marvan

Ujetý hrdina a podivínští leč ryzí vesničané, jejichž chápavé reakce se nachází za hranicí uvěřitelnosti. To vše se snaží diváka přesvědčit, že sledují ten "pravý" život, ale pod touhle slupkou se skrývá jen kupa přeleštěných klišé. Nakonec největší zábavou bylo přemýšlet nad různými kdyby, kterým se režisér raději vyhnul.

V tomto filmu se zvláštním způsobem protnul film se skutečností v osobě Mickeyho Rourka. Příběh zkrachovalého stárnoucího wrestlera svým způsobem opisuje kariéru herce Rourka. Při pohledu na jeho vyžilé zestárlé tělo až zamrazí, nelze totiž rozpoznat, kde Rourke hraje a kde jen jednoduše ukazuje vlastní sešlost. Iluze skutečnosti je téměř 100%. Ve scénách ponížení a neúspěchu zřejmě ani nemusel použít Stanislavského metodu, protože v tom pocitu zcela evidentně dlouho žil.

Osobně by mi z tohoto filmu stačila sestříhaná verze, týkající se samotného případu dětského vraha, bez zarudlých očí oscarově usoužené Angeliny Jolie.

Dokonalý minimalismus, co se týče filmových prostředků, vlastně to spíš působí jako televizní inscenace nebo divadelní hra.

Filmy starouše Clinta ve mě pokaždé zanechají silný dojem, nejvíc tím, jak bere své filmy velmi osobně. To je dnes pro mainstreamového režiséra, svázaného marketingovými záměry a vysokými náklady, pomalu nemožné. Hodit tohle za hlavu může jen opravdový kovboj.

Danny Boyle je bezesporu jeden z nejschopnějších filmových řemeslníků současnosti a nyní se konečně dostal ke scénáři, na který čekal už od Trainspottingu. Chladnokrevný útok na divákovy city se nese v duchu popové estetiky MTV, která svou nablýskanou uhlazeností koresponduje s příběhem rámcovaným soutěží Chcete být milionářem a s nečekaným tanečním číslem v duchu Bollywoodu v závěru. Tyto popkulturní odkazy míří na širokou diváckou obec a především mladší diváky, kteří opět dostali "svůj" cool film. Musí to být síla, ale nesmí to bolet.

Pokud bych nějaký film označil jako 100% Hitchcocka, tak jednoznačně tenhle. Tady je všechno o čem točil celý život, pohromadě a bez příkras.

Politicky korektní čajíček s obvyklým ušlechtilým poselstvím, s odkazem na reálné události ve Rwandě. Holocaust je téma natolik složité, že se dle mého ani nemůže stát předmětem zjednodučující obecné diskuze, vše se tu zplošťuje černobílou optikou. Sladký (a laciný) je pocit morální převahy. Rozhodně si nemyslím, že by by bylo k natočení filmu třeba autorské odvahy, jak tu v jednom komentáři zaznělo.

Jak prohlásil Blake Edwards, původní scénář filmu byl jiný, než je ve výsledku film. S tím nutno bohužel souhlasit, taškařice na večírku a postava "japonce" Mickeyho Roonyho jsou zcela nepochybně Edwardsovým dílem. Ztratily by se v jeho obvyklých přitroublých komediích, tady vysloveně překáží. Naštěstí zbylo pořád dost z Capoteho novely a především Hepburnová, bez níž by film nebyl ani poloviční. Při pohledu na Edwardse skromně vyzdvihujícího své pomyslné zásluhy na kvalitách filmu jsem si vzpomněl na scénu životopisného filmu Petra Sellerse, kde mu nevybíravým způsobem sděluje, že slávu jeho filmů nezaložily jeho schopnosti, ale jeho herci. Možná to měl před natočením vzpomínkového medailonu Edwardsovi opět někdo připomenout.

Psychedelický westernový trip, nemyslitelný bez geniálního kytarového riffu Neila Younga.