marvan

Nihilismus je v současnosti tvůrčí metoda číslo 1, divím se jen, že diváci tuhle hru zatím neprohlédli a nadále oceňují dílka jako Hell On Wheels, která jen promíchávají kvanta špíny a klišé bez špetky invence. Platí tu jako všude jinde: je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. To co dokázal Millius s Římem a další jemu podobní ve stáji HBO, tihle epigonové jen do nekonečna rozmnělňují.

Tarsem Singh natočil pohádku, která by mohla být skvělým příspěvkem do předvánoční diskuze o úpadku české pohádky. Tahle komedie je vtipná, plná gagů a přitom neuvěřitelně propracovaná. Má všechny atributy, ke kterým se hlásí tragický kýčař Troška a přitom ukazuje, že kvůli zábavě není třeba snižovat mentální úroveň.

Seriál Hořící keř mi přijde podobně průlomový v náhledu na historii jako o čtyři roky starší film Pouta. Hořící keř je rozhodně lépe řemeslně zvládnutý, pokulhává však oproti Poutům v dramaturgii. Ty měli mnohem jasnější tah na branku v tom co chtěly sdělit. Hořícímu keři schází promyšlenější koncepce, spousta scén vyznívá do prázdna a postrádá smysl. Seriálu by jen prospělo, kdyby byl sestříhaný tak na dva díly.

Příběhy tří dvojic, jako vystřižené z nějaké přihlouplé intimní poradny časopisu pro dámy v přechodu. Spíš jen didaktická pomůcka s modelovými situacemi.

Podělat zajímavý příběh dokáže jak prostá neschopnost tak přemíra ambicí. U Madonny je to kombinace obojího. Její popová kariéra je odrazem kombinace sebedůvěry, agresivního marketingu a image těžící z minulosti. Stejně jako v popu i ve filmu se snaží Madonna vykrádat co se dá, s tím že ve filmu se orientuje podstaně hůř. Banální story nezakryje ani prolínání dvou příběhů a rádoby poetické dlouhé záběry. Pozoruhodné mi přišlo jen to, jak mizerně jdou Madonně mužské postavy, s minimem porozumění je vykresluje jako machistické hovada nebo schematicky jako naivy. U údajného sexsymbolu své doby zajímavý poznatek.

Typický představitel současného "nezávislého filmu", který je dnes z velké části mainstreamem. Kdyby takovýhle film vznikl u nás, byla by to událost. Přitom je to film s jednoduchým scénářem, několika málo postavami a celkově skromnými nároky. Něco takovéhodle by mohl natočit např. Bohdan Sláma, kdyby upustil od pseudofilozofování a naivního mystikaření. Český filmař má stále pocit, že když si stoupne za kameru, je jeho povinností sdělovat moudra. Nic proti tomu, bohužel je třeba si přiznat, že filmařů, kteří mají opravdu co sdělit bude vždy minimum a že většinu lidí z branže tvoří v lepším případě schopní profesionálové (ani tahle situace českému filmu zatím nehrozí) a těm nejvíc svědčí, když se drží témat v rozsahu svých schopností. Takže nakonec natočit takový ve výsledku jednoduchý film jako The Freebie není až tak jednoduché.

Noir film ve stylu Jima Thompsona, jehož předlohu se rok před tímto filmem pokoušel s neúspěchem natočit Winterbottom. Ten by si měl dát Friedkinův kousek povinně. Plejádě úchylných a primitivních postav z texaského buranova vévodí úchylně uhrančivý McConaughey v roli Joea. Na rozdíl od Winterbotttoma se Friedkin ubránil jednostrunnému nihilismu přesně dávkovaným humorem, obzvlášť ve skvěle vypointovaném finále.

Na Stalloneho filmech jsem si cenil jejich nepokryté a hrdě přiznané přitroublosti. První Expendables šli tvrdě na věc, bez potřeby okecávat a omlouvat svou touhu po krvi a násilí a dopřáli nám nefalšovaný kus primitivní zábavy. Dvojka zato spadá do dnešního hlavního proudu mainstremové zábavy, která se snaží pokrytecky zastírat tyhle primitivní kořeny zábavy a tak se tu polopatisticky psychologizuje, dojímá a žvaní, přestože divák netrpělivě čeká jen na to, kdy se ozve rázná střelba následovaná chlístanci krve.

Chloë Sevigny jako transsexuál odvádí výkon za hranicemi možností. V jejích gestech probleskuje jak klukovský tak ženský šarm a právě tahle matoucí hra s mužsko ženskou identitou jsou podstatou hry. Akční linie vytváří situace, ve kterých se divák i postavy seriálu musí vyrovnávat s tím, jak na hlavní hrdinku/hrdinu budou reagovat.

Anderson se dívá na svět očima přerostlého dítěte, kouzlo a specifičnost jeho filmů spočívá v tom, že se v něm všichni, včetně dospělých, chovají jako děti. Tohle a lehce čitelný autorský rukopis udělaly z Andersona kultovního tvůrce. Pro někoho je to dost, pro mě málo.