onfilms

Červená nit filmu – frustrace. Frustrace všech zúčastněných postav a v důsledku toho frustrace diváka. Až na pár výjimečných momentů, včetně rádoby převratného momentu v posledních pár minutách, se příběh točí v nepříjemném kruhu. V některých momentech velmi silný německý přízvuk hlavní protagonistky celkovém dojmu také nepřidá. Přestože se herci snaží ze všech sil a Mis-en-scéna spolu s pasujícím zvukovým doprovodem a efekty „foley artist“ tvoří realistickou atmosféru Londýna v té době, film není nic nového pod sluncem a člověk vychází z kina otrávený a rozlámaný.

Myslím, že na spolupráci Toma Hankse, Meryl Streep a Stevena Spielberga se těšil nejeden filmový fajnšmekr. Příběh založen na skutečných událostech, týkajících se utajování pravdy o válce ve Vietnamu a následující válce mezi novináři a vládou, je trefou do černého už proto, že výtečně koresponduje s aktuálním stavem a pohledem na media v dnešním USA. Perličkou na dortu je ještě postava majitelky Washington Post, která představuje silnou ženskou osobnost ve vedení a v provedení Meryl Streep se jí opravdu nedá vyčíst vůbec nic. Nicméně musím konstatovat, že první polovina filmu mě nijak zvlášť nebavila. Co se týče postav a prostor je to trochu zmatečná a člověku chvíli trvá, než se dostatečně zorientuje. Druhá polovina, na druhou stranu, chytne výborný spád a až do závěrečného vyvrcholení člověk neodlepí oči od obrazovky. Přestože by se dalo argumentovat, že film je natočen se záměrem na hlavně americké publikum, ani pro nás za oceánem to není zbytečný příběh. Koneckonců diskuze o médiích je velice živá i u nás.

Film Dej mi tvé jméno je jeden z těch filmů, o kterých se hodně mluví a člověk má pocit, že když ho neuvidí, o něco zásadního přichází, obzvláště potom co začala sezóna udělování cen filmových kritiků. Nevím, jestli to bylo tím, že moje očekávání byly až moc vysoké, nebo to prostě není mé gusto, ale tenhle lidmi opěvovaný kousek mě moc nezaujal. Navzdory tomu musím konstatovat, že sledovat v lednu záběry z prosluněné Itálie a výtečné herecké výkony doprovázené emoce podněcujícím soundtrackem ztráta času nebyla. Timothée Chalament jasně ukázal, že je vycházející hvězdou a v kombu s Armie Hammerem do svých výkonů od začátku až dokonce dali všechno. I přes tyto všechny pozitiva mi ale příběh přišel zbytečně zdlouhavý, a tak trochu bez akce. Samozřejmě je to příběh o sebepoznávání a smíření se s tím, kdo jsme, což není zrovna akčňák, ale i tak by menší popostrčení děje jedním nebo druhým směrem filmu jen prospělo.