Renfield

Na poměry islandského filmu je soužití Maríe a Ingvara až idylické. Farma funguje, úroda je rok od roku lepší, dalo by se říci, že jim nic nechybí. Přesto je z velmi intenzivní první kapitoly cítit prázdnota, kterou je třeba vyplnit ztělesněným štěstím. To se podaří, jenže tam kde přichází více mytologie, vytrácí se příběhová intenzita, což je rozhodně škoda. Právě tam se dalo přitlačit, jít na hranice hororu, když k tomu příběh doslova vybízí. Takové momenty se sice najdou, ale převážně se děj drží v rámci netradičního rodinného dramatu. Touha po mateřství je z něj cítit, za to k vyjádření skutečné mateřské lásky stačí stát pod oknem. Herci jsou výborní, přesto je tento moment pravé matky jedním z nejsilnějších. Hudba a kamera jsou však bez výhrad. U druhého zmíněného to snad na Islandu ani jinak nelze. Příroda a mytologie tu stále mají hlavní slovo. 65%

Nebýt Kevinovi profese, které k tomu, aby mohla být označena za ďábelskou, stačí několik vět a záběrů z prvního případu, byla by úvodní část až idylkou mladého zamilovaného páru. Ten je zde velmi dobře představen, přesně tak, aby se ihned po přesunu do New Yorku mohl stát figurkami, s nimiž se dál bude hrát. Tedy takhle, s nimiž si dál bude hrát jistý John Milton. New Yorské exteriéry filmu sednou, Andrzej Bartkowiak se v nich činí, čímž atmosféru filmu ještě prohlubuje. Podobně však fungují i interiéry, obzvlášť pokud jde o Miltonovu kancelář (nebo bydlení), ve finální scéně! Souhra Bartkowiak, Newton Howard a Pacino tady nebývale funguje. Obzvlášť Pacino, jenž byl dosud pouze lehce zvláštním šéfem, se zde stává skutečným ďáblem a já mám pocit, že bych si tento dlouhý vrchol klidně ještě nějakou dobu užíval, i když řekl vše podstatné... záchodový dovětek ani být nemusel. Ještě se vrátím k figurkám, více a více temný Keanu Reeves byl velmi fajn. Mary Ann v podání výborné Charlize Theron mi potom nejednou vnukla vzpomínku na Rosemary, nakonec nejen ona. 90%

Škoda, že se Hasse Ekman nedržel svého tajemstvím zahaleného hrdiny déle. Přemíra vysvětlování se zamotává sama do sebe a film postupně ztrácí na zajímavosti a hlavně atmosféře. Přitom ta byla v úvodu patřičně mysteriózní, podobně jako pan neznámý a jeho první sny. Alespoň ty jsou z velké části natočeny velmi slušně. 55%

Neuvěřitelný a filmově velmi nekompromisně pojatý příběh Tomka Komendy, jemuž žádné odškodné nemůže vynahradit to, co prožil. Za to tento film by mohl být alespoň částečnou satisfakcí a snad i poukázáním na možné podobné případy. V příběhu Tomka uzemní už scéna zatčení, po niž následuje vězení, které je emočním vrcholem filmu. Zřejmě, v tomto případě totiž těžko říct, celý jeho příběh podává Jan Holoubek opravdu nebývale autenticky (mnoha scénám pomůže i výborná hudba) a samozřejmě nezapomíná ani na rodinu a zavražděnou dívku. Přesto mi trošku chybí více času pro to opravdové vyšetřování, policista s prokurátory to vzali docela hopem. Vysvětleno bylo však vše podstatné z případu, jak ale dopadli všichni ti co tohle celé způsobili? A ještě věc z nejdůležitějších, výborný Piotr Trojan! 85%

Příběh je skládán, aby byl následně rozložen, čímž doslova ladí s nezapomenutelnými úvodními titulky. Něco podobného ve své hře prožívá i Nicholas Van Orton, hlavní to hrdina, který se tím hrdinou teprve musí stát. Jeho úvodní několika scénové představení příliš sympatií nevzbudí, naopak jasně ukáže, proč právě on potřebuje druh rekreace, který nabízí pouze CRS. Svou hru neprožívá sám, prožívá ji i divák, jenž si v postupné paranoie taktéž nemůže být ničím jistý. David Fincher umí vtáhnout do děje, navodit ty správné pocity. Krom dění třeba i kamerou, jenž má několik opravdu parádních záběrů a především ty pravé, tam teplé, tam zase velmi chladné odstíny. Převážně noční děj je navíc až nenápadně podbarven tichou a klidnou, současně však velmi znepokojivou hudbou Howarda Shora. Fincher má samozřejmě propracovanější hry s divákem, přesto mám právě tuhle Hru velmi rád. Částečně samozřejmě díky nádherně mysteriózní, výše popsané atmosféře, ale taktéž příběhu, k němuž mi sedne i často diskutovaný závěr. 90%

Dění mezi zajímavým úvodem a stejně tak dobrým závěrem, by nebylo vůbec špatné, kdyby netrpělo na příliš vysoké cíle tvůrců. Nemuselo se tolik řešit trauma z války, když v tomto případě je podstatně zajímavější kanibalský virus a jim nakažení. Gore je více než slušný, hlavně průstřel v závěrečné cestě kanalizací. Ale těchto detailů není mnoho, většinu času se dění snaží být dramatické. I když postava jménem Charlie Bukowski zřejmě úplnou náhodou nebude. 50%

Smůla, deprese, bezmoc, ale také nekončící boj, ať se to zdá být jakkoliv ztracené. Vše se odehrává tady a teď, Our Man nemá minulost, jediným malým vodítkem je úvod. Tohle cestu k němu samozřejmě neusnadní, ale Robert Redford hraje jak o život, nepotřebuje slova, když stačí oči, pohled... třeba ten z člunu na loď. Děj je prakticky nepřetržitě akční, takže samozřejmě přijdou i chvíle, u nichž je lepší příliš nepřemýšlet, těch ale naštěstí není mnoho. Díky výborné hudbě Alexe Eberta naopak vyčnívají momenty domnělého klidu, často ty nejsmutnější, až meditativně podbarvené. 75%

Říznější Bond jako v Casinu nebo Quantum mi sedl podstatně více a to jsem za Craigovu evoluční cestu rolí vlastně rád. Jeho lidštější verze agenta, který stárne a má své především prací způsobené problémy, byla v kombinaci s akcí fajn. Jenže to se nemuselo žehlit po Spectre, uzavírat každou důležitou postavu a bombasticky loučit. Navíc jeho osudovou byla Vesper v podání Evy Green, na kterou Léa Seydoux alespoň tady herecky zdaleka nemá. Daniel Craig se může snažit, jak chce, stejně jim tu zamilovanost nevěřím, za to mu plně věřím vzpomínání právě na Vesper. Z akční části jsem měl pocit, že tady může být Cary Joji Fukunaga konečně svůj. Každá z těchto scén je výborná, obzvlášť to platí pro Kubu, kde si zase musím rýpnout, protože Ana de Armas má charismatu na rozdávání. S Craigem jí to zdaleka nefungovalo pouze v kosení nepřátel, hned od převlékací scény mezi sebou měli takové to pravé jiskření, jenže zůstalo nevyužito. Podobně dopadl i Rami Malek se svým vrchním zahradníkem, ten byl zajímavý pouze tím, že měl vždy pevnou půdu pod nohama, dokonce i na údajně tajícím ledě. Do dobré bondovky nic neschází, naopak hodina přebývá. Aspoň jsem si zavzpomínal na Ramba s Armageddonem. 65%

Mission Impossible není jedinou agentskou sérií, která se v době Jasona Bournea inspirovala. Ani nejslavnější z agentů nemohl zůstat stranou a protože je to stále v mezích inspirace, je tomu tak dobře. Bondovky nikdy neměly lepší kameru, úvodní scéna ve které Marc Forster sází za sebe několikasekundové záběry auto, pedály, detail tváře a široká městská kompozice, doslova vhodí do akce. Podobně jako u výše zmíněné série zde funguje i parádní hudba Davida Arnolda, která zase žene Bondův Aston Martin kupředu. A děj se nezastaví, přestřelka v katakombách s prostřihy na detaily kopit koní, je skutečnou pastvou pro oči. Vývojem prošel i Bond, ten je tu více než kdy dřív strojem na zabíjení, což Daniel Craig zvládá výborně. O emoce ale samozřejmě nepřišel... Camille, ale především vzpomínky a "zařizování" kolem Vesper, nebo silná scéna s Mathisem, jsou toho důkazem. Zajímavě se jeví obsazení hlavního záporáka, vlastně též lehce "artové", na bondovku ne úplně typické jméno. Ovšem Mathieu Amalric pojal Dominica Greena správně slizce, nenápadně, přitom stále nebezpečně. Chápu, že tohle pojetí Bonda dost rozděluje, ale rozhodně patřím k té spokojené části, hodně spokojené. 85%

Chladný a málomluvný Bond, co neváhá na výstavě Bodies přidat jeden čerství exponát, se během několika scén dokáže proměnit v Bonda rodinného. Daniel Craig sice není "conneryovský typ", za to herecky je na tom zdaleka nejlépe ze všech předešlých Bondů, takže není problém mu tyhle proměny věřit, prožívat s ním. A podobně je na tom i fyzicky, což jednoduše vypadá dobře ve výborně natočených soubojích. Akční stránka je dle očekávání celkově fantastická (třeba potitulkový úvod), ale tím nejsilnějším je právě dění v Casinu Royale. Nervozitu, blafování, ale i vtip nepostrádá pokerový turnaj, ve kterém jde vlastně o vše. Kamera často v detailu na herecké trio Craig, Green, Mikkelsen, jenž se právě tady předvede nejvíce. Eva Green samozřejmě nepostrádá šarm, navíc působí velmi sebevědomě, inteligentně. Le Chiffre Madse Mikkelsena má "obyčejnější cíle", není nezničitelný, zároveň je z něj však cítit slizkost, nebezpečí, což nakonec potvrdí soukromá mučící dohra pokerového turnaje. A ještě dodatek, nejen že tu nechybí Vesper, on se tu i pije, konečně. 85%