marvan

Film je nepříjemný svým detailním pohledem na duševní pochody hrdinů v jejich nativním stavu, konfrontuje samorostlou "divošku" Rose s "civilizovanými" členy nové rodiny. Asi jako pohled na detaily fungování lidského těla se všemi těmi drobnými nechutnostmi, objevujícími se až při bližším pohledu. Zároveň lze brát postavu Day-Lewisova zestárlého hipíka jako představitele éry květinových dětí, na kterém lze pochopit důvody, proč skončily 60. léta takovým fiaskem mnohem lépe, než u mnohem ambicióznějších filmů zabývajících se tímto tématem v prvním plánu.

Trier je v současné kinematografii ojedinělým zjevem odkazující na autorský film 60. let, včetně jeho existencialistického ladění (fascinující záběr lišky pronášející: "Chaos vládne"). A tak si občas říkám, jestli předchozí slabost festivalových porot pro Triera bylo důsledkem rozpoznání filmového génia, nebo spíš odrazem staromilského vkusu starých páprdů, nostalgicky tesknících po mystických šedesátkách. Trier je natolik inteligentní, erudovaný a talentovaný režisér, že jen málokdo je s ním schopen (a ochoten) vést rovnocenný dialog. Proto většina reakcí na jeho filmy spadá do kategorie naprostého odmítnutí nebo nadšeného přijetí. Nejdůležitější při sledování jeho filmů je nepodlehnout jim. Mé osobní výhrady k Antikristovi nesměřují vůči formě, která je bez nadsázky dokonalá (úvodní titulky s nápisem Antichrist si dovedu představit jako regulérní obraz v galerii), ani vůči důsledně realizovanému konceptu, ale vůči samotnému obsahu. Film nedává divákovi šanci dospět na základě viděného k vlastnímu názoru, ale bez dalšího mu podsouvá závěry vlastní. Příběh otevírá "poetická" scéna připomínající přestylizované reklamy (konzum s "duchovním přesahem"), včetně uhlazeně fotogenické smrti dítěte. Následné vyrovnávání se páru s tragickou nehodou už se nese v střízlivě DOGMAtickém duchu, aby v závěrečné exploatační scéně naservíroval misogynní pohled na ženu, k jehož oprávněnosti nenacházím v předchozím ději spojitost. Podstatný podíl na výsledném dojmu z filmu má i herečka Gainsbourgová, jejíž tvrdý fyzický zjev považuji za příliš určující a nezbývá než litovat, že se role neujala původně zamýšlená Eva Greenová. Chápu také, že film tolik uživatelů nadchnul. Jak jinak, pohled do temnoty je vždy fascinující. U Antikrista, obávám se, je patrná snaha udělat z dílčí negativní zkušenosti obecně sdílenou pravdu. Není divu, že tím film vyvolal odpor. Diskuze zjednodušující averzi vůči Antikristovi na odpor vůči explicitním scénám, se dle mého často jen snaží převést problém na úroveň, kde jsou tyto oprávněné výhrady šmahem odsouzeny jako zapšklé, ačkoli jim jde v mnoha případech úplně o něco jiného. Stavět se do pozice životem ošlehaného mudrce ironicky se šklebícího na pobouřené měšťáky je oblíbenou pózou rádobyznalců všeho. Na druhou stranu musím v souvislosti s Antikristem přiznat, že mě potěšil už samotný fakt, že v době diktátu "pozitivního myšlení", přijde někdo s takto propracovaným pohledem na temnou stránku přírody a ženy.

Svérázný ženský film, ženský jak tématem, tak poněkud chaotickou formou. Lehkým tónem vypráví o nelehkých věcech a v závěru přináší nakažlivý optimismus, aniž by opustil svůj střízlivý pohled. Už dlouho jsem nezažil při filmu ten pocit překvapení plynoucí z nemožnosti odhadnout další vývoj děje. Na mysli mě v souvislosti s tímto filmem vytanul jiný ženský film, české Tajemství, se kterým má podobné téma, hrdinku i mnoho styčných prvků v příběhu. Výsledek je přitom diametrálně odlišný a oba filmy krásně ilustrují, v čem je český film tak mizerný.

Autoři chtěli tímto filmem, dle svého vyjádření, analyzovat českého člověka a jeho povahu. Problém je, že neanalyzují ani tak českého člověka, jako spíš letitou představu českých filmařů o českém člověku, potažmo české vesnici. Ti lidé, které sledujeme, pochází z jakési vesničky mé střediskové, která přišla o všechen vtip. Pochopil jsem, co tím chtějí autoři vyjádřit, ale proč na těch pár plytkých postřehů potřebují 100 minut, vážně nevím. Přijde mi to jako slibné studentské cvičení, aby si kluci vyzkoušeli jak se to dělá.

Klíčovou je pro mě postava Vlastimila Brodského, domívám se, že je to jakési Hrabalovo alter ego, dokonce i v jeho fysis je něco z autora. "Ach lidi, já jsem tak šťastnej, já jsem se narodil. Všechen ten žal, všechna ta zlost, všechno to shořelo ohněm, který mě očistil. Jsem šťasten, našel jsem se", říká v závěru a člověk se v první moment neubrání dojetí nad hrdinou, který odolal nátlaku doby nikoli způsobem přímo heroickým, ale pouhým vnitřním nesouhlasem. Je otázkou, jestli to filosofické vyrovnání nebylo jen nutností kryjící faktickou prohru, která v člověku zůstává a dál ho skrytě užírá. Domnívám se, že dopad této doby na lidské osudy byl mnohem surovější, než si stále připouštíme. Ten optimismus v závěru mi přijde jako ryze účelová iluze.

Režisér se pustil do látky, které evidentně neporozuměl a tak těžko čekat, že tomu bude rozumět divák. V tomto případě doporučuji sáhnout po Schlinkově knižní předloze, rovněž autora románu Předčítač, jehož úspěšná filmová podoba zřejmě vedla producenty k názoru, že půjde o sázku na jistotu. Schlink je záludný v tom, že píše jednoduše, ale o složitých věcech a velmi přesně váží význam slov (ostatně je to povoláním právník). Pouhým opisem děje knihy nelze vystihnout její obsah. Zdá se mi, že Eyre vůbec rád sahá po námětech, které přesahují jeho schopnosti (Iris, Zápisky o skandálu), pro které je spíš přítěží než přínosem.

Thriller určený především západnímu diváku, znalého tradice křesťanské víry, tedy nic pro českého diváka, patřícího dle statistik k nejzavilejším ateistům. Pro zmíněného západního diváka (amerického, v menší míře i evropského), vyrůstajícího v atmosféře kultury, kde se náboženské symboly proplétají s těmi státními, je to téma mnohem osobnější. Ve vrcholné scéně kněz vystoupá do nebe (byť ve vrtulníku), místa kde pobývá bůh, jak názorně připomene výbuch, který změní oblohu do podoby kopírující kýčovité církevní barvotisky... Na závěr zklame, když po vší té kontroverzi přijde status quo potvrzující smíření s církví, které zmaří naději na neotřelý popkulturní dialog s církevním tradicionalismem. Takže zbyvá jen ten thriller.

Krásně film ohodnotil moderátor Rádia 1 v rozhovoru s režisérkou. Ve snaze být milý a zároveň upřímný autorce řekl něco jako: "Chce to odvahu natočit film, jehož hrdinkou je taková nesympatická kráva!"

Ačkoli je film po formální stránce kombinací soudního dramatu a hororu, svůj obsah neopírá o žánrový kánon, ale o režisérovu erudici. Stejně jako v předchozím počinu - Hellraiser: Inferno - i zde je Derrickson spoluautorem scénáře. V Hellraiserovi povýšil filmové démony na jungovské archetypy a béčkový splatter na konflikt podvědomí. V The Exorcism of Emily Rose vychází ze skutečného příběhu posednutí, který víceméně rekonstruuje. Film přijal jako vysvětlení katolickou optiku exorcisty, tedy přiklonil se k jedné z existujících verzí. Škoda, že se nepokusil přijít s vlastní.

Ač je v informacích o filmu zdůrazněn fakt, že hlavním hrdinou je masový vrah, podstatou filmu není studie masového vraha, ale hra s pravidly kriminálního žánru. Konečný výsledek sráží určitá neucelenost filmu, některé nápady autoři nedotáhli do konce. Například postava vrahova alter ega v podání Hurta je efektně zahraná, ale při jejích promluvách s hrdinou není jasný přechod mezi tím co se odehrává v Costnerově hlavě a co v reálném světě. Ani závěrečná pointa s telefonátem vraha (pronásledovaný) policistce (pronásledovatel) nevyznívá tak silně, jak zřejmě tvůrci zamýšleli. Na to by musel být jejich vzájemný vztah lépe vybudován.