Zik2

Možná se tvůrci snažili vytvořit zajímavý kontrast rozumu a citu, ale kombinace Cílka s Fialovou je asi jako párek se šlehačkou. Cílek je vynikající geolog, koho nebaví perm a kambrium, nemá asi velkou šanci si jeho styl oblíbit. Květa Fialová ovšem rozumí Sněžce a Kozákovu jako koza petrželi a její hlášky o tom, že byla v minulém životě čarodějnicí pořad naprosto zabíjejí. Možná by se hodila do nějakého alternativního pořadu (o léčitelství, astrologii a tak podobně). V populárně vědeckém pořadu však působí opravdu brutálním dojmem. Ostatně mohli by se Češi naučit pravidlo, že dokumentarista nemá lézt do záběru. A rozhodně si nemá myslet, že jeho monumentalita přesahuje Říp a pořad krytý jako zeměpisný má být autobiografický.

Už název mě sere. Co to kurva je Česko Slovensko?

Když se řekne „Na stojáka“, hodně lidí si představí legendární scénku, kde Matonoha čte otevřený dopis KSČM. Pak existují ještě asi dvě ucházející, jenže ty jsou kapka v moři balastu. Na stojáka je většinou strašně nudné, herecky neobjevné a intelektuálně velmi unavené. Například Iva Pazderková jako blondýna je smutný důkaz, že se náš humor za posledních dvacet let silně propadl. Před dvaceti lety se lidé smáli Cimrmanovi, hercům jako Kaiserovi, Lábusovi, Wimmerovi. Cimrman již sepsal svůj dramatický kšaft a nemá, zdá se, dědice. Svěrákův a Smoljakův humor byl inteligentní, jintojaný, jemný. Na stojáka musí lidi nakopnout a všechno udělat jasně jako pro malé děti, aby to ti kuřáci v sále pochopili. Vrchol nevkusu je Knor, především jeho pokus o politickou satiru (Pohádka o třinácti důchodech). Panu Knorovi někdo zapomněl říct, že politická satira má být VTIPNÁ, ne křečovitě útočná a pateticky vzteklá.

Pořad pro skutečné historické fanatiky. Ne každého baví deset minut sledovat třeba dostihy či sjíždění Vltavy z konce 19. století, navíc doprovázené poněkud monotónním komentářem Karla Čáslavského. Nicméně filmové záběry jsou nesmírně cenné a práce s jejich přípravou je mimořádně užitečná činnost. Hledání ztraceného času není vhodné pro výuku dějepisu na druhém stupni ZŠ, je to však poklad pro dospělé a vyspělé zájemce o historii jakožto pro profesionální historiky či pro pamětníky.

Tenhle testosteronem přetékající film není rozhodně špatný, ale neřadil bych ho mezi dvacítku nejlepších filmů na světě. Je přeplněný archetypálními postavami a ději. Je to film veskrze mužský - americký patriot, dělník z fordovky a veterán z Vietnamu, křesťan (tady je asi v jediném rozporu s tradičním americkým vzorem - je to katolík), chlapík, co umí vzít do ruky kladivo, kterého však jeho obtloustlí potomci berou jenom jako toho, co jim odkáže auto a dům, až konečně nátahne bačkory, hledá po smrti ženy svoje nové místo světě. Nachází ho v původně nenáviděné asijské rodince odvedle. Tady v prostředku film dost začíná sládnout. Křesťansky adoptuje hmongského outsidera, který mu chtěl ukrást forda, a udělá z něj chlapa - naučí ho pracovat jako chlapa, mluvit jako chlapa (scéna v holičství je až směšná), jezdit v autě jako chlapa a pomůže mu sbalit pěknou kočku. Nutno podotknout, že Walt začne brát Hmongy především po tom, co mu Sue sdělí, že oni bojovali na jejich straně ve Vietnamu. Zdá se, že se všichni budou mít šťastně až do smrti, naštěstí Eastwood přichází opět s nečekaným koncem. I když heroické sebeobětování je v amerických filmech taky klasika, a mě trochu dráždí. Už nevím, jak to přesně říkal Miloš Zeman s tím, že není hrdinství uprostřed palby vyběhnout ze zákopu a nastavit hruď, že to ničemu neprospívá; souhlasím s tím. Svou smrtí se Kowalski jaksi ježíšovky vykupuje z hříchu. Za obrovským úspěchem Gran Torina snad stojí jednak zvučné režisérské jméno, snad také ta Nietzscheho krize mužství, v níž má film o skutečném muži úspěch u mužů i u žen.

Mnohem lepší než nasládlý puberťácký první díl. Až na pár trapných momentů typu Ronovy hlášky „Kreténi, tohle je moje holka!“ působivé fantasy - tak to mám být, protože předloha je jednoznačně fantasy, ale některé díly filmu se trochu míchaly s nějakou trapnou romantickou komedií. Místa, venkovní i vnitřní, byla mimořádně působivá. Vrchnolná scéna rozhovoru s Brumbálem, který jsem si skoro slovo od slova pamatoval z knihy (zatímco většinu děje jsem zapomněl), byla udělaná tak, jak jsem si představoval. Režisér nezapomněl, že sedmý díl se poměrně silně dotýkal filosofických otázek; zatímco Kámen mudrců bylo dětské čtení, Relikvie smrti už obsahuje poměrně těžké rozjímání o životě. A tomu odpovídala filmová zpracování.

Moloch je absurdní drama převedené na plátno...nevíte, jestli máte být pohoršeni nebo se smát. A zjišťujete, že tragédii, tragickou dobu je někdy nejlepší zesměšnit, byť vám u toho smíchu běhá mráz po zádech.

Udělali jsme vtip na nějakou historickou reálii. Myslíme si, že to nepochopíte, tak ten vtip zopakujeme. Hm, pořad si nejsme tak docela jistí, tak vám to radši vysvětlíme. Zlaté časy Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy jsou tytam. Je smutné, že po revoluci se snad cimrmanologové domnívali, že se masovému rozšíření zájmu o Járu Cimrmana musí přizpůsobit i intelektuální náročnost přednášek a her. České nebe v tomto ohledu potvrdilo trend nastolený Afrikou. Dám však Českému nebi o jednu hvězdičku víc - za prvé tady alespoň několik málo vtipných replik bylo, zatímco v Africe nebyly snad žádné. Navíc je v Cirmmanově dramatickém kšaftu jistá symbolika, jež zakončuje život Mistra i několika z jeho největších znalců.

Tentokrát budu asi za suchoprda. Čtrnáctá a posléze patnáctá hra byly bohužel velký úpadek. Pár dobrých vtipů (sestřelený sup - aktovka, žraní žab atp.) bohužel zastínilo spousta vtipů poněkud nevtipných a také hodně dost do očí bijících výpůjček z jiných her (jmelí dost připomínalo zvědavého invalidu Frantu Karáska, stejně tak jsme už ve Vyšetřování ztráty třídní knihy viděli nerudného technika; celý námět Čechů putujících do cizích krajin už tu byl v nesrovnatelně lepším Cimrmanovi v říši hudby). Mám takový pocit, že se po revoluci cimrmani snažili až příliš horlivě příbližit „průměrnému českému divákovi“, a možná že průměrného českého diváka trochu podcenili, i když reakce publika byla jako vždy kladná. Řekl bych, že Svěrák tomu dává 50 % zábavy, ale dokonce ani to tentokrát bohužel nestačí.

„Všichni kráčíme po zelené míli. Ale pro někoho je nesnesitelně dlouhá.“