marvan

Kritický osten sociálního dramatu byl olámaný inscenací v aseptických áčkových kulisách, kde jeho syrovost ztrácí jakoukoli výpovědní hodnotu. Další Půlnoční kovboj se tedy nekoná. Výsledkem je uhlazená romance, místy narušovaná neadekvátně naturalistickými momenty. Naprostým fiaskem je pak obsazení hlavní role talentuprostým Ashtonem Kutcherem, který se zde projevuje pouze afektovaně klátivou chůzí a unylými způsoby sebevědomého blba.

Banální teoretický konstrukt zabalený do akademické filmařiny. Moralista Haneke kyne svým pozdviženým prstem z intelektuálního nebe všem zvrhlíkům konzumujícím filmovou exploataci a rozhodl se je poučit následujícím způsobem: v první půlce filmu neinvenčně rozjetou exploataci naruší zcizovacími vstupy postav, které oslovují přímo diváka. Měli by ho tak dovést k poznání, že filmové násilí je vlastně inscenováno pro něj a nikoli pro agresory. Problém je, že po první zcizovací scéně ztrácí děj pro diváka věrohodnost a tak se Hanekeho klopotné moralizování míjí účinkem a může se stát pouze předmětem filmově-teoretického žvástu. Jeho konstrukt je výsledkem nijak oslnivých postřehů a především hrubého podcenění inteligence žánru exploatace a hororu. Pan Haneke si ve své povznesenosti neuvědomuje, že ony kritizované filmy jsou mnohem chytřejší, než se on domnívá a že jeho intelektuální převaha je tedy pouze domnělá.

Film je přenesením Shakespearova dramatu do současnosti a to včetně divadelně toporného jazyka (v případě Reevse podpořeného i toporným hereckým projevem) a bez jakéhokoli dalšího osobního vkladu. Pouze se tu parazituje na klasikovi. Místo předvedení vlastních autorových myšlenek se tu deklamují Georgovi verše a předpokládá se zřejmě, že to filmu dodá na hloubce a závažnosti. Je to jakýsi druh pseudoumělecké konformity, na kterou mám alergii v pokročilém stavu.

Povedené znovuvzkříšení žánru noir, který už z podstaty věci souzní se zahořklou francouzskou mentalitou. Další příběh nevinného, kterého semlely kola establishmentu. Původní název Pour Elle (Pro ni) je vševypovídající, tentokrát ovšem láska nepřenáší hory, ale vydá se cestou zločinu. Jak jinak, když jejím objektem je Diane Kruger.

Příběh viny a trestu odehrávající se v zapadlé německé vesničce neústí v žádné morální ponaučení naplňující lidská měřítka spravedlnosti, ale k rozuzlení mimo kategorie dobra a zla. V pozadí děje tepe přírodní rytmus smrti a zrození, kterému všechny postavy fatálně podléhají a přestože tragický závěr je vlastně výsledkem omylu, ukazuje se, že vše proběhlo podle jakéhosi vyššího plánu, kde motivace jednotlivých postav neměly žádný význam. Právě ženy, odvěké strážkyně přírodních tajemství, stojí v tomto filmu v popředí a jsou mnohem důkladněji vykresleny, než mužské postavy.

Toto umělecké selhání je pro mě nepříjemným z toho důvodu, že začínám pochybovat i o předešlých dílech autora a zpětně v něm hledám náznaky pozdějšího selhání. Kieslowskieho filmy mi kdysi zásluhou televize přinesly nový pohled i úlevné poznání, že člověk nemusí být nutně nenormální jen proto, že nedokáže obsáhnout svůj duševní svět optikou zhovadilostí servírovaných televizí koncem 80. let. O to smutnější a nesnesitelnější je pro mě pozdní setkání s jeho trilogií barev, z nichž hned ta první, Modrá, je kýčem pro mě nejnesnesitelnějšího druhu - předstírajícím cosi hluboké, ušlechtilé a můj ty smutku, dokonce i umělecké. Představuje onen typ produktu, který milují sváteční konzumenti umění, pro které jsou jinak artové filmy příliš náročné a nesrozumitelné. V případě filmu Modrá tito konzumenti s překvapením zjišťují, že je film nejen nenudí, ale že je jim dokonce blízký. Neboť pod vší tou intelektuální parádou tepe srdce kýče. Vše je tu krásně bezpečné a útěšné. Už samotný námět filmu, smrt velkého hudebního umělce, zavání čímsi podezřele vznosným a zároveň dokonale dutým. Současně není jasné, v čem že ta velikost umělce spočívala, když z faktických náznaků vyplývá, že to byl celkem obyčejný chlapík (v závěru zazní úryvek opusu tohoto umělce a opravdu zní spíš všedně než tajemně geniálně). Hlavní hrdinka, vdova po zmíněném géniovy, pak po celou dobu vznešeně trpí a s nepopiratelným gustem se sama v sobě hnípe. Absence hovna je tu absolutní. Všichni jsou tu samozřejmě dobře finančně zajištěni, přístup do tohoto světa mají pouze umělci, přemýšlivý či vzdělaní lidé. I ten žebrák na ulici vypadá, že má minimálně doktorát. Je to intelektuální nebe vzdálené všemu nízkému, laboratoř ve které probíhá přesně vyměřená chemická reakce ušlechtilých vášní. Nakonec by to mohlo být i celkem stravitelné, kdyby se vše nebalilo do silných pojmů a netvářilo se přepjatě tragicky. Tento film nenatočil Kieslowski-režisér, ale Kieslowski-instituce.

S odstupem času jsem si film opět pustil, tentokrát v tzv. director's cut a dávám jednu hvězdu dolů. Přidané scény (prostřihy ďábelské masky, krabí chůze a další "efekty") mi přišly natolik laciné a proti smyslu původního sestřihu, že jsem začal pátrat po původu těchto diskutabilních změn. Pravda je taková, že se nejedná o žádný director's cut, protože film byl už v roce 1973 sestříhán zcela dle autorova záměru. Současný sestřih byl vytvořen v roce 2000 až na nátlak producentů, kteří se při přepisu filmu na DVD snažili vyjít vstříct většinovému (ne)vkusu a nechali do filmu přidělat několik, dle jejich názoru, efektních scén. Krom toho filmový obraz zbavili syrové patiny a dodali mu tak uhlazenější kolorit (že jde opět proti duchu filmu je asi jasné). Friedkin údajně tento setřih nejprve odmítl a nakonec se se studiem dohodl na kompromisu: nejprve vyšlo DVD s jeho vlastním sestřihem, s původním obrazem a bez zvukových efektů. Teprve následně vyšlo DVD zcela nesmyslně označené jako director's cut. Zatímco Friedkinova verze se soustřeďuje na krizi víry otce Karrase, nová verze "more money's cut" klade důraz na scény s posedlou Regan. Člověk se pak nemůže divit, když se následně ve filmových rubrikách dočte, že The Exorcist je sice dobrý horor, ale holt už nám zestárnul, což je vidět i z toho, že je zdlouhavý a nářezové vymítání Regan se objeví až téměř ke konci filmu (viz. Šimon Šafránek). Problém je, že Friedkin netočil The Exorcist jako horor. Což uniklo i jeho pokračovatelům a proto jejich pokusy dopadly tak uboze.

Největším kladem filmu je fakt, že přes cílení na široké publikum se nesnaží být ani didaktický ani manipulativní. Už dopředu jsem se připravoval na to, že slibovaná rekonstrukce bude podána způsobem více čí méně sofistikovaně naznačujícím, že teroristé nemohou být ničím jiným než nemocnými, fanatickými či jinak pokřivenými bytostmi, se kterými můžeme pouze nadřazeně soucítit (jako např. Let číslo 93). Místo toho přišel svižně sestříhaný politický thriller, který se nesnaží ani poučovat, ani nepodává emocionální či intelektuální návnadu maskující pilulku korektnosti (jako např. Hotel Rwanda). Zvolil si naopak tu nejodvážnější cestu: umožnuje divákovi identifikaci s teroristy. Navzdory objektivnímu přístupu lze tušit, jaké jsou výchozí názory tvůrců. Těžiště vyprávění tvoří kultivovaný vyšetřovatel v podání Bruna Ganze, který rozumí pohnutkám teroristů a je jediným představitelem státu, který se k nim nestaví přezíravě a svými komentáři děj rámuje do uceleného pohledu. Na začátku jsme svědky demonstrace, kde policejní jednotky přihlížejí útoku přívrženců vládou protěžovaného diktátora na levicové demonstranty. A když konečně zasáhnou, tak proti pokojným demonstrantům. To je obrázek policejního německého státu začátkem 70. let. Rozčarování a hněv se následně přelijí do revolučních nálad a s rostoucí arogancí státní správy nepřipouštějící diskuzi, přerostou v teroristické akce. Příznačná je scéna únosu vysoce postaveného činitele - odmítnutí podřídit se požadavku teroristů není projevem odvahy, ale arogance moci nepřipouštějící si myšlenku, že by na něj opravdu mohli vystřelit. Přestože akce RAF nekončí teroristickým happy endem, z filmu pro mě osobně vyplývá, že smysl kupodivu měly. Po očistných krvavých lázních, je na konci filmu úvodní demostrace policejní zvůle méně pravděpodobná a arogance všemocného státu otřesena. Svým způsobem se nesly činy teroristů, když pomineme jejich levicovou rétoriku, v duchu nevyhnutelnosti. Ti rozlobení mladí lidé jakoby byli svou životní situací předurčeni udělat pro dějiny kus špinavé práce. Jejich jednání mělo smysl, i když zřejmě poněkud jiný, než si oni sami mysleli.

Oidipovská romantická komedie o věku, kdy jsme všichni byli tak trochu divní. Hallam Foe je něco mezi ošklivým kačátkem a Supermanem, který se rozhodl vykročit do života, který do té doby šmíroval pouze dalekohledem ze střechy. Pro Mckenzieho, doposud uznávaného spíše filmovými kritiky a artovými fandy, znamenal film úspěšné vykročení k širšímu publiku. Námětem i atmosférou mi hodně připomíná Steersova Igbyho.

Přestože je Markéta Lazarová označována za nejlepší český film, občas mi přijde, že postavení filmu připomíná svého času ironizovaný úspěch Pasternakova Doktora Živaga (míním tím knihu, nikoli film) - byl to bestseller který každý chválil, ale téměř nikdo ho nečetl. Podobný osud má i Markéta Lazarová, všeobecně vzbuzuje respekt, ale shlédnout ho celý platí za nadlidský výkon. Myslím, že je to pochopitelné, pokud si člověk uvědomí, že Vláčil byl především tvůrce komorních dramat. Chybí tu objektivizující pasáže, které by pomohly zasadit postavy do širšího rámce a poskytly divákovi určitý odstup. Vtipným postřehem pro filmového fanouška je nakonec fakt, že jediným nosičem, na kterém lze nejlepší český film všech dob získat, je DVD britské (!) společnosti Second Run. České vydání jednoduše neexistuje. No, hlavně že už máme kompletního Majora Zemana, že.