marvan

Thriller pro intouše. Mamet zde použil stejné postupy jako ve svém pozdějším počinu, filmu Redbelt, kzerý znovu resuscitoval žánr bojového filmu. Jako etablovaný divadelník píše Mamet především brilantní dialogy, ale rovněž jako režisér má svůj výrazný rukopis. Jeho přínos pro žánr spočívá v civilním a věcném ztvárnění žánrových klišé. Tato snaha by nebyla sama o sobě nijak objevná, vnášení realistických prvků do žánrových podívaných je dnes ve filmu všeobecný trend. Mamet však na rozdíl od svých kolegů nepřidává tyto prvky zvnějšku, ale zevnitř, skrze psychiku a motivace svých postav. V případě Spartana má důkladně nastudovánu situaci v tajných službách nejen z hlediska faktů, ale především z hlediska charakterů lidí, kteří v oboru pracují. Výsledkem je nadupaná akce místy připomínající policejní reality show. Hlavní role se suverénně zhostil Val Kilmer, který předvádí kreaci opravdového drsňáka. Tvrdí chlápci typu McClaina vedle něj vypadají jako fantazijní projekce gaučových povalečů.

Jako kdyby se zhulený Truffaut pokusil znovu natočit Americkou noc. Vtipné slovní přestřelky a bonmoty, za které by se nemusel stydět ani Oscar Wilde...

Mám rád texty Sama Sheperda, ovšem Wenders jako režisér se s nimi zcela spolehlivě míjí. Sheperdovi texty pracují s náznaky a úkolem inscenace takového textu je tedy uchopení i té nonverbální roviny, což vyžaduje určitý cit pro věc. A toho se Wendersovi prostě nedostává. Filmové ztvárnění se vyznačuje nejasností, kterou někteří neprávem nazývají atmosférou. Wendersova tvorba pro mě i nadále zůstává ukázkou omezeného snobismu.

Filmy Capote (2005) a Pochybná sláva (2006) nejen že líčí stejný příběh, ale dokonce i začínají a končí ve stejné chvíli. Pochybná sláva je mainstreamovější (a protivnou doslovností horší než Capote) a vztah spisovatele k mladému vrahovi líčí jako osudovou romanci. Capote klade důraz na temější stránky spisovatelovy osobnosti a není ani zdaleka tak laskavý. Přestože přišla Pochybná sláva do distribuce o rok později, není zbytečná a doplňuje příběh v rovině vztahu spisovatele k vrahovi. Film Capote byl ve svém pohledu střízlivě realistický, nepřipouštěl možnost ušlechtilejší motivace a vysvětloval tento vztah posedlostí umělce svým dílem. Při Pochybné slávě jsem si uvědomil, že v tom vztahu muselo jít o víc.

Tvrzení, že Cameron Avatarem předběhl svou dobu je značně diskutabilní. Z hlediska použitých technologií ano, ale např. z hlediska narativního nikoli. Zatímco Cameron čekal na nové technologie, filmový kánon se vyvíjel dál a tak nelze přehlédnout, že scénář Avatara byl napsán již v 90. letech. Současné žánrové filmy (Watchmen, Temný rytíř) prochází fází dospívání - kdysi přímočará zábava se dnes pokouší vyjadřovat k tématům donedávna vyhrazeným vážnému umění. Chybí v nich jednoznačná polarizace dobra a zla, šetří laciným optimismem. Přijde mi proto paradoxní přijít na jedné straně s nejnovějšími filmovými technologiemi a na straně druhé sabotovat výsledek zastaralým scénářem. Údajný myšlenkový obsah Avatara nelze brát vážně, evidentně slouží jen jako záminka k rozhýbání technologicky obdivuhodné hračky. Pokud by autoři opravdu chtěli i něco podstatného sdělit, museli by se svým sdělením začít pracovat už při psaní námětu scénáře. V případě Avatara je patrné, že ony "myšlenky" dorazily posléze. Snad měli tvůrci dojem, že když to stojí tolik peněz, námahy a času, je nezbytné do toho vrazit i nějaké to poselství (chyběl jen obligátní Miloš Frýba oznamující divákům, že film nastavuje zrcadlo). Paralely příběhu k válce ve Vietnamu a k historii původních obyvatel Ameriky působí jako polopatistická agitka o indiánech přebarvených namodro, proložená dementně patetickými výlevy ve stylu pokleslé spirituality new age.

Film připomíná zlyrizovaný "mokrý" sen nýmanda, který si zpackal život a nyní se alespoň ve svých představách snaží dojít pocitu satisfakce. Akceptovatelný je pro mě pouze začátek filmu, popisující rozpad jednoho vztahu a ztrátu životních jistot hlavního hrdiny. Poté co se postaví na nohy (příznačně nikoli vlastní zásluhou, ale díky náhodě), přichystá pomstu ženě, která se s ním rozvedla (ve filmu je naznačeno, že je to mrcha, ale s takovým blbem by se rozvedla každá rozumná žena). Tahle část je už výsledkem autorské svévole. Chápu, že v životě může náhoda sehrát občas podivuhodnou roli, ale je pro mě nemožné přijmout představu, že by něčí život mohla formovat pouze náhoda. Oblíbeným klišé tvůrců pokoušejících se o "umění" je postava outsidera, jehož dětská čistota má tvořit protiklad pokřiveným konformním hodnotám. V tomto případě se však tato postava stala nezáměrnou glorifikací loserovského parazita. Chcípák, zdá se, není až tak specificky českým objevem.

Filmová sociální studie - Malik je představitelem svého druhu, nikoli svébytným hrdinou a slouží tvůrcům k demonstraci zrodu jednoho zločince, který naplňuje předem očekávatelné sociální vzorce chování. Je nahlížen neosobně, zvnějšku, takže občasné snové scény z Malikovy cely, sdílené s jeho první obětí protiřečí celkovému analytickému odstupu filmu. Opravdové drama by vzniklo v případě, pokud by svou předurčenost hrdina porušil. Svět zločinu je banální, ale to už jsem věděl i před tímto filmem.

Film se pohybuje na pomezí filmu a paradokumentu, vzhledem k tomu, že zobrazuje příběh, jehož byla většina herců zároveň předobrazem. Silný pocit autenticity navozuje autor a představitel hlavní postavy učitele nesmlouvavě kritickým pohledem, který se nezastavil ani před vlastním selháním. A právě díky tomuto sebekritickému pohledu působí film tak naléhavým a upřímným dojemem.

Další ukázka Hanekeho tvůrčí metody mechanického naplňování předem stanovené teze a manipulování s divákem. Obtíž této metody spočívá ve faktu, že funguje pouze v případě, pokud ji použije originální intelekt, což Hanekeho případ není. Na rozdíl od jiného filmového manipulátora Triera jsou Hanekeho postřehy fádní a jednorozměrné. Jejich původ lze často vystopovat jak v psychoanalýze (Pianistka) tak v jiných humanitních disciplínách a dávají tušit, že Haneke své nápady spíše přejímá než generuje. Odtud si lze vysvětlit jejich občas toporně školometské podání. V tvůrčím procesu obecně nastává proces, kdy se prvotní promyšlený plán hroutí a dílo začne žít takříkajíc vlastním životem. Je to nejcennější část procesu a tvůrčí um spočívá ve schopnosti toho náležitě využít. V Hanekeho tvorbě nic takového najít nelze, vše je předem promyšleno a neodchylně naplněno. Takové teze jsou na straně filmových teoretiků vděčným předmětem verbalizace, zato na straně diváků pouze předmětem nesmírné nudy.

Některé detaily naznačují, že film měl být zřejmě něčím víc, než pouhou upírskou romancí, bohužel zůstávají neobjasněny. Naprostá většina zdejších uživatelů například nepochopila, že ta roztomilá upíří holčička je vlastně vykastrovaný chlapec (z nejasného záběru to nelze jednoznačně poznat, ale podle informací o knižní předloze je to tak), čímž se vysvětluje její dotaz, zdali by ji Oskar měl rád, i kdyby nebyla dívkou. Upíří "dívka" ve vší nevinnosti a bez výčitek zabíjí lidi pro potravu a ponouká Oskara, aby zrealizoval své představy o odplatě (a ta je v závěru notně krvavá). Takže ty nadšené výkřiky o romantice mi přijdou vážně trochu mimo, já bych to nazval spíš patologií. Pokud tu několikrát zaznělo přirovnání ke Stmívání, já bych tu viděl příbuznost spíš s Takovými normálními zabijáky.