Arigato

Tleskám, smekám. Druhý díl neskutečně dobře těží z předchozího dílu a je stejně opojnou podívanou jako jednička, ne-li ještě lepší. Můj názor i tentokrát zůstává stejný, avšak nyní před sebou máme mnohem komplexnější příběh nabízející spoustu nových otázek a témat. Nicméně na příběh tentokrát nenahlížím jako na triumf, ale jako na tragédii – Paulova budoucnost je méně deterministická, potažmo i osud celého vesmíru (čehož jsem si ostatně všiml i v zabití Janise v předchozím díle), a tím pádem je "nevyhnutelný" začátek války plně vědomý. Namísto cesty tradičního hrdiny předurčeného ke spáse světa tedy sledujeme vzestup jednoho z nejzajímavějších antihrdinů vůbec. Jako dědic mocného rodu je vržen do neznámého světa, kde o nedlouho přijde o otce, o domov, a sám jen o vlásek unikne smrti. Později se stává spasitelem a právě status vyvoleného je zároveň jeho prokletím. Jenže jeho samotná existence je omyl, do toho slýchá všechna proroctví o tom, kým se má stát, a to vše v tak mladém věku. Paul se doslova utápí v očekávání druhých, a právě tady se pro něj jeho vize stávají čím dál skutečnější. Není to však osud, který sám chce, ale cítí se bezmocný. Pochybnosti ho sžírají zaživa a proto si vybírá tu vizi, ke které ho každý celý život směřuje, což je s Fremeny, zoufale toužících po svém spasiteli, dokonalý recept na katastrofu. Zatraceně se těším na ten třetí díl... Nechal jsem se příběhem trochu unést, což akorát dokazuje jeho vyzrálost. Mimochodem, všiml si někdo té zajímavé symboliky a využití barev? Oproti jedničce, kde většina záběrů z pouště nesla spíše světlejší a bledý nádech, značící něco nového a neznámého, je dvojka ze začátku laděna do mnohem zářivějších a sytějších barev, jako by celá Duna působila lákavějším a více přívětivým dojmem. A po zjištění svého původu začne poušť působit opět nehostinně, barvy jsou pobledlé a nyní mnohem tmavší. Černobílá sekvence z Giedi Prime má také své opodstatnění, jelikož černé slunce dokonale zrcadlí psychiku a smýšlení Harkonnenů a pomáhá eliminovat pocit jakéhokoliv soucitu. Celá scéna pak působí jak z jiného světa, což pro Giedi Prime tak nějak i platí... Perfektní sequel, Villeneuve je zkrátka vizionář a génius.

Villeneuvova Mona Lisa. Tohle je jeho magnum opus. Životní dílo definující nejen jeho tvorbu, ale i dost možná celou tuto generaci. Počátek něčeho ohromného, co ani nikdo neočekával. Dunu jsem zbožňoval už od útlého dětství, a proto mi pochopitelně udělalo nesmírnou radost její spojení s jedním z nejprogresivnějších režisérů novodobé tvorby a nejlepším filmovým skladatelem. Villeneuve má neuvěřitelný talent pro vytvoření originálního a zcela dechberoucího světa, který diváka naprosto pohltí, což se mu společně s Fraserem povedlo více než dokonale, a vznikl film, který jako kdyby byl stvořen pro kino. Celá ta opulentní podívaná je pak ještě umocněna Zimmerovo nádhernou hudbou, které se podařilo mě dostat do naprostého meditativního transu. Za excelentním audiovizuálem a maskami je pak rozehrána jedna ohromná politická partie intergalaktických rozměrů plná intrik a vyspělých témat, která dokáží diváka okamžitě namotat. Vše dovršuje neobyčejně vydařené obsazení. Timothée Chalamet je herecký talent a nebojím se říct, že by dokázal zahrát cokoliv. Ale nebylo to jenom o něm. Rebecca Ferguson byla geniální a i celá druhá polovina filmu nesoucí se ve znamení jejich společného putování pouští mě zkrátka bavila (skvělí byli samozřejmě i ostatní, ale vyjmenovat celý cast přeci jen nelze). Pokud bych měl na filmu něco vytknout, tak maximálně těch pár let mezi dalšími díly, protože čekání na ně bude velice těžké (a že jich může vydat hned na několik dekád). Kde mě Lynchova Duna neoslovila, tam si mě Villeneuve získal na plné čáře. Dokonalé, zcela podmanivé, bez chyby. Tato Duna je nejen velmi zdařilou adaptací, ale i stavebním kamenem a poctou filmové tvorbě. Ještě pořád si připadám, jako kdybych byl pod vlivem melanže.

Režijně velmi zdařilý snímek, jenž skvěle vystihuje rodinnou dynamiku, charaktery postav i vztahy mezi nimi, hlavně tedy díky celé řadě upřímných a často i emotivních dialogů. Saoirse parádní, Timothée mě taky bavil. I přes to všechno, ač nerad, musím hodnotit třemi, jelikož jsem si Hailee a Woodyho rok předtím užil o poznání víc.

Scénárista s nosem od kokainu zasedl na poslední chvíli k práci a snažil se dohnat to, co doposud celou dobu zameškával. Zápletka totiž vyjde tak na 20 minut nanejvýš a zbytek stopáže jsou buď mega cool party scény, jako kdyby den předtím Korine čuměl celý večer na MTV a inspiroval se tam, a nebo se všechny scény vesměs tak nějak opakují. A opakují se taky dialogy. Nejlíp všechny a klidně třikrát. Ale dobře, dalo by se přejít i to, jen kdyby byl film alespoň lépe vystavěn na hlavních postavách. Pomineme-li hezká těla v plavkách, všechny jsou víceméně irelevantní, o žádné nic moc nevíme, v nějakou chvíli se objeví, pak prostě jen tak zmizí a jejich dosavadní setrvání tam postrádalo jakýkoliv význam. Škoda, tak nějak jsem doufal, že Spring Breakers mě budou bavit.

První film Quentina Tarantina, kterému můžu s klidným svědomím udělit plný počet. Typicky osobitá režie a vynikající scénář. Kde si mě Pulp Fiction nezískalo, tak Panchartům jsem to sežral i s navijákem. Všechny dějové linky pro mě byly zcela relevantní, neskutečně dobře zpracované a všechny do jedné mě vyloženě bavily. Celý snímek je pak prostoupen řadou nápaditých vtipů, zajímavých odkazů a geniálně propracovaných detailů, o čemž nás s naprostou grácií může přesvědčit hned samotná úvodní scéna, která je bezpochyby jednou z nejlepších filmových scén vůbec. Účast tolika hereckých es už jen definitivně stvrzuje kvalitu celého filmu, jelikož výkony všech zúčastněných byla přímo radost sledovat. Největší předností je samozřejmě neokoukaný Christoph Waltz, který si ten Oscar svým bezchybným výkonem rozhodně zasloužil. Nebýt Tarantina, tak nejspíš dodnes hraje v menších německých a rakouských filmech, a většina diváků by ho nikdy ani nepoznala. Proto i jemu patří velký dík jak za Christopha, tak i za celý film.

Recenzí jedničky víceméně shrnuji i druhou část. Tentokrát ale pan mistr režisér dojíždí na snaze o kontroverznost za každou cenu a Nymfomanka se tak vytrácí v samotném tvůrcově egu. Závěr už ani není plivanec do tváře, to je vyloženě nechutný chrchel, který Lars von Trier flusne po pěti hodinách divákovi do tváře.

Nymfomanka mě vyloženě nudila (nikdy bych nevěřil, že takovou větu kdy řeknu). Kontroverzní filmy mi však zpravidla nevadí a respektuji každého, kdo se pokusí udělat cokoliv nevšedního a originálního. Ústřední téma je náročné, ale zato velmi vděčné (ostatně proti sexu pochopitelně nic nemám). Avšak Joe je otřesný člověk (a nikoli tím, že je nymfomanka) a nevím, čím si mě její počínání mělo získat (a opět, ani obecně nemám nic proti postavám tohoto typu). Všudypřítomné hledání metafor tam, kde nedávaly žádný smysl také nebylo nic pro mě, a ve finále ani pohoršen nijak nejsem (což si koneckonců myslím, že byl hlavní tvůrcův záměr). Podtrženo, i přes pár zajímavých momentů, za mě jde spíše jen o rádoby intelektuální chtěnou pózu a byť jsem rád, že jsem mohl dílko shlédnout, už se k němu vracet nejspíš nikdy nebudu.

Tak mi to nedalo a musel jsem si udělat vlastní obrázek i já. Opravdu jsem si zpočátku myslel, že nejnovější zpracování Malé mořské víly je pouhým anti-woke panákem, ale není tomu tak. Film sám o sobě by až tak špatný nebyl, ale jako remake je naprosto identický s animákem. Ve všem. A to včetně hudby a dokonce i dialogů. Žádný nový příspěvek nebo jakákoliv inovace, mimo tedy hraného zpracování a rasově košatějšího obsazení splňující novodobá měřítka. Co přesně tu mám tedy hodnotit? A to za necelých 400 milionů dolarů? Dobře, včetně marketingu, ale i tak mi čtvrt miliardy dolarů přijde sakra hodně. To je opravdu krok vedle. Ze strany Disney to na mě navíc působí jako naprostá lenost zpracovávat náměty exotických kultur a vymýšlet cokoliv nového. Ti pokračují v recyklaci starých příběhů s různorodým obsazením bez ohledu na to, jak dobří nebo vhodní herci pro danou roli jsou. Přitom právě tyto příběhy se v poslední době těší velké oblibě i mezi širokou veřejností – jmenovat jich pár, tak třeba Coco, Moana, Encanto a třeba i Kniha džunglí a další. V tomto případě navíc nikdo neřekne ani popel vůči obsazení. Naopak si myslím, že prosazením uniformity do těchto filmů by se zvedla naprosto stejná nevole, jako v případě tady chudáka Ariel. Plně rozumím záměru tvůrců, ale přesně tohle má ve finále pak opačný efekt, než jaký byl zamýšlen. A nebojím se říct, že recept na úspěch je popsán výše.

Jeden z nejosobitějších filmů vůbec. Rukopis A24 se prostě nezapře ani tady. Netypická Sandlerovo poloha v roli naprosto ztracené duše ocitající se ve zdánlivě bezvýchodné situaci nekonečného koloběhu lží, podvodů a lichvy. Vedle slušivého neo-noir nádechu je to však soundtrack jako dominantní prvek. Na první pohled nenápadný, časem však stále více rušivější. Někdy i natolik, jako by i dialogy byly jeho součástí. Za mě navíc velice promyšlený detail v propojení audiovizuálu synthovou hudbou, která jako by navozovala dojem nevšednosti a připomínala tak lesk samotných drahokamů. Netradiční zpracování neosloví každého a nízké hodnocení je pochopitelné. Někomu může všechen ten ruch a to, jak se všechny postavy přeřvávají, prostě drnkat na nervy, a duševní nepohoda zhoršující celkový dojem ze snímku je pouze přirozená reakce. Ale přenesete-li se přes to všechno, čeká váš možná jedna z nejvíce stresujících filmových zkušeností. Uncut Gems jsou zkrátka takovým velkým organizovaným chaosem. Tvůrci moc dobře věděli, proč tím vším diváka zahltit a jakékoliv jiné zpracování by nefungovalo tak dobře.

Originální film, který i přes svou atmosféru sedmdesátých let působí velice svěže a navíc poměrně rychle odsýpá. Právě atmosféra je navozena dokonale a díky tomu máte přinejmenším neustále zvláštní pocit. Což je ale tak víceméně vše. Late Night with the Devil totiž nejspíš nevyděsí nikoho, kdo už má pár hororů za sebou, ale rozhodně ho neurazí. Nebudu se zlobit za více takových snímků. Dastmalchian byl perfektní.