Amaranta

I přes časový posun do doby vzniku filmu, se Bresson takřka striktně drží knihy, fajn, celkem to funguje, ale ty nejzásadnější chvíle a výroky zrovna pozměnil tak, že ztrácejí hloubku a původní vážné motivy.

Zezačátku fajn, ale pak mě Gabin dost vytáčel - pohrdání zeti, upnutí se na jediného vnuka, kterého sice trochu poklepne tyčkou, ale následně bez vymáchání čumáku schová do sklepa (kde si dobrovolně studuje vybranou literaturu - nejlepší scéna u komisaře) a odnese to bez většího pozdvyžení obočí vnučka. Ano, to mi vadí, starej pán si s kamennou tváří střílí do pašeráků, ale ohlídat si rodinu, ženy, na to už tak velký a samostatný hrdina není. Přitom z toho jako bezchybný ochránce rodiny vychází. A jeho styl obrany statku je taky poněkud těžkopádný - vždy krok po těch špatných, žádné předvídání, jen brokovnice.

Nedořečenost jako klad, jistě, ta správná nedořečenost ale musí k nečemu odkazovat, jinak není tak úplně super. Jako zde. Narážek spousta - byly však zakuklené a odvedly nás v myšlence dál? Ne, nebo málokdy. Tajemné nerovná se duchaplné, to, že někdo čučí doblba neznačí hloubku ani nedává prostor divákovi, leda takový, který by si udělal sám bez filmu. Přemýšlej chvíli o terorismu, co se může stát zlého i mylného. Může se vyšetřovatel mýlit? Může to být třeba i dobrý člověk? Může být člověk nesprávně posouzen? Tak to je asi tak vše, co se skrývá za "nevyřčeným", sorry za objasnění. Nerada říkám, že nemám ráda nějaký "typ" filmů, každý může zahrnovat dobré i špatné kusy, ale tento typ je tak typicky typový, že není jiný než takový. Jé a ještě P. S.: Jak hrál na klavír... (nedořeknu, zkuste hádat, jaké to bylo...)

Když se Billymu začne dařit, najednou jsou ze všechn neutrálních až záporných postav dobráci a fandové - já vím, že je měl přesvědči balet, ale jistá černobílost v tom tkví. Jistě, neobviňujme z toho pohádku... A Billymu to fakt šlo, i jsem si s ním párkrát zatancovala (ne, nebyla jsem v kině.)

Začátky s charakteristikou jednotlivých povah od zaměstnání po banality typu Amélie už by jednou pro vždy měly ustat.

Miluju původní Gambit, mám ráda Firtha i Rickmana, Diaz mi nevadí. A tak jsem si myslela, že nebudu pohrdat a vynasnažím se se bavit. Nevyšlo to.

Senzace! Pojídání koláčků bylo, jako jeden z předních nápadů, pořádně vychutnáno.

Nemůžu si pomoct, já jsem měla tak od půlky filmu pocit, že se jedná o parodii na road movie. Nikoliv ve výsměšném slova smyslu, v takovém dobráckém, vlastně nostalgickém. Ty scény žní! Možná právě proto, že skutečný příběh by bez takového nadhledu byl pro film (a pro Lynche) až příliš skutečný.

Poprvé jsem na Prázdninách asi byla v kině, už ani nevím, ale druhé zhlédnutí značně a překvapivě ponížilo první. Nemohla jsem uvěřit, jak jsou zápletky a chování postav okoukané. Dívat se dalo jedině na Lawa (méně pak na jeho roli).

Co to je za volovinu? Nemohla jsem se na to ani dodívat; netušila jsem, že je to Wright a docela šok, ale nic se samozřejmě nemění, blábol.