Zik2

Vcelku zábavná a dobře natočená pohádka o tom, jak se čtyři jugoslávští bouchači, kteří se kdysi chtěli navzájem ve válce pozabíjet (Srb, Chorvat, Bosňák a kosovský Albánec), po letech shledají, aby chránili pochod gayů a leseb proti stonásobné náckovské přesile. Zpočátku samozřejmě jako správní jugoši teplouše nesnášejí, ale pak přijdou na to, že tihle „pederi“ nejsou tak špatní, každému na potkání nestrkají něco do zadku, a ještě k tomu bojují za svoji parade se stejnou vervou, s jakou kdysi oni bojovali za svůj národ a náboženství. Nutno dodat, že jsou tihle buzíci brutálně přehnaní (šišlající hošánci jezdíci v růžovém autě), nicméně přesto (nebo právě proto) si člověk všechny postavy může oblíbit.

Pražští umělci přijeli do Indie dosáhnout nirvány, nebo aspoň zažít něco jiného. Pravda, některé záběry jsou opravdu zajímavé, dost podstatnou část stopáže ovšem zabírají poněkud ujeté komentáře, záběry sama sebe (mistři snídají, obědvají, večeří, chystají se na výlet, dohadují se, diskutují hroznou angličitnou s místními atp.). A s oproštěním se od západní civilizace a jejích hodnot zrovna neladí závěrečné vetření se k Richardovi Gerovi. Pro mě příště prosím trochu méně umělecký dokument, prosím.

Nejslabší Svěrák. Nudná duchařina s nesympatickými protagonisty, samozřejmě s výjimkou Zdeňka Svěráka. Poselství jsem myslím pochopil, ale že by mě nějak nakoplo...

„Rumuni mít problém, že oni se moc pomlouvat navzájem.“ „Když se vám to, pane Čen, nelíbí, tak tu nemusíte žít!“ První polovina filmu je vcelku dost nudná, ale vyplatí se ji přečkat a vidět tu druhou. Katastrofickou talk-show odněkud z prostoru mezi Bukureští a Černým mořem se totiž můžeme celkem dobře představit v našich poměrech, a to nejen onu výše zmíněnou hlášku. Jenom by možná u nás byla trochu naleštěnější.

Nemám rád „noblesu“, „lehkou duchaplnou konverzaci“ ani „lesk tanečních sálů“. Tento film je snad základním zdrojem glorifikace první republiky s její chudobou a politickou korupcí takových rozměrů, že by se Grossova vláda mohla učit. Příběh o zakázané lásce vysoké a vyšší střední třídy mě nedojme.

Studnice fascinujících postmoderních monologů, které cupují evropský způsob myšlení, založený na logice, parodují jazyk a jeho obvyklé fráze a objevují zcela netušené možnosti řeči! Zejména Jolanda překonává, ba zesměšňuje tzv. absurdní dramatiky dvacátého století v čele s Beckettem a ukazuje avantgardnímu umění nový, netušený směr. Intelektuální zážitek ne pro každého!

„Skrz díru tvého pláště vidím tvoji ješitnost.“ Myslel jem, že to bude dokument o přírodě, a zatím to je exhibice jedné dost nudné newyorské rodinky, z níž asi vůbec nejhorší je manželka, ničím výjimečná čtyřicetiletá žena, která ráda na kameru vypráví, jak hrozně je závislá na nakupování oblečení a koukání na televizi. Cokoliv, co hlavní protagonista dělá, neodůvodňuje ani tak tvrdými fakty, jako svými pocity („Recyklace plastů není tak dobrá, jak všichni říkají.“). Mnoho věcí je nelogických (rodina odmítá jezdit metrem, protože zanechává ekologickou stopu, zato vlakem jezdí), zcela nulového vlivu na životní prostředí se stejně nelze vyvarovat (voda, topení, provoz serveru, na kterém hostují svůj blog...). A pokud léta předtím žili tak, jak říkají (naplní velkou popelnici za čtyři dny!), je jeden rok s téměř nulovým vlivem jen vylepšení průměru. Troufnu si říct, že já jsem člověk ekologičtějí, ale netrpím potřebou to všem ukazovat na plátně. Dokumenty jako Food, Inc., Earthlings, Unconvenient Truth atp. jsou podle mě o dost užitečnější.

Tak to vidíte - kokainoví baroni nebo chcete-li kaubojové pozabíjeli na přelomu 70. a 80. let tisíce lidí, přivezli do USA drogy za hezkých pár miliard, a nakonec, pokud se teda nevyraždili navzájem, dostali pár let a teď v hezkých domech s nostalgickým úsměvem na tváři vzpomínají na to, jak to tehdá zamlada bylo super. A přizvaní odborníci, až na jednoho, se shodnou, že vlastně nebýt mafie, není tady takové hezké panorama, a jede se dál. Film sice ukáže člověku leccos z toho, co neznal, ale nemůžu se zbavit pocitu - a nemůžu ho akceptovat - že z těch grázlů dělá vlastně takové šikovné podnikatele, který jako jóó, děti zabíjet neměli, ale jinak prostě prodávali kokain jako jiný housky. A neberte to, děti, když ten soudní proces se dá nějak ošéfovat.

První polovina byla slibná, k vidění bylo spoustu „zákulisních“ či jiných neznámých videí (rozkošná byla scéna s chlápkem, co se ptal Bobošíkové, jestli jí může podepsat petici, když už podepsal Okamurovi, a nakonec prohlásil, že je komunista), ve druhé hodině už jenom přezvýkání dávno viděného (televizní debaty, záběry z volebních štábů, vyhlašování výsledků...). Dvě hodiny jsou na dokument hodně, a tento už v závěru plýtvá divákovým časem.

Neměli bychom být sentimentální a o ideologické sračce prohlásit, že je to sračka, a nedávat tři hvězdičky s odůvodněním „technicky je to dobrý“. Major Zeman není nic než totální brainwashing, který hraničí se směšností a na který mohl skočit snad jen člověk naprosto oddaný KSČ. Tímto není dotčeno moje „právo“ hodnotit pěti hvězdičkami Československý filmový týdeník. Ten byl totiž plánovitě točen jako propaganda, a propaganda je to výborná, navíc se zajímavými pohledy do minulosti. Major Zeman měl být detektivka, a musí tak být hodnocen. Detektivka je to mizerná a pohled do minulosti stejně není autentický.