Aiax

Hmm, tenhle film dlouho klame tělem, do tří čtvrtin jsem si spokojeně a v klidu užíval solidního politického thrilleru, přesně toho druhu, jaké mám rád - aktuální téma, skvělí herci (hvězdné obsazení hollywoodských celebrit drtivě přezářil policejní šéf Yigal Naor), kompetentní (i když ne zrovna dechberoucí) režie, áčková produkce. Zkrátka takový velmi slušný čtyřhvězdičkový film. Jenže pak přišel moment, který mě překvapil a který do té chvíle sice profesionálnímu a plnotučnému, ale přece jen trochu přímočarému a režisérsky nepříliš objevnému filmu s několika hluchými místy, přidal na grádách a já díky němu zvýšil na plné hodnocení. Pro příznivce žánru jeden z vůbec nejlepších kousků, pro ostaní rovněž velmi zajímavé. P.S. - jsou filmy, které nadchnou až po druhém shlédnutí; Rendition je ale pravý opak. Poprvé nadchl, podruhé už na pět hvězd není. Pořád jde ale o skvělou zábavu, dokonce i s posláním.

Tvůrci filmové adaptace I Am Legend chtěli v každém případě natočit velkorozpočtový blockbuster, jenže jim asi přišlo příliš žinantní rozšlehat přemýšlivou a široce respektovanou předlohu na další filmovou kaši o viru, co mění lidi na žravé příšery. A tak zůstali trčet v půli cesty. Já, legenda není ani bayovská adrenalinová jízda opuštěným New Yorkem (kromě úvodu, který patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl za hodně dlouhou dobu), ani hluboká výpověď o vině, samotě, sebeobětování a osudu posledních lidí na zemi. Will Smith je sice zvyklý, že film tahá sám, jenže tady je to až příliš doslova a pejsek s brazilskou kočičkou to nezachrání. Navíc žrouni jsou moc digitální, tempo kolísavé a vůbec, nemá to tu správnou příchuť masového blockbusteru, vážně nechápu, jak tohle mohlo po celém světě vydělat skoro půl miliardy dolarů. Jenže ona relativní osobitost Lawrencova snímku je taky důvodem, proč dávám alespoň tři hvězdičky, protože další obyčejný blábol o zombie viru bych už asi nestrávil. V Legendě přeci jen občas probleskne zajímavá myšlenka, originální pohled a hlavně - Lawrence vůbec není k zahození, na jeho další věci se docela těším. P. S. přečet jsem předlohu a srážím hvězdičku. Až po přečtení knížky se totiž ukáže, jak je hlavně ten konec blbý. Mimochodem se už nedivím, proč měl film v náboženské Americe takový úspěch.

Paul Thomas Anderson je nepochybně ojedinělým fenoménem na americké filmové scéně a jedním z těch tvůrců, kteří rozdělují své obecenstvo téměř "až na krev". Na jedné straně nekritičtí "festivaloví" obdivovatelé, na druhé znechucení konzervativní diváci. Toť dvě extrémní polohy. Osobně se řadím někam doprostřed. Magnolie mi přišla pozérská, nabubřelá, vypočítaná na efekt a festivalový úspěch, Opilí láskou mě naopak nadchli svou neokázalostí, drtivou originalitou a zvláštní poetikou. A zdá se, že čtvrtým Andersonovým celovečerákem se kyvadlo mého hodnocení znovu zhoupne na temnou stranu síly. PTA zde totiž, z mého pohledu, opět selhává v tomtéž, co se mi nelíbilo už v Magnolii. Opět přichází s velkolepým manifestem o stavu světa a lidské duše a opět se mu nedaří ani jedno. Navíc zatímco Magnolia dokázala vyplnit svou tříhodinovou stopáž alespoň zábavně, Až na krev se táááááááhne jako medová slina, znamenité a silné scény jsou tady jako siroty ve tmě, jako ostrůvky v oceánu předlouhých nepřerušovaných záběrů na někoho sedícího, ležícího či kamsi jdoucího bez jakékoli, či přinejmenším sporné, vypovídací hodnoty... Nevím, co je hlavní myšlenkou či posláním knižní předlohy, románu Uptona Sinclaira z roku 1927 Oil, a je docela dobře možné, že PTA se jí drží věrně, ale mně přijde jeho dílo jako dosti promarněná šance. Nejméně polovinu velmi nadějného a originálního vyprávění o počátcích těžby ropy v Americe zabírá nesčetněkrát viděná linie na motivy otec-syn, případně bratr-bratr, která má zřejmě ukázat, jak bohatství rozežírá duši, ale která tak činí neobjevně, příšerně repetitivně a na takového tvůrce jako Anderson až překvapivě prostoduše a která film přese snahu o epický rozměr a touhu něco sdělit sráží do vlažných nasládlých vod hollywoodského mainstreamu. Kdo se tedy na základě nadšených ohlasů těší na velkolepou fresku v kmotrovském stylu o dvou pilířích americké společnosti - náboženství a ropě - dočká se spíše komornějšího příběhu o tom, že ropní magnáti jsou bezcitní padouši a že honba za penězi je zlá zlá zlá. A kdo se těší na Andersonovu originalitu a rafinovanost, bude zřejmě zklamán, protože Anderson tuto myšlenku nepodává o mnoho rafinovaněji, než jak jsem ji právě napsal. Možná si teď leckdo říká, proč dávám takovému filmu celé tři hvězdičky, tak tedy - velmi nadějný myšlenkový potenciál (třebaže využitý tak na 20 %), několik skutečně fascinujících scén (kázání v kostele, hořící vrt, závěr) a oba hlavní protagonisté, skvělý Paul Dano a absolutně úchvatný Daniel Day-Lewis. Ten je už sám o sobě absolutní špičkou mezi americkými herci, takže si možná dovedete představit, jak to muselo dopadnout, když si jej vzal do parády režisér, který vládne téměř zázračnou schopností vykřesat skvělý výkon třeba i z borového pařezu (viz např. Cruise v Magnolii). To, co tady předvádí, se naprosto vymyká jakémukoli srovnání, letos je Day-Lewis zkrátka bezkonkurenčně nejlepší a pokud nedostane Oscara, tak už se akademici pomátli definitivně. Sečteno a podtrženo, Anderson pro mě zůstává režisérem múzou sice políbeným přímo francouzsky, leč poněkud kontroverzním v tom, co a jak svými snímky sděluje. Osobně bych byl mnohem raději, kdyby se držel "malých" filmů ve stylu Punch-Drunk Love a velkolepé epopeje přenechal tvůrcům, kterým narozdíl od něj proudí v žilách filmařská krev skupiny "Copolla/Scorsese pozitivní".

Jen lehce nadprůměrný zajateckotáborový thriller, který nepřináší nic moc nového, nedokáže překvapit a mě osobně ani přimět k tomu, abych cítil s osudy hrdinů sympatie větší než jen opravdu malé. Bale zde předvádí svůj další velice dobrý výkon, ale opět je tu někdo lepší, tentokrát jej zastiňuje znamenitý Steve Zahn. Chudák Bale, jde vidět, jak strašně moc chce, že dělá opravdu maximum, ale podle mého soudu do té vytoužené nejvyšší ligy Opravdových Pánů Herců nikdy nepostoupí. Jo abych nezapomněl, za upozornění stojí ještě hudba a ani Werner Herzog si v žádném případě nezaslouží kritiku. Jen do příště bych si, být jím, vybral zajímavější scénář.

David Cronenberg si natočil svou mafiánskou odyseu a nedopadlo to vůbec špatně. Nepatří sice do stejné režisérské ligy jako Scorsese nebo Copolla, ale zase nevypráví o mafii italské, nýbrž ruské, což je docela originální a osvěžující. Osobně mi nejvíc vadilo rozředění beztak nijak hustého mafiánského boršče poněkud přeslazenou rolí Naomi Watts, to skloubení David moc nezvládl a ty přechody z drsného prostředí vorov v zakoně do porodnice s růžovoučkým děťátkem občas drncají. Korunu pak tomu nasazuje scénka s plačícím Kirillem. Ale to všechno nejsou žádné velké masařky, spíš jen takové mírně přejezené octomilky, které se dají snadno odehnat. Z herců mě příjemně překvapil Mortensen, krásně tu šlo vidět, že i z průměrného vrozeného talentu jde s pomocí obrovské píle, pečlivé přípravy, soustředěnosti a schopného režiséra vykřesat velice dobrý výkon. Shrnutí - zatím asi nejlepší hollywoodský film o ruské mafii, ale upřímně řečeno nemyslím, že bude nemožné jej překonat.

Dokonale vybroušený a promyšlený filmový klenot, fungující snad na všech úrovních kinematografie - jednak jako parádní zábava, komorní psychologické drámo ve stylu 12 rozhněvaných mužů, napínavé jak malé trenky na velké prdeli, druhak jako skvělý exemplář jihoamerické filmařiny s perfektním zvládnutím všech stránek, od scénáře a režii až po výborné herce, treťjak jako znamenitá studie lidských charakterů, čtvrťjak jako znamenitá studie psychologických testů, které "assessují" lidské charaktery, a paterjak coby jedinečný podnět k zamyšlení nad tím, jací lidé jsou na ty nejvyšší manažerské posty vlastně nejžádanější, tzn. jaké povahy takto nastavený filtr nejspíše pouští dál. Možná že jsou v tomto skvělém filmu ještě další roviny, ale mně těchhle pět na udělení pěti hvězdiček bohatě stačí.

Dopisy jsou přesným opakem Vlajek našich otců i tam, kde to tvůrci jistě nezamýšleli. Zatímco Vlajky jsou podívanou nudnou, šedivou a neosobní, ale nabízejí zajímavé a v podobných filmech nevídané obecné poselství, Dopisy z Iwo Jimy si pouštějí diváka blíže k tělu a větším soustředěním na osobní prožitky několika postav dokáží mnohem lépe vtáhnout do děje. Na druhé straně však neobsahují snad ani miligram něčeho originálního, nového. Představení japonského přístupu k válce, oddanost císaři, ochota raději zemřít vlastní rukou, než se vzdát, to už tady bylo víckrát než Mrazík, a bohužel ani snaha zobrazit je jako "taky lidi" už dnes není ničím novým. Pohled z druhé strany tak sice nenudí tak strašně jako Vlajky, jenže je mnohem předvídatelnější a klišovitější a navíc nabízí ještě méně akce než ony, čímž se řadí spíše do kategorie válečných komorních dramat než bojových velkofilmů. Někteří tento film oslavují jako pozoruhodný protiválečný počin, já v něm však žádné takové výraznější poselství nenašel (pominu-li obecný fakt, že dnešní filmy válku již pochopitelně neglorifikují, čímž jsou protiválečné takňák apriori), stejně jako žádné jiné. Má sice jiné přednosti a nedostatky, ale v průměru mi vychází stejně jako Vlajky.

Clint si zaslouží potlesk za natočení velkovýpravného amerického filmu bez tradičně nesnesitelné dávky hurápatriotismu, v tomto směru, po stránce "myšlenkové" a "umělecké" jsou Vlajky pravým zázrakem - upřímné, poctivé, pravdivé a samozřejmě technicky brilantní. Selhávají však v tom, nač se kritici dívají většinou přezíravě - takový film musí být totiž i zábavný, což Vlajky nesplňují. Jsou příliš šedivé, pomalé, dýchavičné, v bojových scénách opatrné a poslední čtvrthodinku vyloženě nudné. Film takového střihu epizodka o vztyčování vlajky, jakkoli měla na průběh války značný vliv, zkrátka neutáhne, chybí výraznější scény, výraznější postavy (Barry Pepper sám nestačí), odvážnější režie, dynamičtější tempo. Králem moderního válečného velkofilmu tak stále zůstává jednooký Ryan.

Mistr rafinovaného popkornu natočil první film, za který jsem ochoten jej pochválit, a to rovnou před celou nastoupenou ČSFD. Zatímco jeho předchozí fláky mi přišly nechutně pozérské, podobné krajskému politikovi tvářícímu se jako předseda OSN, Zodiac je jeho prvním rovným, poctivým, obsahově plnokrevným filmem, ve kterém Fincher svým nesporným uměním jen frajersky nemachruje, nýbrž jej plně a pokorně odevzdává do služeb příběhu. A to se dá říci i o všech ostatních složkách filmu - scénář, hudba, herci, to vše do sebe dokonale zapadá a vytváří soustředěnou, stylovou a, navzdory tuně dialogů a neexistenci akčních sekvencí, napínavou podívanou (k čemuž jistě významně přispívá fakt, že příběh je založen na skutečných událostech). Z herců opět absolutně zazářil Mark Ruffalo, který musí být jedním z nejnedoceněnějších herců současného Hollywoodu. Sečteno a podtrženo, Zodiac je jednou z nejlepších detektivek posledních deseti let.

Slabé tři hvězdy, ale jen ze sympatie k Willu Ferrellovi. Ten však v Ledovém ostří ukazuje jen takový svůj zlatý standard, nic výjimečného, a příliš se nepředvedli ani ostatní členové tvůrčího týmu. Ledové ostří je mnohem ospalejší, umírněnější, normálnější a vůbec méně srandovní než nejlepší fratpackovské snímky jako Zprávař, Vybíjená, Starsky&Hutch nebo Zoolander, největší problém je asi v nízkotučném scénáři, který toho hercům ani režisérům moc nenabízí. No snad příště.