marvan

Zúčtování generace, která podlehla volné lásce a levicové politice.

Titul navozuje falešný dojem, že jde o film pro dementy, ale oni tomu pouze dementi z české distribuce vymysleli nový název. Jedná se o Girl Fever režiséra Davise a tématicky navazuje na jeho předchozích 100 sladkých holek. Není divu, že film se nelíbil, jedná se o vytříbenou komedii, která v rámci teeneagerské komedie originálně cituje ze všech možných žánrových klišé. Pravda, oproti Sladkým holkám to občas sklouzne k doslovnosti a sentimentu, ale pro změnu tu dostal hrdina rovnoceného kamaráda-prasáka, tvořícího nezbytný kontrapunkt k jeho romantickým snahám. Obávám se ovšem, že pro ty, keří hledali ty žhavé tygřice, to muselo být zklamáním. A ty, kteří by film ocenili, by jistě ani nenapadlo hledat v kalných vodách filmu pro teenagery.

Nejsem si jistý, jestli by hodnocení filmu na ČSFD dopadlo tak kladně, kdyby nebylo spojeno se zaručeným jménem. Příběh se odehrává v malém časovém úseku, který je vyplněn banálními všednodeními úkony, na prostoru téměř divadelním. Formálně dílo vytříbené a nesmírně nudné, těžkopádné a zatížené symbolikou poplatné době vzniku. Bergmanův přístup je ryze technicistní: nejprve stvoří myšlenkový konstrukt, kterému se poté snaží vdechnout život. Tentokrát se mu homunkula oživit nepodařilo. Pokud film obsahuje nějaké závažnější sdělení než to, které si lze jednoduše přečíst na obalu DVD, tak mi zřejmě uniklo.

Mitchell patří mezi naivní věrozvěsty odkojené bohémskou (gay)subkulturou, která si zřejmě ještě nevšimla, že měšťáci proti kterým urputně bojuje, jsou dávno vyhynulý druh. Film poučuje, ačkoli nemá o čem, zaměňuje umělecké s výstředním a kryje tak svou myšlenkovou chudobu. V okouzlení nad sebou samým hrdina předvádí své okázalé trápení. Vrcholem trapnosti je ono velké finále s hudebím číslem, kde se bez uzardění zpívají banality "o životě".

Esence východoevropské trapnosti, tak jak ji pamětníci znají ze sovětských filmů. Ano, myslím ty otřesné opusy, které se pokoušely napodobit úspešná díla prohnilého kapitalistického západu a které obvykle bývaly svěřeny stranicky bezvadným filmovým eunuchům. Jediné co může zmást, je rok výroby. Jak mohla v roce 2003 vzniknout takováhle ptákovina? Parta ochotníků se potácí v hadrech po lese, deklamuje své repliky zpod rozcuchných nylonových vlasů a údajně drsným válečníkům visí přes opasky pivní mozoly. Zasmušilý výraz Daniela Olbrychského, jako by si celou dobu kladl otázku, jakým omylem do tohoto filmu zabloudil. Pro Kristovy rány, kdo je to Jerzy Hoffman? Snad polský Ed Wood?

Příběh se odehrává ve dvou liniích, z nichž jedna spěje k destrukci vztahů a ve druhé se nový vztah rodí. Dramatickou linku onoho destruktivního příběhu vytváří drobné neshody, které pomalu narůstají jako sněhová koule až do tragického finále. V protikladu k tomu stojí příběh rodícího se citu mladých lidí, jehož intimnost je podtržena vizuální neatraktivností obou hrdinů. Dospělé postavy příběhu jsou vesměs nesympatické, působí o to směšněji, oč sebevědoměji se chovají. Sympatie režiséra sklízí mládí pro jeho naději, kterou sebou nese. A až jeho hrdinové dospějí? Zřejmě se změní zase v ony dospělé postavy spějící k dramatickému konci, aby uvolnili místo nové naději. Jako v přírodě, která je zde v pozadí tušit a ve které se odehrávají vrcholné dramatické scény. Tak mě napadá: kdybych měl někomu vysvětlit, co je podle mě USA, pustil bych mu tenhle film.

Takováhle devastace kulturního dědictví si žádá pomstu bohů. Hrdinové z temného úsvitu dějin zde mluví jazykem neurotika, zmítajícího se na pohovce psychoanalytika. Pryč jsou plnokrevné postavy řeckého mýtu, nádherné ve své nekompromisní cestě za naplněným osudem. Achilleus, nedostižný hrdina z učebnic dějepisu je zde vykreslen coby metrosexuální rozmazlená superstar, která svůj volný čas dělí rovným dílem mezi solárko, bojiště a děvky. Zdá se, že Pittovi se jeho medialita zažrala natolik pod kůži, že i filmové role začíná brát jako osobní PR. Kdo by řekl, že pár let před tímto "opusem" zahrál geniálním způsobem v Podfu(c)ku? Opulentní výprava vypadá místy jako z papundeklu, kulisy zřejmě postavila stejná parta, která dala dohromady Kleopatru (tu s Taylorkou).

Přestože se příběh odehrává kdesi ve Švédsku, psyché jeho hrdinů je pevně ukotveno v ruské mentalitě, včetně mesianistických sklonů hlavní postavy. Pro mě zůstává Tarkovskij vrcholným mistrem filmového obrazu, který jako filmař nikdy neustrnul.

Potkat takovéhle dítě na ulici, tak zřejmě s křikem uteču. Abigail Breslinová, představitelka dětské role, je děsivější než Vetřelec. Dívat se na malé dítě, které mluví jazykem dospělých a s rutinní protřelostí používá jejich mimiku a gesta, je nesnesitelně perverzní. Hollywood je největším distributorem dětské pornografie.

Hlavním hrdinou je začínající spisovatel, ideální toť materiál pro intimní sondy, přesvědčivě ztvárněný Adamem Brodym. Méně šťastná byla volba Meg Ryanové. Citová vyděračka a osvědčená harcovnice romantickýh filmů sem přináší svůj po mnoho let vybrušovaný arzenál afektovaných grimas a nadbytečného šermování rukou. To vše v obvyklém sterilním prostředí amerického áčkového filmu, kde i psí hovno na ulici nese pečeť exkluzivního designu. Naštěstí ani americkému filmovému průmyslu se nepodařilo uhasit život, tepající v tomto příběhu.