marvan

Scéna u horkého pramene je natočena způsobem, který podsouvá chování hrdinů homoerotický podtext. Dřív než má divák možnost si ujasnit svůj postoj, uhne kamera bokem. Čeho jsme to vlastně byli svědky? V tomhle je Reichardtová skvělá, každou situaci dokáže zcela převrátit a naznačit, že pod kulisou důvěrně známé všednosti se dějí velké věci.

Na jedné straně film velmi analytický a odtažitý, zároveň plný bolesti a krásy. Místy dosahuje téměř zenových kvalit.

Dílo tak dokonalé, že bude možná pro spoustu lidí až nevzrušivé.

Je vtipné sledovat reakce nad posledním Fincherovým filmem (ukázkově např. Jan Bušta http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/novinky/clanek.phtml?id=728820), které sáhodlouze a nepřesvědčivě argumentují, proč je poslední Fincherův film tak špatný, místo aby si připustili, že je prostě jen zklamal. Což je věc, která souvisí s jejich očekáváním, nikoli kvalitami filmu. Proč si myslím, že The Girl with the Dragon Tattoo jsou právě naopak dobrým filmem? Především se zde Fincher vrátil k tomu co umí nejlíp: k žánrovému filmu. Fincherova verze Larssonovy knihy je všech směrech lepším filmem než ten, který natočil před rokem Oplev. To byla jen ilustrace ke knižní předloze, zato Fincherův film žije zcela nezávisle. Má mnohem propracovanější scénářem a Lisbeth tentokrát nepůsobí jako švédská emo karikatura.

Jestli chce 20th Century Fox konkurovat HBO tímhle slepencem sentimentálních klišé v rádoby mystickém oparu, tak zřejmě stále ještě nepochopili, že svět a jeho diváci se za poslední roky dost změnili.

Kniha byla koncipována jako psychologický horor, zato film se zase snaží podat genezi mladého sociopata jako vážně pojatou sociální studii.

Víc než co jiného je z filmu cítit potřeba poměřovat se se svými americkými vzory a tvůrčí bezradnost zastíraná formální namachrovaností. Celý film, od volby námětu až po zpracování, svědčí o ambicích i sebevědomí tvůrců, bohužel tu schází zdravá míra soudnosti. S očima upřenýma na velké vzory ztrácí tvůrci kontakt se svým dílem, takže jim pod rukama vzniklo něco odlišného, než si zřejmě sami představovali. Když při střelbě rukojmí spustí ženské chóry, zjevně inspirované Spielbergovým Mnichovem, jedná se už o čirý tvůrčí parazitizmus. Aby autoři měli vůbec šanci stvořit něco podobně silného, museli by na to jít stejně jako Spielberg: najít si téma, které je oslovuje (ne které jim slibuje získat pozornost) a začít budovat vše od základů, tedy od postav a jejich charakteristiky. Filmem Přepadení se tvůrci snaží rovnou postavit mrakodrap, aniž by se chtěli zdržovat základy. Více zde http://www.moviescreen.cz/recenze/765/l-assaut

Spielberg evokuje patos a sentiment kinematografie mezi světovými válkami: i z toho důvodu se děj filmu odehrává za první světové války, o druhé světové válce by se takový film natočit nedal, ta rozmetala tenhle druh pocitu lidské sounáležitosti na kusy. Jen mi není jasné, zda bude mít někdo kromě Mistra v dnešní době zájem takto sentimentálně vzpomínat.

Jsou Lourdy místem duchovního povznesení nebo jen prosperující manufakturou turistického ruchu? Katolický Disneyland a náboženství jako pouťová atrakce ve filmu, který Vatikán asi příliš nepotěší. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/764/lourdes

Tvorba Guse Van Santa by se dala označit jedním slovem: vkusné. Jenže není právě "vkusné" předpeklím kýče? Gus Van Sant na jednu stranu natočil snímky jako Slon, které splňují představu uměleckého snímku, na druhou stranu je zrovna tak autorem sentimentálního kýče Finding Forrester. Obě jsou to však spojité nádoby. Van Santova umělecká tvorba je stejně vypočítavá jako ta komerční, pouze cílí na odlišné koncové konzumenty.