Zik2

Banální námět (hloupí Američani z předměstí si jedou dokázat do Vegas, jací jsou frajeři) se podařilo výborně zpracovat. „Detektivní“ odkrývání ranního stavu pokoje a okolí hotelu (tygr v koupelně, ukradené policejní auto a matrace na střeše) je o dost zábavnější, než milión klasicky pojatých filmů o „frajerech“ na kalbě. Sice není rozuzlení až tak překvapivé, jako bylo řešení podobných stavů třeba v prvních sériích How I Met Your Mother, tady zato figurují o dost originálnější postavy (mezi nimiž vyniká čínský gaylord s již kultovní hláškou „It's funny because he's fat!“, a pak samozřejmě Mike Tyson). Aby se neřeklo, že jsme se byli jen nažrat popkornu a nic nám to nedalo, jsme svědky prozření a dospění podpantofláka Eda Helmse, který již odmítne snášet buzeraci despotické manželky a stává se sám sebou.

„Slušný člověk je vždy a za všech okolností sám.“ Všichni S/samotáři nakonec zjišťují, že se jim v samotě daří nejlépe, a že jim vlastně ostatní postavy veskrze nic trvale dobrého nepřinášejí. Jsou to samozřejmě lidi na okraji, extrémní, přehnaní, což ostatně velí umění (kdo by se díval na běžného úředníka z Hájů); ale pokládají nám otázku, zda sami někdy nejsme ostatním na obtíž, zda neměl pravdu Nietzsche, když tvrdil, že máme rádi jiné čistě ze sobeckých důvodů. Vůbec neříkám, že si myslím, že je to pravdu, ale za úvahu to stojí.

Co se týče Cohenových filmů, lépe už bylo. Už fakt, že je Diktátor hraný, zajišťuje, že se nemůže vyrovnat Boratovi, který čerpá z autentických reakcí nedobrovolných účinkujících. Je pravda, proto také dávám nadprůměrné hodnocení, že je i v Diktátorovi hodně vtipných scén (především závěrečný projev v OSN, tedy jeho první část). Některé scény jsou ale trapně dětinské a ničí půvab posouvání hranic v tom, že naprosto jakékoliv hranice boří - takže jaký vtip nás má ještě šokovat? Když si hlavní hrdinové podávali ruce ve vagině, byl v kině slyšet smích převážně mladších patnácti let. Aby ne.

Podivná smršť obrazů, ukončená z nějakého důvodu Bachovým preludiem v C-dur. Nevím, proč si filmaři poslední dobou myslí, že vyprávět příběh chronologicky je něco amatérského a že čím víc časovým skoků, tím víc Hollywood. Kromě toho poněkud plochý a jednostranný pohled na nikdy neustupující zachránkyni Spojeného království, bojující proti hordám zlých labouristů a s podrazáky ve vlastní partaji, kteří by se s nimi chtěli paktovat.

První polovina je vynikající, v druhé jsem si chvílemi připadal jako sám Charly, protože některé dějové zvraty byly poměrně špatně vysvětlené (nevím, zda to byl záměr). Také kvalitě filmu ubíraly poněkud jednoduché a schématické postavy - když se Charly stane géniem, visí u něj na zdi Guernica, periodická soustava prvků a on sám šíří neotřelé, v tu dobu značně rozšířené názory, zkrátka vidíme schéma intelektuála; vědci jsou chladní a ambiciózní atp. Naopak vysoce cením mj. vynikající herecké výkony.

Ukrajinští tvůrci si zkrátka vzali větší sousto, než dokázali sníst. Pokusit se narvat čtyřdílné veledílo české literaturu do 79 minut je opravdu vražedný nápad. Dobře, oblíbené vícedílné filmové zpracování Švejka s Rudolfem Hrušínským také není v žádném případě vyčerpávajícím převedením knihy do filmu, kdo ji nečetl, nemůže říct, že by Švejka znal; ale kdyby filmaři prostě snímek pojali jako ochutnávku v podobě několika kvalitně zpracovaných scének, nezlobil bych se. Problém je, že si absolutně nelámali hlavu s posloupností děje (poručík Dub se objevuje už v Praze, i když ve skutečnosti začíná až tuším v Budapešti, budějická anabáze je přesunuta na Halič), prostorovou orientací (Švejk psa nelovil na nábřeží), charakterem postav (poručíka Duba snad neviděli ani z rychlíku), ale především naprosto ignorovali reálie (snad jediný český nápis nebyl správně, chudákovi Bretschneiderovi udělali ve jméně tři hrubky -„Brettshnaider“; evidentně nikdo ze štábu v životě nebyl v římskokatolickém kostele atd. atd.). Kdo Švejka zná, je znechucen, kdo ho nezná, udělá si naprosto špatnou představu, že jsou Osudy taková česká crazy komedie typu Malérů pana účetního.

Musím začít s tím, co mě na filmu rozlítilo a co mě rušilo po celou dobu sledování. České titulky ke slovenštině? Jsme opravdu takoví pitomci? Co si o nás Slováci pomyslí? U první scény jsem je chápal, protože protagonistům nebylo moc dobře rozumět. Jenže když pokračovaly i u projevů starosty, vedené ve zcela zřetelné a spisovné slovenštině, obešla mě hrůza. A proč paní režisérka mluví československy? Věty typu: „Pán starosta, proč myslíte, že jsou ti lidé sami?“ (česká část věty je vymyšlená, bylo tam něco podobného) nesnáším. Téma je zajímavé, pro mě nejvíce ze sociologického hlediska - starosta Zemplínských Hamrů je brán, nebo se alespoň snaží být brán, jak nikoliv starosta jen v občanském smyslu, ale i jakýsi kmenový (bez urážky! - lepší přirovnání mě nenapadá) vůdce, patriarcha, soudce a ještě k tomu náboženský vůdce, který se stará o každou oblast života svých oveček; je jim otcem, který jim dohazuje partnery, radí jim, co dělat, kárá je za nevhodné chování a trestá je za něj (alkoholiky na večer nezval). Starostova veselá filosofická hlášení mi připomnělo doby, kdy ani na české vsi nebyl ještě obecní rozhlas tak suchý (filmové příklady: „americký akční film Spiderman“), zvláště vyvedené je hlášení, v němž po kázání o tíživosti samoty a o demografické krizi a poznamená, že zítra vyvezou popelnice. Bojím se, že kdybych v téhle vesnici v krásné části Slovenska žil, že bych s panem starostou moc nevycházel. Aspoň pokud bych se ve dvaceti neoženil.

Absence děje v Nebelovi vystihuje bezčasost konce osmdesátých let. Dlouhé záběry do obličejů, promluvy o ničem, čtení jízdního řádu, to vše ilustruje skutečně upřímně a bezprostředně pocit, že nic nemá cenu, již dávno se z života vytratila přirozenost, spontánnost, energie. Kdyby se Nebel nevyjadřoval jen v holých větách, patrně by mohl citovat Hamleta: „Vymknutá z kloubů, doba šílí // proč jsem se zrodil, abych napravil ji?“. Neustálé utahování kohoutku je kompulze, která má době vymknuté z kloubů alespoň trochu navrátit řád a člověku odpovědnost za svoje okolí. V souladu s existencialismem je Nebel člověk, který je už vytržen z jakýchkoliv historických souvislostí - počkat, neříkám nesmysl? Neproplétá se celým filmem Nebelova děsivá vzpomínka na odsun sudetských Němců? Ano. A tím pro Nebela dějiny končí. Hlášení o demonstraci na Václavském náměstí a slavnostní prezidentský slib Václava Havla, který vzbuzuje dojetí i ve mně, i když jsem tehdy nebyl na světě, vyznívají v pozadí a postavy jim věnují tolik pozornosti, co dříve závěrům XVI. sjezdu KSČ. Protože minulost se nevrátí, Dorothe také ne a Wachek bude i v novém režimu.

Jak nemám rád Novu, musím být spravedlivý a hodnotit celkem vysoko. Na Víkendu vás můžou srát stále stejné kýčovité průpovídky, stále stejný kýčovitý playlist a někteří otravní moderátoři. Dost možná vám to znechutí třeba hudbu z filmu Rekviem za sen. Jenže ty reportáže jsou, žel, docela zajímavé a člověk se na ně vydrží koukat, i když nechce. Tak široký záběr nemá v českém pozemním vysílání žádný jiný pořad. A je vyplněním snu komečních televizí, že nějaký pořad zaujme každého, od dělníka a základoškolsky vzdělané matky v domácnosti až po lékaře, právníka či divadelního kritika (chtěl jsem napsat „univerzitního profesora“, ale nemám žádný příklad univerzitního profesora, který se na to dívá, takže nechci být jednoduše usvědčen ze lži).

I ty, Česká televize? Že dávku instantních emocí lidu servírují Nova a Prima, to dovedu pochopit. Že se tak ponižuje instituce, kterou si všichni platíme z daní a která má být výkladní skříní našeho umění, vzdělávacím médiem a prostorem pro filmy, která komerční televize nedávají, protože se na ně nedívá 500 000 lidí, je smutné. Móda prožívání cizích emocí, která začíná u sledování babky Kropáčkové ze Šumperka, která hledá svou pubertální lásku, a končí u pravidelného facebookového truchlení za někoho, koho jsme vůbec neznali, se jako mor šíří i na veřejnoprávní média. Lid se potřebuje ujistit o vlastní morální převaze. Televize jim nebídne pocit vlastních morálních kvalit, naservírovaný do křesla za 50 minut. Oni by přeci takhle svoje dítě neopustili, oni by se přece takhle k vlastním rodičům nechovali. To sou neska lidi psi, co, mámo. Voni daj klidně děcko do kojeňáku. Aspoň že mý sme slušný lidi. A dej tam tu Novu, ať stihnem v suprstár ty magory z hvězdný pěchoty.