Amaranta

I když mám dvd s hodně špatným obrazem, neodolala jsem a podívala se zase. A musím si přitakat, je to paráda! "Zatímco si tu povídáme, po bytě mi lítá spousta důležitých papírů a já je nemám čím zatížit!" Nebo tak nějak... Ovšem na špici je rozbor sádrového Paula z úst lupičů: "Proč jsme raději nevzali stereo? - Tomu nerozumíš, toto je umění! A to je věčné! - To umění je ale pořádně škaredé." A já se opět válím smíchy...

Humor mně naprosto vyhovující, bohužel se místy trochu opakuje. I přesto nejlepší Pythonovský film - i za to prostředí. Jinak některé části jsou tak vtipné, až jsou roztomilé - třeba když se rytíři říkající Ni přejmenují, nejsou schopni zapamatovat si stávající formulku se svojí totožností a občas nesměle vypípnou zažité Ni...(Krom toho je podle mě scéna s rytíři Ni a okrasnými keři naprostým vrcholem absurdna a tak i záměru filmu.)

Velkou zemi hodnotit nebudu, jen bych vypisovala jednu chválu za druhou... Ale dovolím si malou údivnou poznámku - jak je možné, že tuto nejklasičtější klasiku vidělo na ČSFD tak málo lidí? Jestliže náhodou zbloudíte na můj profil a přečtete si toto nabádání, tak neváhejte, zhlédněte a oceňte pěti hvězdičkami!

Moje oblíbená filmová atmosféra – nikdo pořádně nechápe, co se děje (a to včetně hlavního hrdiny). Chance alias Peter Sellers, který má na jazyku vždy výmluvné přirovnání ze světa zahrad, stoupá na společenském žebříčku a zanechává kolem sebe údiv i obdiv. (Rozhodně i ze strany diváka – udivení nad Chanceho samovolným šarmem a obdiv k výkonu Sellerse.) Trefný humor vystavěný na mylných domněnkách dává filmu nutný odpich, bez kterého by byl, pravda, trochu zdlouhavý. Nicméně spolu se závěrečnou scénou je kriticko-satirický nádech korunován další mentální dimenzí.

Hlavním dějovým náčrtem je odcizení muže, žijícího v moderním světě, s otcem a postiženým bratrem, kteří zůstávají u tradičního výdělku vedením starých lázní. Smysl filmu, jenž mi byl během sledování odhalen, je zřejmý, ale především díky atmosféře lázní a všudypřítomné vodě-léčitelce, si budu živě pamatovat scény vzdoru, lítosti i smíření. Pokud se podaří ztvárnění umělecké práce přesvědčivě provázat s její myšlenkou, je to právě vizuální zážitek, který směřuje myšlení k uvědomění si reality i jejích hodnot.

ČSFD beru jako deník s mými poznámkami. Komentáře píšu většinou pro sebe - buď mám pocit, že se mi chce něco si zformulovat a nebo si chci film jednoduše zapamatovat. Tak je to i s Nenápadným půvabem. Viděla jsem jej jen jednou a pamatuji si jen to, že se mi líbil a že ho chci vidět znovu. Proto je tady a zůstane, dokud si znovu neutříbím názor...

Návštěva Rimini odškrtnuta, ale moc jsem to tam nepoznávala...

Deset nej filmů chápu jako uvedení těch nejoblíbenějších. Nepoukazuji na ty nejhodnotnější originalitou a zpracováním, nevystavuji na odiv svůj "vytříbený vkus", nehledám nejlepší snímek všech dob. V různých žánrech mám různé favority a jsou filmy, které považuji za skvělé, ale oblíbené pro mě znamená vracet se, těšit se, libovat si, utěšovat se a žít s. Netrpím iluzemi - k filmu, který jsem poprvé viděla asi ve třech letech, nelze přistupovat s nadhledem. Jestřábí žena rozhodně patří k dílům, které můj život provázejí, a proto patří do zlaté desítky. PS: Už pár let se vysílá nově nadabovaná verze, ale ač mluví původně Navarre nespisovným jazykem Pomejovým, jinak už to nejde. Nehledě na lehké změny ve scénáři, které mě štípou v uších. (A změněna je dokonce i barevnost!) Naštěstí mám natočenou starou verzi!!

Po dnešním opětovném x-tém zhlédnutí musím už konečně napsat komentář! Ještě jsem této pohádce ani pořádně nerozuměla a už se mi neskutečně líbila, vyhovuje mi její ironická nota, která je přítomná nejen ve scénaři, ale i v drobných doplňcích (Westley pověří Buttercup přivázáním prince a ona se okamžitě vytasí s lanem v ruce, jako by ho nosila v kabelce). Nejsem ani schopná najít žádnou vadu - když už něco hodně kolísá, hned to nadšeně přiřknu parodii, dialogy znám nazpaměť (jednou jsem viděla německou verzi a blaženě jsem si předříkávala české texty) a přijdou mi pořád vtipnější. Je fakt, že Westley je pěkný kvítko a na svou holku se z postu ostříleného všeuměla občas dívá jako na nechápající telátko, ale když se mají rádi... (Svoji posedlost začínám taky vidět v trochu parodickém světle, a tím víc jsem s filmem svázaná a zapadám hlouběji do rychlého písku.)

Dneska píšu čistou nostalgii (taky jsem před chvílí ze svého desetimístného žebříčku nej vyhodila Mrtvého muže a Harolda a Maud a nahradila je dvěma pohádkami), tak se snad hodí okomentovat něco tak klasického jako je tento western. Hlavním tahounem je samozřejmě hudba. Dovedu si představit, že by ani nebylo nutné mluvit, ty dlouhé záběry na tváře a výrazy, vzpomínky a šrámy minulosti prostupující každou postavou jsou nejdůležitějším scénářem. Když už slova padnou, mají pořádnou ránu a obsáhnou vždy několik časových, místních i etických linií, jsou symbolická i úderně výstižná.