marvan

Režisérka se před projekcí filmu omlouvala, že jeho první půlka je pomalá, ale prý v té druhé se všechno zlepší. Kupodivu mě bavila právě ta první půlka, kdy se takříkajíc rozdávaly karty. Druhá půlka nečekaně upozadila doposud rozvíjené motivy a spolehla se na vršení schematických situací, bez výraznější souvztažnosti k předchozímu. Problém je dle mého v neschopnosti autorky skloubit požadavky filmového vyprávění s reálným předobrazem příběhu, z něhož film vycházel.

Vysloveně iritující byl závěr - setkání unylé princezny se svým fotogenickým princem. Jak se ukázalo, ten citlivý hoch s lookem odpovídajícím aktuálním módním trendům byl umělec, který svou rozervanou duši vyzpívával v trendy oblečku v trendy klubu před trendy mladými lidmi. Jen s obtížemi jsem překonával chuť šlápnout tomu jalovému pozérovi do ksichtu. Falešné jak zuby v hrnku s vodou na nočním stolku.

Vítěz Febiofestu 2010 je typický festival killer, ušlechtilá nuda poplatná obecným představám angažované tvorby. Jakoby společenská potřeba převážila nad ostatními filmovými a estetickými hledisky. Přijde mi to nefér, ale děje se to i na jiných festivalech (i v tomhle se tedy Febiofest přiblížil světu). Viděl jsem všech 13 soutěžních filmů a jsem si jistý, že tam byly zajímavější kousky.

Béčková verze Antikrista, společný mají i ten předpojatě mužský pohled na ženu. Na rozdíl od intelektuálního Antikrista tento film mluví převážně obrazem, nutno vidět na velkém plátně.

Jednoznačně největší utrpení na letošním Febiofestu. Tvůrci se prý snažili udělat film pro mladé. Pubertálně namachrovaná póza, která se snaží udělat z lokálního buranství démonické tragično alà Bronx. Formálně to vypadá jako homevideo, prokládané klipově bezduchým obrazovým balastem v rytmu hiphopu. Oproti těmhle velmi slabým momentům bylo ale ve filmu i několik geniálních scének, především ty kde figuroval Mafián a jeho dilinkoidní žena. Být celý film v tomhle duchu, byla by to pětihvězdičková satira.

Film použil narativní prvek známý z Buñuelových filmů (Přízrak svobody, Nenápadný půvab buržoazie), kdy se ve sledu kratičkých epizod stává vedlejší postava jedné epizody hlavní postavou té následující. Veškeré kouzlo snímku spočívá ve schopnosti tvůrců, s jakým vtipem přemostí jednu epizodu do druhé. Odhlédnuto od těchto narativních taškařic, se pak snímek snaží zařadit po bok módních koláží lidských příběhů, jako jsou Crash, Amorres Perros nebo Short Cuts. Smysl takovýchto koláží zdánlivě banalních příběhů spočívá v jejich vzájemném kontrastu, který má přinést divákovi prozření kvalitativně vyššího druhu. Což se v tomto případě nestalo a příběh končí bez kýženého rozuzlení, jakoby se možnosti tvůrců vyčerpali jen tím narativním experimentem. V kontextu výše zmíněných filmových koláží je tento snímek nepříliš povedeným pokusem o beztak poněkud vyčpělý žánr.

Feťácká verze Tibetské knihy mrtvých. Měl jsem s filmem místy dost velké problémy díky zažité představě, že umění by mělo být krásné a povznášející. Tenhle nemilosrdný, ale poučný, průtah kanálem je vším možným, jenom krásným ne. Už od stroboskopických titulků film uchvacoval geniálně zvládnutou formou - snímání okolí z perspektivy hrdiny doprovázené monologem s dutou ozvěnou, jakoby se ozýval přímo uvnitř hlavy. Noé se ubránil lacinému filosofování i sentimentálnímu dojímání, navzdory tématu nabízející exaltaci emocí (na rozdíl od Aronofského Fontány), jeho film je srdečný a vřelý asi jako pitva. Dění na plátně na mě působilo až fyzicky, v několikrát opakované čelní srážce auta s kamionem jsem měl pocit, jako bych v tom autě seděl a pokaždé jsem sebou trhnul dozadu při zvuku tříštěného skla. I když své dojmy stále ještě zpracovávám, prozatím je to můj nejzásadnější filmový zážitek letošního roku. P.S. Tak hromadný exodus diváků v průběhu promítání jsem dlouho v kině nezažil :) _____________________________8.5.2010 Po druhé projekci musím přidat i pár kritických připomínek. Především - ve druhé půlce film ztrácí dech, jakmile pomine prvotní okouzlení formou a odehrají se všechny podstatné body příběhu. Identické průlety nad městem od jednoho bodu do druhého, kdy se v podstatě již jen opakují a rozvíjí stále stejné scény by potřebovaly notně sestříhat. A nakonec mě zamrzela závěrečná scéna obřího penisu zabraného během soulože z pohledu uvnitř vagíny. To už je sebeparodie, je to naturalismus zcela jiného druhu, než např. srážka s kamionem. Zatímco havárie přináší pocit syrovosti, obří penis patří obrazem někam do kategorie naučně vědeckého filmu a shazuje předchozí atmosféru. Ani Noé se neubránil typicky francouzské a notně otravné potřebě šokovat za každou cenu.

Žensky senzitivní a zasněný film, věrně přibližuje ideál romantické lásky. Pokud nemáte rádi kostýmní dramata a lásku chápete jako zásun 3x týdně, tak na to prosím nekoukejte. Nebo alespoň následně nepište komentáře ve smyslu, že film je pomalý a příliš emotivní. Je to jako vytýkat akčnímu filmu, že je příliš rychlý a moc se v něm střílí....

Můj další favorit soutěžní sekce Febiofestu. Z filmové imprese ze života mladých Bulharů nakonec vychází jako dominantní vztah narkomana Itza a turecké dívky. Vadilo mi jen zbytečně efektní mapování pravicově extremistické činnosti postav (dokumentární záběry výtržnictví, střety s policií) a tezovitá snaha zarámovat výpověď do politických souvislostí. Naopak tam, kde film sleduje soukromé životy svých hrdinů je zcela suverénní.

Prozatím nejpříjemnější překvapení z třináctky soutěžních filmů letošního Febiofestu (2010). Film tematicky spadá do žánru bildungsromanu, navzdory jednoduchému ději a zápletce má slušný spád. Nepřehlédnutelný je výkon hlavní představitelky Holliday Grainger, který si svou živelností nezadá s oceňovaným výkonem Katie Jarvis ve Fish Tanku.