem seriálu jsem si stěží mohl vychutnat údajné sofistikované odkazy na mytologii Star Trek. Idiotské pseudofilozofování bylo natolik ubíjející, že jsem si vlastně zoufale přál smrt hlavních hrdinů, obzvlášť když ten řídký scénář hráli herci s patosem hodným shakespearovské látky. Jediný Cumberbach vnesl do své postavy nadhled a hravost, která k takovéhle popcornové zábavě patří. A také jsem si opět uvědomil, jak stále klesá mentální úroveň filmů. Tohle bylo tak na úrovni 12ti let.

Cianfrance dokáže vdechnout život i naprosto banálním situacím, bohužel není schopen napsat scénář, který by měl nějakou celkovou myšlenku a koncepci. V The Place Beyond the Pines míchá dohromady různé žánry a situace, které jednotlivě vyvolávají dojem, že o cosi jde, aby na konci divák konstatoval, že o něco zřejmě šlo, ale nikdo, včetně režiséra, vlastně neví o co.

Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent.

Špionážní retro s propracovanou psychologií postav.

Boalův scénář věcně popisuje události kolem dopadení Bin Ládina a Bigelow neméně věcně a řemeslně zručně scénář zfilmovala. Obávám se, že nic víc v tom není a jakékoli recenzentské meditace o procedurálním pohledu na výkon spravedlnosti se odehrávají pouze v hlavách recenzentů. Nezůčastněný pohled na věc nepovažuji v tomto případě za záměrný odstup, ale spíš neschopnost vidět za celou touhle procedurou víc než jen věci na první pohled patrné.

Radnor ve svém druhém filmu opět modeluje (a opět sám hraje) postavu chronického romantika. Feel good movie, trocha lží pro lepší pocit ze života.

Umírající mladý člověk, zoufale banální téma, přesto Dakota Fanning je tak skvělá, až jednoho mrazí.

Russell uspořádal výprodej svého tématu disfunkční rodiny. Vykalkulované, neupřímné a přeceňované.

Přijde mi, jako by se od Hanebných panchartů snažil Tarantino přesunout do dospělejší podoby, ale neví jak. Django se rozpadá víc než předchozí filmy, chybí tomu zcelující myšlenka. Jakoby se vytratila Tarantinova dřívější posedlost. Django je tak trochu prázdný škleb, ze kterého původní virilita z velké části vyprchala. Tarantino se pustil do boje s vlastním stínem.

Cítil jsem z toho nesnesitelnou arogantní namachrovanost a pozérství, typické pro francouzskou mentalitu.