marvan

Zcela chápu důvody, proč se ten film tak nelíbil, je to pořád víc literatura než film a ty dvě a půl hodiny jsem se musel skrz film protrpět. Přesto to byla přínosná námaha, popis zrodu vztahu od erotického okouzlení po vznik pevného pouta byl prostý jakýchkoli klišé.

Attenborough nezaštítěný historickými reáliemi a obecně poplatnými moudry, se projevuje jako jalový kýčař.

Pokud se ve filmové branži už delší dobu mluví o nedostatku kvalitních scénářů, je odpověď po tomto seriálu nasnadě: dobří scénaristé teď píšou pro televizi. Po prvních deseti dílech dávám plný počet hvězd, excelentní experiment, který ani trochu nenudí, je tvůrčí a přitom přívětivý k divákovi. Skeptický tón, nezvyklý pro americký televizní pop, je dozvukem originálu, který je údajně ještě syrovější.

Pouhými náznaky Weir důsledně buduje mysteriózní amosféru, která graduje až do pocitu závrati.

Přestože je děj filmu umístěn do období protektorátu, zůstává naštěstí v obecné rovině, politika a "velké mezníky" historie tvoří jen nezbytnou žánrovou kulisu. Není těžké vžít se do pocitu hořkosti cesty postupného zaprodávání se, na které hrdina dospívá až na samotné dno. Jeho opožděné vzepření se není z druhu třeskutých morálních prozření, ale prostým konstatováním, že dál už to nejde. Oč nevzrušivější a lakoničtější je vyprávění, o to víc je působivější. Proto mi přišla nevěrohodná závěrečná pointa, která se proti smyslu předchozího děje snažila příběh dotlačit k divácky atraktivnější dramatické tečce.

Po tomto filmu by mohl Hřebejk propadnout oprávněnému pocitu méněcennosti. Díky Poutům ještě více vyniká jalovost Hřebejkovsko-Jarchovského midcultu, brnkajícího na tklivou notu aniž by kdy cokoli podstatného řekl, protože se tu vše odbývá povšechnými lidovými "moudry". V Poutech je reálný socialismus zobrazen jako celkový společenský marasmus, o to tísnivěji působí. Právě ta drobnokresba všednodenního socialistického žití k nepřežití je hlavní předností filmu. Je to tísnivý svět razšafného českého pantáty s rudou knížkou, jehož tupá omezenost zúžila svět na šedivý a nedýchatelný prostor. Pouta nám připomínají, že odpornost té doby nelze obsáhnout prostým výčtem faktů. Podstatnou byla ona potenciální hrozba, která se nad vším vznášela a evokovala všudypřítomný pocit bezmoci a strachu. Nevím o žádném díle v literatuře nebo filmu, které by se přiblížilo k tak přesnému ztvárnění té doby, o to obdivuhodnější je cesta, kterou scenárista Štindl (sorry, ale ten film stojí a padá s jeho scénářem) musel urazit. V rámci filmů reflektujících období normalizace Pouta dalece přečnívají všechny ostatní.

Bressonova asketická filmařina působí jako ozdravná detoxikační kůra na diváka unaveného současnými opulentními filmy, které se přemírou smyslových podnětů snaží strhnout na sebe pozornost. Bressonův střídmý obraz a zdrženlivý projev herců-modelů nechává maximální prostor divákově imaginaci.

Je to jeden z těch emocionálně vyděračských spektáklů, které většinové publikum miluje. Co ho povyšuje nad průměr je jednak nápadité zpracování a jednak scénaristické kličky, chytře zpochybňující nedospělé emoce v závěru. Režisér tak dostál dětinskému vkusu publika a zároveň si od nich udržel distanc.

Film o znuděných a povrchních lidech. Obsazení role hrdinky hvězdou filmů pro dospělé není pouze marketingovým tahákem. Osobnost Sashi Grey postrádá, typicky pro pracovnice pornoprůmyslu, výraz i emoce, cokoli osobního podmiňující intimitu. Celý film sledujeme její cestu skrz soukromí byznysmenů a celebrit, kteří věří, že intimita je jen další značkové zboží.

Místo vtažení do děje vyvolávají dlouhé a vyumělkované kamerové jízdy Muže z Londýna rušivý odstup mezi divákem a děním na plátně. Srovnávat kamerové jízdy z tohoto filmu s kamerovými jízdami Tarkovského, potažmo dělat z Tarra jeho nástupce, mi přijde jako hodně vratké tvrzení. Pro mě, pouze na základě tohoto Tarrova filmu, ani náhodou.